Ve středu 22. ledna oslavil blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka narozeniny a o den později i svátek. Z toho důvodu mu přály při páteční dětské mši sv. děti. Bývá dobrým zvykem, že s gratulací následně při nedělních bohoslužbých přichází i dospělí. Obyčejně se této čestné úlohy zhostili nějací "zasloužilí" farníci.
Dnes těsně před požehnáním vzali do rukou obří kytici manželé Pavelkovi se svými třemi dětmi. Člověk čekal takové nějaké to klasické přání, ve kterém nechybí Boží požehnání, vedení Duchem svatým atd., atd., atd..., nebo něco zveršovaného lidovou tvořivostí... Dnes bylo vše jinak... Rodina Pavelkova své přání nádherně několikahlasně zazpívala a bylo to skutečně krásné, protože se svým zpěvem dotýkali lidských srdcí...Těžce jsem litovala, že jsem nevěděla předem, co se bude dít, že ti krásní mladí manželé s neméně krásnými dětmi se tak úžasným způsobem zhostí gratulace...
Tady jsou slova oné písně:
"Ať ti tvá cesta běží vstříc, ať ti vítr v zádech pomáhá.
Ať ti zář slunce hřeje líc a déšť ať svlaží pole tvá.
Než se znovu setkáme, než se znovu setkáme,
ať Bůh tě chrání v dlani své, v dlani své."
Když začali zpívat a pokračovali, tak snad celý kostel přestal dýchat, jakoby se v tom okamžiku zastavil čas..., a když dozpívali, bylo dlouhé tícho, které vystřídal dlouhý - nekonečný potlesk... A když potom chtěl pan farář něco říct, bylo zase dlouhé ticho a v tom tichu jakoby se nebe dotýkalo země... A když potom s chvějícím a dojatým hlasem konečně promluvil, bylo slyšet mnohé smrkání...
Jak jsem už řekla... Litovala jsem, že jsem tento okamžik nemohla natočit... Možná by ale kamera byla rušivá a stejně by nezachytila to, co se v těch okamžicích dělo a co bylo ve vzduchu, když se vlastně nic neříkalo a jen se dlouze mlčelo...
Manželům Pavelkovým a jejich dětem patří velké poděkování. Když jsem potom šla domů, tak jsem si v duchu říkala, jak je dobře, že je tady v Blatnici máme, protože klidně mohli žít v nedaleké Ostrožské Lhotě, kde mají nejen svou rodinu, ale také kus srdce...
