Tento web už nebudu dále aktualizovat. Nové texty i fotky budou na této adrese: www.lenkafojtikova.cz

Novokněz: Z kněze by neměli mít věřící ani nevěřící strach

Louka na Hodonínsku zažila v polovině července událost, jakou nepamatuje. Poprvé zde v kostele Panny Marie Růžencové sloužil primiční mši svatou novokněz. Byl jím fr. Kliment T. Mikulka OP, který vyrůstal v rodině adventistů sedmého dne. V době, kdy v obci brzy ráno vrcholily přípravy na ojedinělou slavnost, si novokněz Kliment udělal čas na rozhovor a trpělivě odpovídal na otázky.

Vyrůstal jste v rodině adventistů sedmého dne. Jak to Pán zařídil, skrze koho, nebo jakou situaci si vás povolal do katolické církve?

V Církvi adventistů byli moji rodiče a já jsem s nimi od útlého dětství chodil na bohoslužby. V určitém věku jsem ale vše začal osobně přehodnocovat.  Pokud si dobře vzpomínám, jak všechno bylo, tak se mé obrácení skládalo z více prvků. Na prvním místě pro mne byla zcela zásadní četba velmi starobylého překladu spisů apoštolských otců od Františka Sušila. Byla to knížečka vytištěná ještě švabachem. Našel jsem ji u dědečka. Jsou to spisy z počátku druhého století, které napsali žáci apoštolů. Když jsem ji četl, tak mnou některé věci doslova otřásly. Už tehdy se tam psalo například o jasné pozici biskupa v církvi, o skutečné přítomnosti Krista v eucharistii či o tajemství panenství Panny. To se také nachází ve spisech Ignáce z Antiochie, vedle Klementa Římského a dalších.

V kolika letech jste tuto brožurku četl?

Asi v šestnácti.

Dědeček byl katolík?

Původně, ale později přešel k adventistům.

Říkal jste ale, že se vaše obrácení skládalo z více prvků. Můžete je prozradit?

Druhá věc byla, že jsem na gymnáziu měl připravit referát z Jana Amose Komenského. Ponořil jsem se do toho a v jeho spisu Labyrint světa a ráj srdce jsem objevil pro mne nový duchovní pohled na svět. Našel jsem tam něco, co jsem do té doby neznal. Byl tam určitý náznak křesťanské mystiky. Určitou roli potom sehrál také kontraverzní román Jméno růže. Tam jsem zase poprvé zahlédl popularizační představení středověkého světa a středověké filosofie. To mne také fascinovalo. Svou roli také sehrála výstava Střed Evropy okolo roku 1000, která byla okolo roku 2000 v Praze a Bratislavě a jela tam celá škola.

Byla to tedy spíše taková mozaika okolností, kterými jste se dostal do katolické církve, a nešlo o nějaký zásah rychlosti blesku.

Ne, ne… Boží působení se vždy opírá o něco přirozeného. Pomalu se shromažďují různé prvky a potom Bůh zasáhne a pozvedne to, použije a vznikne z toho konverze. Podobně tomu bylo i v mém životě.

Jak tuto skutečnost nesli vaši rodiče a blízcí?

Musím říct, že to bylo překvapivé, ale rodiče vše nesli velmi statečně. Dovedu si představit, že zejména pro mou maminku to bylo zvlášť těžké, protože ona se už narodila v rodině adventistů. Pro ni v podstatě nic jiného neexistovalo a nic jiného neznala. Reakce ostatních byly různé, ale to je zcela pochopitelné.

Jistě si pamatujete, jaké byly další vaše kroky na cestě do katolické církve.

V osmnácti letech jsem byl potom pokřtěn v Lipově. Tehdy jsem už věděl, že chci vstoupit do dominikánského řádu, ale musel jsem trpělivě několik let čekat. Po maturitě jsem se proto rozhodl pro studium klasické řečtiny a slovanské jazykovědy na Univerzitě Karlově, protože měly tyto jazyky vazbu na cyrilometodějskou tradici, ze které se v naší zemi zrodila víra. Poté, co jsem získal titul magistra, jsem mohl konečně v roce 2010 vstoupit do řádu, kde jsem získal nové jméno Kliment. Téměř ihned po prvních slibech odjel v roce 2011 do Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde jsem vystudoval teologii.

Hodila se vám později studia jazyků?

Je to velmi zajímavé, protože pro mne tato studia byla naprosto zásadní. Nyní ještě pracuji na doktorátu ze slovanské jazykovědy ve Slovanském ústavu v Praze.

Můžete tedy říct, že si to Bůh vedl, když vás do řádu přivedl oklikou právě přes tuto školu?

On si to vede pořád! Rozhodl jsem se pro toto studium, aniž bych plně tušil, co od toho mohu čekat. Říkal jsem si, že bych chtěl nějakou cyrilometodějskou kombinaci. Zvolil jsem proto klasickou řečtinu a hledal jsem k tomu nějaký slovanský jazyk, který by se k tomu mohl blížit. Potom jsem se podíval na mapu a říkal jsem si: „Soluň je tady, tak který z těch jazyků vybrat? Srbštinu? Bulharštinu? Nakonec to byla makedonština, kterou jsem zvolil k řečtině a tyto dva jazyky vystudoval. Velice brzy jsem se začal zabývat přesahem mezi světem slovanským a byzantským. To mne zajímalo. Jsme na území Velké Moravy, takže obrázek, který jsem zvolil k primicím, s tím má spojitost.

Ale i vaše řeholní jméno – ne?

To jsem si nezvolil já. To mi dali bratři.

Víte proč?

Pokud si vzpomínám, tak jsem jim osobně toto jméno nezmínil. V jednom z rozhovorů před vstupem do řádu ale také zazněla otázka, které světce uctívám, kteří jsou mi blízcí. Zmínil jsem některé naše národní svaté jako je svatý Václav, Vojtěch, Cyril a Metoděj a jejich žáci. Myslím, že něco takového tam zaznělo. V naší řeholi je to jednoduché. Pokud je jméno obsazené, tak už se nedává. Jméno Cyril už bylo obsazené a jméno Metoděj dostal můj spolubratr. Kliment byl první slovanský biskup, který byl po exilu z Velké Moravy pověřen učením a biskupským úřadem v Makedonii v západním Bulharsku. Myslím, že to není dílem náhody, ale určitou prozřetelností. V noviciátu jsme tam a do Soluně podnikli pouť.

Vstoupil jste do dominikánského řádu. Proč jste zvolil právě dominikány?

K tomu se váže určitá událost. Od počátku jsem věděl, že chci být mnichem. Ve škole jsme se učili o benediktýnech, premonstrátech, františkánech, ale nějak jsem tomu nenadbíhal. Jednoho dne jsem byl v Praze na nějaké soutěži a večer jsem se šel projít a vyčistit si hlavu. Bylo horko a já jsem tehdy intuitivně zašel do jednoho kostela, abych se zchladil. Bylo to někdy v roce 2001, 2002. Vejdu tam a mříže už byly zavřené. Proti mně se šinul nějaký pán v bílém a říká takovým českým přízvukem: „Hele, čau, jak se vede? Jak se jmenuješ? Co tady děláš?“ Krátce jsme se bavili a on potom prostrčil ruku přes ty mříže a pomodlil se za mne těmito slovy: „Pane Ježíši, dej mu víru a ukaž mu, co má v životě dělat.“  Byl to kostel svatého Jiljí v Praze na Husově ulici. O dva roky později jsem byl pokřtěný a za osm let jsem oblékl tentýž hábit.

Pamatujete si, o koho se tehdy jednalo?

Ano, dojede sem do Louky na primice. Byl to otec Jan Rajlich.

Proč jste byl vlastně poslán na studia právě do Francie?

Důvod, proč česká dominikánská provincie posílá bratry do Francie, je jednoduchý. Po určité zkušenosti z řeholní formace se bratři rozhodli poohlédnout jinde než tady doma. Poznali, že našemu řádu neprospělo čtyřicet let, kdy došlo k přerušení řeholní řádové tradice v různých bytových klášterech, podzemních seminářích a takové trochu divoké řeholní tradici. Při návštěvě magistra řádu někdy v roce 1999 až 2000 se tento bod zdůraznil a bratři se začali poohlížet po Evropě. Volba padla na provincii Toulouse, kde byl náš řád založen před přesně 800 let. V roce 2016 jsme slavili založení řádu v Toulouse a poté pro celý svět. Měl jsem možnost tam u těch oslav být. V našem řádu se klade velký důraz na řeholní formaci, kdy jde o určité doslova nasátí způsobu života bratří dominikánů. Velmi důležitý je rozměr společného života bratří. Velký důraz se klade na to, abychom vycházeli do škol za svým posláním ve dvou a vícero.

Jste evangelizační řád?

Ano. Čtyři roky jsem učil náboženství v jedné církevní škole v Toulouse. Poslední jáhenský rok jsem dostal od Hospodina velký dar, že jsem mohl pokřtít pět dětí ve věku jedenáct až třináct let.

Byl tam o náboženství zájem?

Byla to církevní škola, kde chodila do náboženství zhruba jedna třetina žáků. Já jsem učil děti ve věku našich šesťáků.  Postupně jejich počet rostl. Poznal jsem, že hodně záleží na přátelském přístupu. Don Bosco dobře věděl, co tento věk potřebuje a to je doopravdy lidské přátelství. Pozor! To není žádné kamarádíčkování! My nejsme kámoši, ale je tam hluboké přátelství mezi řeholníkem - vychovatelem a dospívajícím.

Uměl jste v době, kdy jste odcházel do zahraničí francouzsky?

Trochu ano, protože jsem se francouzštinu učil na gymnáziu. Doopravdy se ale člověk jazyk naučí až přímo na místě v cizí zemi.  

Byl pro vás těžký přechod z České republiky do Francie?

Zkušenost ve Francii byla vzácná a dobrá, ale v mnohém mne i utvrdila o tom našem. Nebylo to pro mne jednoduché. Líbilo se mně tam, ale stále jsem se cítil jako v cizině. Myslím, že jsem docela dobře zvládl jazyk, ale prostě to není náš mateřský jazyk. Také je to zcela jiná mentalita.

Ve Francii jste studoval v době, kdy docházelo docela často k útokům zradikalizovaných muslimů. Jak jste to přímo v centru dění prožíval?

Šíří se tam jednoznačně atmosféra strachu. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak bych shrnul poměr křesťanství a islámu. Řekl bych to takovou zhuštěnou formulací. Křesťané mohou být i špatní, ale není to kvůli křesťanství. Muslimové mohou být i dobří, ale není to díky islámu.

Vnímáte, že islamismus vede k tomu, aby jeho vyznavači nebyli dobří?

Islamismus je určitá vyostřená forma islámu, ale rozhodně se opírá už o něco, co v islámu je. Každý z islamistů je muslim. Nejde o nějaké ateisty. Jsou to muslimové a ty věci jsou ruku v ruce. V islámu jsou některé prvky pravdy tak, jako jsou některé prvky pravdy obsažené i u Marxe nebo kohokoliv, kdo přemýšlí. Ale to není jako celek zjevené. Člověk se může přirozeným rozumem dobrat toho, že je lidská duše nesmrtelná, že Bůh je jeden a tak dále. To je přirozené poznání, na což už došli filosofové v antice, aniž měli zjevení. Tyto prvky se nějakým způsobem objevují v každém náboženství. To ale nestačí. Naše spása není přirozená, ale nadpřirozená. Proto nám Bůh musí přispěchat na pomoc. To se dělo v dějinách spásy tím, že se zjevoval židům, až se na konci časů Bůh v plnosti zjevil tím, že se vtělil v Ježíši Kristu. Ten mezi námi chodil a jednal. Jeho lidské jednání bylo zároveň skutkem Boha, Kristus je Bůh a pravý člověk. Bůh v lidském těle trpěl, což přispělo k naší spáse. Toto jsou rozměry, které se křesťanská teologie snaží nějak uchopit ve dvoutisícileté tradici a je to velké mystérium. Můžeme z toho něco uchopit, ale je to pouze odlesk z toho, co to v plnosti všechno znamená. Svojí vírou toto všechno zahrnujeme a dotýkáme se toho všeho reálně. Naše víra nás vede ke vztahu se skutečným Bohem. Takovým, jaký je, jaký se zjevuje a tento vztah je Bohem chtěný. To je naše spása. Z toho důvodu možná také mám určitou příchylnost k řádu bratří dominikánů, protože je pro náš řád právě otázka naprosto centrální. Člověk nemá úplně jasné vidění Boha. To bude až na věčnosti, ale Bůh nám nadělil rozum a víra může být podpíraná rozumem. Nikdy ji rozumem neuchopíme. Nevyčerpáme. Víra je vždy první, protože je to nadpřirozený úkon našeho poznání. Víra je poznání Božích pravd. Boha takového, jaký se nám zjevuje, jaký je. Lidský rozum jde vždy v závěsu. Pokulhává, protože to nevidí jasně. Náš řád má za úkol, nakolik je to možné, vysvětlovat pravdy víry, ukazovat vzájemné propojení a jejich vhodnost. To, že se Kristus narodil z Panny Marie. Proč právě z Panny Marie? Proč to nebyla jakákoliv žena, nebo proč nesestoupil na zem v létajícím talíři? Můžeme uvádět argumenty vhodnosti, protože se dotýkáme hlubokého tajemství. Lidský rozum ale zároveň nikdy není v rozporu s naší vírou, protože Bůh je původcem jak víry, tak lidského rozumu. Pokud je jedna příčina, její účinky si nemohou nikdy vzájemně odporovat. Náš řád má zvláštním způsobem dáno do vínku, aby se snažil vysvětlovat a ukazovat vhodnost tohoto propojení. Aby člověk mohl do víry zasadit i stránku lidského rozumu, aby rozum podpíral jeho víru.

Něco se ale dozvíme až na věčnosti…

To je jasné! O tom nikdo nepochybuje! I jeden z největších teologů Tomáš Akvinský ke konci života napsal: „Všechno, co jsem napsal, je jenom prázdná sláma oproti tomu, co to ve skutečnosti všechno je.“ To neznamená, že by to, co napsal, bylo něco špatného. Ne. To je jenom nedostatečné, což ještě ale neznamená, že je to chybné.

Jak vás lidé v ulicích měst vnímají v hábitu?

Ve Francii záleží hodně na oblasti. Zrovna oblast Toulouse je hodně antiklerikální, kvůli různým historickým událostem.

Nadával vám někdo?

Několikrát zakrákali. Pro ně klérus chodí v černé sutaně, což podle nich znázorňuje havrana, i když já jsem vždy chodil v bílém.

Setkala jsem se ale, že v někom naopak hábit vzbuzuje zájem a zvědavost, kdy se lidé chtějí dozvědět více a může být i prostředkem k evangelizaci.

Na hábitu je velmi důležité, že jsme jednoznační. Lidé okamžitě vědí, že jsme řeholníci. To zprůhledňuje a svým způsobem zjednodušuje kontakt.  I muslimové mají k hábitu spíše uctivější postoj. Samozřejmě, že když jsou zradikalizovaní, tak jsme v pekle všichni okamžitě. A zvlášť my, kteří se neženíme.

To jste mi teď trošku nahrál. Nemáte obavy, že vám jednou bude žena chybět?

I kdybych ty obavy měl, tak je to úplně jedno. První slovo platí, druhé leze z gatí a to třetí neplatí (smích). Myslím, že se na to člověk musí dívat z dobré strany. V současné době asi žádný klerik neopovrhuje manželstvím, že by se proto utíkal do tohoto stavu. To by naopak byla jedna ze závažných zábran pro to, aby přijal hábit nebo svěcení. Člověk prostě musí být normální, zdravý a mít v této oblasti jasno. Nemusí to být samozřejmě žádný superman. Celibát je Boží dar. Vždy se tam musí včlenit i lidská přirozenost. Bůh bere člověka takového, jaký je i s jeho minulostí. Osoba je celá zasvěcená Bohu. V našem řádu se to vyjadřuje tím, že skládáme jediný slib a tím je slib poslušnosti, protože tím se Bohu zasvěcuje nejvyšší lidská fakulta, což je vůle, ve které se člověk rozhoduje.

Už víte, kde budete působit?

Od začátku července jsem v pražském klášteře a působit budu právě v kostele svatého Jiljí v Husově ulici. Od nového školního roku potom budeme spolu s bratrem Hyacintem spirituály Arcibiskupského gymnázia v Praze.

Těšíte se na tuto službu?

Velice. Vypadá to, že budu mít na starosti primány, což je přesně věk, na který jsem zvyklý z Francie.

Jaké máte motto kněžské služby?

Vybral jsem si část modlitby Otče náš: Přijď království tvé. Všichni to známe, ale možná nám to někdy uniká, protože tato slova recitujeme často. Nejvíce mně záleží, aby neexistovalo rozdělení mezi tímto světem a Božím světem. Bůh je prostě jeden stvořitel nebe i země a vykupitel. Tento svět je určen k tomu, aby byl proměněný. Kristus sestoupil do tohoto světa a Boží království je tam, kde působí Bůh. Sem patří každé obrácení, každá modlitba, každý dobrý skutek, každý zázrak. To všechno je Boží království. My máme trochu problém přestavit si, co to vlastně je. To není žádný super stav. To je jiná úroveň v tomto světě. Je to nadpřirozená úroveň a církev je toho viditelným výrazem. Bůh má být prostě přítomný už v tomto světě a být všude.

Mám to brát tak, že myslíte, že je jeden Bůh pro všechny víry včetně muslimů?

Bůh je jeden, ale náboženství je určitý přístup člověka k Bohu. Přístup může být buď přirozený, což znamená nějaké tušení něčeho, nebo nějaké lidské představy, které si vytváříme o Bohu. To jsou náboženství, která v podstatě nejsou zjevená. Potom je zjevené náboženství. Křesťanství, kdy Bůh sám člověku ukazuje, kdo je, jak se k němu dostat, jak to s Bohem skutečně je. Bůh je tedy jeden a je také jedno pravé náboženství, což je křesťanství. 

Víte teď na prahu své služby, jakým byste chtěl být knězem?

Svatým, jednoduchým. Takovým knězem, ze kterého nemají věřící ani nevěřící strach. Tento svět, a zvláště naše země, potřebuje normální klérus, který je schopný reagovat v poklidu i na různé narážky. Svatý kněz by měl mít určitou rozvahu, moudrost, přičemž nemusí mít na všechno hned odpověď. Církev je tady dva tisíce roků. Všechno je to obsažené v odkazu víry, který máme, a ve zjevení. Stejně jak se člověk učí psát, stejně tak se učí, jak na takové věci reagovat a odpovídat.

Říkáte, že chcete být svatým knězem. Máte nějaký vzor světce?

Když jsem přišel do řádu, tak jsem v noviciátu prožil jeden rok po boku bratra Mikuláše Buzického, který vážně onemocněl. Tohoto bratra považuji za světce, i když nebyl kanonizován. Onemocněl rakovinou v padesáti letech. Byl to člověk, který byl neskutečně trpělivý, velmi dobrý kazatel, dobrotivý člověk a vzorný řeholník. Každý má něco svého osobitého. Tento bratr se netajil tím, že je přitahován poustevnickým způsobem života, což je trochu paradoxní, protože žijeme společenství v klášteře. Myslím si ale, že nemoc byla určitým uskutečněním jeho poustevnictví. Zemřel obklopen bratřími a zaopatřen svátostmi. Byl to jednoduchý řeholník. Člověk přímočarý a zaměřený na Boha. Mám ho před očima a je velmi oblíbený i v Toulouse, kde na něj vzpomínají. Takto si představuji svatého kněze a člověka.

Máte představu, co je na kněžství nejtěžší.

Nevím, jestli se k tomu vyjadřovat, když jsem na úplném začátku. Knězem jsem týden. Řekl bych ale, že nejtěžším je správně rozlišovat, co je Boží a co je z nás. Neprodávat sebe. Nedělat z kněžství kariéru s prodáváním vlastních myšlenek a představ. Nejtěžší je asi v tom, že by se člověk měl stát zrcadlem Krista a učit to, co učil Kristus přesně podle učení církve -Kristovy nevěsty. A to je zároveň i nejkrásnější. Asi tak bych to řekl. Je to ale ještě příliš čerstvý dojem.

Co byste si přál pár hodin před svou primicí v Louce?

Aby tato mše svatá byla obrovskou příležitostí pro všechny z této cyrilometodějské oblasti, aby se znovu nadchnuli pro Boha. Proto jsem také pozval jako kazatele rodáka z Dolních Bojanovic, kapucínského kněze Cyrila Komosného. Chtěl jsem, aby to byl místní člověk. Je to můj veliký kamarád. Je usměvavý a mluví naším nářečím. Dělá nemocničního kaplana v Brně.

Jste rád, že tu budou i krojovaní?

Samozřejmě! Bohu díky za to! Proto jsem pozval i jednu rodinu z Francie, která tady vidí, že křesťanství a normální život se zde neodděluje. Kroje a tradice se musí udržovat. Tradice není něco vnějšího. Vychází z katolického křesťanství, kterým tady všichni žili po staletí, a to, co my tady z toho vidíme, je jen viditelný projev toho všeho. Odpojí-li se folklór od náboženství, hrozí, že zatvrdne a po čase odumře. To je jak s listem, který utrhnete ze stromu, nějakou dobu vydrží zelený, ale pak nenávratně usychá. Proč tedy nezůstat naroubovaný na živém kmenu?

P. Kliment T. Mikula (*20. 12. 1985 v Kyjově) žil s rodiči a dvěma sourozenci až do roku 1994 ve Veselí nad Moravou. Poté se rodina přestěhovala do Louky na Horňácku, kde P. Kliment žil do roku 2010, kdy odešel do kláštera. Vystudoval Gymnázium Kyjov a po maturitě vystudoval klasickou řečtinu a slovanskou jazykovědu na Univerzitě Karlově. Ihned po získání magisterského titulu vstoupil v roce 2010 do noviciátu v Olomouci a po roce složil časné sliby. Poté odjel v roce 2011 do Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde vystudoval teologii. Věčné sliby složil v roce 2015. Po šesti letech se vrátil do České republiky a 7. července 2017 byl pražským arcibiskupem Dominikem kardinálem Dukou vysvěcený na kněze. V sobotu 15. července sloužil v Louce na Hodonínsku svou primiční mši svatou.

V sobotu 20. 5. se na Antonínku sešli členové Sekulárního františkánského řádu, Matice  svatoantonínské a Společenství P. Antonína Šuránka. Mši svatou sloužil jeden z posledních bohoslovců P. Šuránka P. Pavel Uhřík OFM, cap., který na tohoto vzácného kněze zavzpomínal. 29. 5. tomu bude totiž 115 let, co se P. Antonín Šuránek v Ostrožské Lhotě narodil. Mše svatá byla sloužena na jeho úmysl.

P. Pavel Uhřík OFM, cap. mimo jiné řekl:  „Tato mše svatá je slavena na úmysl otce Šurának, který žil a zemřel v pověsti svatosti. On bude vědět, co s tou milostí, kterou skrze tuto mši svatou dostává. Jemu v životě záleželo jenom na jednom – na spáse duší. Modlíme se za jeho blahořečení. Víte, když je někdo blahořečen, tak to neznamená, že mu církev dá in memoriam jakési vyznamenání za jeho životní zásluhy. Tam jde při blahořečení a svatořečení o víc! Blahořečený a svatořečený je ten, kdo má co říct nejen generaci, ve které žil, ale i přítomné generaci a těm, které teprve přijdou. Já patřím k jeho posledním žákům. Bylo mi osmnáct, byl jsem tehdy ještě takový adolescent, který teprve dorůstal z puberty. On měl v té době téměř tolik roků, co mám dnes já. Zhruba těch šestašedesát. Měl před sebou adolescenty a teď je měl oslovit. My jsme tehdy uctívali Beatles a měl nás oslovit muž, jehož předcházela pověst svatosti. On byl tak dokonalý člověk, že jakmile se k němu člověk přiblížil, tak na sobě okamžitě viděl všechny své hříchy. Jakoby ho osvítilo nějaké světlo, což samozřejmě mnohým lidem dělalo problém. Lidé totiž nemají rádi, když je někdo prosvítí a ukazuje jim jejich zakřivenost. Ale otec Šuránek byl tak rovný! Lidé to vedle něho cítili. Obdivuji, že tento stárnoucí muž byl duchem mladý. Uvedu příklad. Když jsme začínali v semináři, tak za námi přišel otec vicerektor Dýmal a přinesl nám seminární řád. Takový, jakým se řídili před padesáti lety. My jsme chvíli poslouchali a poté se postavil jeden odvážný muž, jemuž už bylo okolo třicíctky a řekl: „Co nám to otče vicerektore čtete? To je snad z doby Marie Terezie! Musíme se přece přizpůsobit podmínkám, v jakých žijeme dnes!"  A otec vicerektor Dýmal  byl v rozpacích a nevěděl si rady. Zezadu se najednou ozval takový prorocký hlas. Vstal otec Šuránek, zvedl prst a řekl: „Ať si zapracují na změně seminárního řádu, ale ať podle něho žijí!“ Otec vicerektro ustanovil komisi a provedly se změny v seminárním řádu, podle kterého se nám potom velmi dobře žilo.

Pak nám zase jednou otec vicerektor Dýmal řekl: „Tak vám jdu najmenovat prefekty. Každý ročník má prefekta, který bude určitým manažerem ročníku. A zase se zvedl jeden student a řekl: „Žijeme v době demokracie, ideálů, copak si nemůžeme svobodně zvolit vlastní samosprávu?" Psal se totiž rok 1968, kdy jsme se ještě stále cítili svobodně. Otec vicerektor Dýmal byl zase zaražený… A zezadu se znovu ozval prorocký hlas otce Šuránka: „Ať si zvolí svobodně samosprávu, ale ať je poslouchají!“ A otec Dýmal neměl problém, když promluvila tato autorita, tento Boží hlas. A tak jsme si svobodně zvolili samosprávu, což nemají hoši bohoslovci ani dnes.

Tenkrát jsme to měli díky otci Šuránkovi, který byl velmi liberální člověk, když na to přišlo. Začínala tehdy nová liturgie. Bylo to pokoncilní kvašení. Vedle misálu se zlatými ořízkami, kde byla latinská tridentská mše. Najednou jsme tiskli na cyklostylu na obyčejných papírech nové texty. A otec Šuránek čekal až mu je ke slavení mše svaté předáme. Co je nové, to je živé a životné. Otec Šuránek byl mužem koncilu, obnovy a dialogu, proto byl mladý duchem. Stárne tělo, ale nestárne duch. On o sobě vždycky říkal, že je brigádníkem Ducha svatého. Neměl rád žádné poklony. Takový byl. On má co říct i dnes co mladým lidem. U něho byl ve spojení na jedné straně řád a pořádek a na druhé Duch, který oživuje. Litera zabíjí, ale duch oživuje," zavzpomínal při kázání na svého učitele, který se mu nesmazatelně na vždy zapsal do duše i srdce kapucínský kněz z Brna P. Pavel Uhřík.

29. 5. 2017 tomu bude 115 let, co se P. Antonín Šuránek narodil. Z toho důvodu vyzvala členka Matice svatoantonínské Alena Skřenková, aby se věřící začali modlit novénu P. Antonína Šuránka nejen za jeho blahořečení, ale také za blahořečení arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana.  Kazatel P. Uhřík připomněl, že byl arcibiskup Stojan členem Sekulárního františkánského řádu. 

„To, co dnes žije papež František, žil ve své době tatiček Stojan! Jistě měl od narození dobré srdce, ale jeho ideálem a příkladem byl především svatý František a svatý Antonín. Nikdy nebude nic živějšího a aktuálnějšího než ideál svatého Františka," připomněl na závěr P. Pavel Uhřík.

Text a foto: Lenka Fojtíková

P. Pavel Uhřík, OFM, cap.

Dnes jsme se v blatnickém farním kostele sv. Ondřeje loučili se Slavomírem Budařem. Na věčnost odešel v noci z neděle na pondělí 16. dubna.  Bylo mu šestadevadesát let... Říká se, že když někdo zemře v tak vysokém věku, tak na pohřbu nemívá mnoho lidí, protože většinou jsou všichni jeho spolužáci, kamarádi a přátelé již po smrti. U pana Budaře toto nepsané pravidlo neplatilo...

Při jeho pohřbu byl kostel narvaný až k prasknutí. A věřím, že kdybych se šla podívat ven, tak tam stáli další lidé. Na věčnost totiž odešel vzácný člověk, na kterého jsem snad nikoho neslyšela nadávat. Odešel člověk plný víry a lásky. Spolu se svou ženou Anežkou vychovali šest dětí. Kromě péče o rodinu věnoval pan Budař každou svou volnou chvilku Bohu. Víra se jeho životem vinula jako červená nit. Dokud mu to zdraví a hlas dovoloval, nádherně zpíval při bohoslužbách ve farním kostele i na Svatém Antonínku. Dlouhé roky také vedl Modlitby hodin - tzv. Hodinky - před Hlavní poutí ke cti sv. Antonína. Kromě toho také sloužil coby strážce v kapli na Antonínku a v důchodu potom zpětně dopisoval farní kroniku od padesátých let. Nebýt této jeho činnosti, zmizela by spousta důležitých informací, týkajících se blatnické farnosti, v propadlišti dějin. Díky jeho práci zůstalo vše zachováno jako vzácné dědictví budoucím generacím.

Dnes jsme stáli u rakve zemřelého muže, který svůj život naplnil měrou vrchovatou službě své rodině i Bohu. Na začátku mše svaté ženský sbor zpíval píseň o osamělé duši. Já ale věřím, že duše pana Budaře nyní není vůbec osamělá. Věřím, že se na věčnosti setkal a znovu objal s milovaným synem Stanislavem, který svého tatínka předešel na věčnost před několika lety kvůli tragické události v zahraničí. V nebi se ale jistě také znovu raduje se svou milovanou ženou Anežkou, která mu po smrti tak moc chyběla. Přímo na Boha se určitě dívá i s otcem Šuránkem, který pro něj byl vzácným knězem, jež uměl skrze svou lásku a pokoru přitahovat lidi do nebe. Ne, pan Budař na věčnosti určitě není sám. Je obklopen těmi, které miloval již tady na zemi. A přestože zemřel, žije vlastně dál. Láska a víra v Boha, které předal svým nejbližším i všem ostatním lidem, žije dál v nich.

Pan Budař nebyl typ člověka, který by zářil do světa z obálek barevných časopisů či z novin. Žil svůj život v tichosti a pokoře. Pevně ale věřím, že v nebi nyní září jeho duše jako velká lampa světlem, které nikdy neuhasne.

Pane Budaři, velké díky za vše, co jste v životě vykonal. Jsem moc vděčná, že jsem Vás mohla poznat a stali jsme se přáteli...

Ze srdce vzpomíná Lenka

Tento článeček vyšel o panu Slavomíru Budařovi v Katolickém týdeníku v roce 2007:

Takto jsem pana Budaře zachytila v jeho domečku v roce 2007, kdy zpětně od padesátých let minulého století dopisoval farní kroniku...

V sobotu 18. 3. 2017 odešel na věčnost kardinál Miloslav Vlk. Více se o jeho životě a díle můžete dozvědět zde

Měla jsem tu čest se s ním coby novinář několikrát setkat. Z fotek, které jsem při těchto setkání pořídila, jsem otci kardinálovi vytvořila takové malé poděkování ve formě slideshow. K vidění je zde

Při své poslední návštěvě Izraele jsem od šéfa pobočky v Eilatu z Ministerstva turismu Izraele dostala Čestné uznání vyslance dobré vůle Izraele, čehož si fakt moc vážím a mám z toho radost. Radost, o kterou se tady chci podělit :-)

Všem přeji krásný den!!! Lenka

RYANAIR - LEVNÉ LETENKY

Když jsem se vloni v listopadu dozvěděla, že do izraelského Eilatu začíná létat společnost Ryanair a zpáteční letenku lze pořídit za necelých padesát euro, neváhala jsem ani vteřinu a ponořila jsem se do rezervačního systému a podařilo se mi zabookovat lety s týdenním pobytem v zemi, kterou jsem si zamilovala hned při své první návštěvě v roce 2014. Je pravda, že jsem za letenky nakonec dala dohromady 132 euro, ale v tom už byl příplatek za dvacetikilogramové zavazadlo, priority boarding, rezervaci místa v přední části letadla a u okénka. Holt jen moje fototechnika má okolo deseti kilogramů, tak mi ani nic jiného nezbývalo… I tak byla ale cena luxusní… Samozřejmě, že kdo se omezí v počtu a rozměrech svých zavazadel, může mnohem výrazněji ušetřit…

Při letu z Bratislavy jsem zjistila, že sedět u okénka je sice výhoda, protože můžete koukat ven a popřípadě něco vyfotit, ale zase se z tohoto místa člověk hůře přes spolucestující probojovává na záchod…  Holt všechno má svá pro a proti.

Můžu říct, že tímto svým letem jsem se vydala do neznáma. Přestože už roky cestuji sama, vždy to bylo prostřednictvím různých cestovek nebo naposledy jsme byla vloni v Izraeli s menší skupinou kamarádů. Tam jsem byla ale svým způsobem ve vleku a neměla veškerou organizaci cesty na starosti sama.

Nyní jsem se po rezervaci letenek musela pustit do vyhledávání ubytování. Vzhledem k tomu, že nemám ráda obří, luxusní hotely, zaměřila jsem se na malé hotely rodinného typu. Hostely jsem raději vynechala. A podařilo se. Za něco málo přes osm tisíc korun se mi podařilo pořídit týdenní pobyt v Eilatu i s transferem z letiště. No s tím transferem to bylo z počátku také zábavné. Ve své naivitě a neznalosti jsem si totiž původně myslela, že přistanu na letišti v centru města Eilatu a podle toho také vybírala ubytování. Předem jsem se radovala, že můj motel leží pár set metrů od letiště, takže tam v pohodě dojdu pěšky. Ale chyba lávky! Čtrnáct dnů před odletem jsem na jedné internetové diskuzi zjistila, že přistáváme na letišti Ovda, které leží bratru šedesát kilometrů od Eilatu v poušti. Honem jsem začala zjišťovat, jak se od tam dá dostat. Záhy jsem vypátrala, že z tohoto letiště jezdí autobus hromadné přepravy s číslem 282 nebo tzv. shuttle, který je ale třeba objednat přes internet. Tak jsem si zarezervovala shuttle s vědomím, že zřejmě nepojede na čas. V oné diskuzi cestovatelé varovali, že může mít i čtyřicet minut zpoždění. Kromě toho v diskuzi lidé varovali, že se máme připravit po příletu na výslech na letišti. Ten ale nebyl zdaleka tak hrozný. Celníci se prostě ptali, kde bude člověk bydlet, co bude v Izraeli dělat. Vzhledem k tomu, že jsem turista, tak to bylo úplně v pohodě. Doopravdy žádný horor. Na fotky z bratislavského letiště a příletu do Izraele můžete mrknout zde

DOBRÁ DUŠE DENISA Z IRAZELSKÉHO MINISTERSTVA TURISMU

Jedním z prvních lidí, na které po příletu na letišti každý turista mířící do Eilatu, narazí, je pracovnice ministerstva turismu. Všem tato sympatická dáma rozdává taštičku s plánkem města, krémem a letáčky upozorňující na zajímavé akce ve městě. O této paní jsem četla už na internetu v diskuzích. Nikdo o ní ale nevěděl nic konkrétního. Jen všichni psali, že to bylo milé přivítání. A musím říct, že měli pravdu. Nevím proč (asi mne osvítil Duch Svatý), ale při čekání na zavazadla mne napadlo za touto slovensky hovořící ženou zajít a poprosit ji o kontakt. Říkala jsem si, že člověk nikdy neví, jestli nebude ve zcela neznámém městě, kam jsem zavítala v životě poprvé, něco potřebovat. Ochotně mi dala nejen vizitku ale i úsměv k tomu. A tak jsem se seznámila s pracovnicí izraelského ministerstva turismu Denisou Kovačíkovou. V tom okamžiku jsem ještě ani ve snu netušila, o jak zásadní setkání jde, co společně zažijeme.

EILAT

Cesta do hotelu trvala z letiště zhruba hodinu a byla bez problémů. Vedla pouští s nádherně do různých odstínů hnědé až červeně zbarvenými horami. Po pravé straně jsme prakticky stále jeli podél egyptských hranic, které lemoval zhruba třímetrový plot s žiletkovým ostnatým drátem, který byl v některých místech dokonce zdvojený - foto zde. Později jsem se dozvěděla, že egyptská hranice je takto z izraelské strany celá zadrátovaná v délce 250 km. Izraelci se tak brání před ilegálními emigranty.

Po ubytování (foto zde) jsem hned vyrazila na obhlídku města. V sedm ráno jsme odlétali z uplakané Bratislavy a já si to už o půl druhé odpoledne „štráfovala“ ulicemi Eilatu (foto zde) pod šmolkově modrým nebem se zářícím sluncem s teplotou vzduchu okolo pětadvaceti stupňů. Samo, že jsem si ještě ten den zaplavala v Rudém moři. To snad ani nešlo jinak! Vždyť ve vodách Rudého moře to byla moje premiéra (foto zde).

Z internetových diskuzí jsem věděla, že musím navštívit Coral beach, podmořskou observatoř, Timna park a rezervaci ptáků. Na poslední tři jmenovaná místa jsem si už z tepla domova zakoupila zájezd přes jednu společnost. Dnes už vím, že bych s nimi nejela. O tom ale až později.

Nejsem člověk, který by se vydržel delší dobu válet na jednom místě u vody. Chtěla jsem poznat z této části Izraele, co se dalo. Země, do které jsem se zamilovala už při své první návštěvě. Největším relaxem pro mne bylo vždy vše fotit a dokumentovat. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Ještě v noci jsem proto vyzkoušela kontakt z letiště, kde jsem si vyprosila vizitku. Napsala jsem tajemné Slovence, jestli nemá nějaké tipy na výlety. Měla jsem zájem o klášter sv. Kateřiny v Egyptě a o horu Sinaj. Tam jsem ale tentokrát jet neměla… Paní Denisa mi napsala, že hned druhý den, což byl pátek, mohu zdarma absolvovat s průvodcem exkurzi po městš a také kousek od letiště trh domácích produktů, kde nechybí umělci.

EXKURZE PO EILATU

Sraz byl v 9.30 hod. u informačního centra (foto zde), které se nachází u mostu na promenádě naproti policejní stanice. Naši skupinku ten den tvořili čtyři Angličané, dva Finové a já. Milá průvodkyně byla z Manchesteru, ale už dlouhé roky žije v Izraeli. Po cestě se nás všech mezi vyprávěním spousta zajímavostí o městě a širokém okolí, ptala, jestli jsme ok, rozumíme a stačíme jejímu tempu, které bylo ostatně velmi pohodové. Je pravda, že já jsem se svou angličtinou zdaleka všemu nerozuměla, ale něco jsem i tak pochytila a bylo to super.

Exkurze městem končila v městském muzeu (foto zde), které připomíná historii vzniku Eilatu v roce 1949 a jeho bouřlivý rozvoj. V roce 1949 zde pětice vojáků vztyčila izraelskou vlajku. V té době v těchto místech nebylo nic jiného než malá vojenská stanice. Když dnes člověk kouká na desítky hotelů, do kterých ročně přijede okolo milionů turistů, nechce věřit tomu, co se v poušti kdesi u Rudého moře, kde před osmašedesáti lety nebylo absolutně nic, podařilo vybudovat. Člověk prostě jen kouká a nestačí žasnout.

Dnes zde žije šedesát tisíc stálých obyvatel, kteří se v drtivé většině živí turistickým ruchem. Jistě není bez zajímavosti, že zde pracující obyvatelé nemusí platit žádné daně. Zřejmě je to bonus za to, že žijí v dříve neosídlené části země a podílí se nyní na jejím rozvoji.

Po exkurzi městem jsem zamířila na trh místních produktů (foto zde), který byl v ulici kolmé k letišti. Kromě zeleniny a ovoce zde trhovci prodávali na váhu také chalvu, obrazy a dále řadu tretek. Pro děti byla na ulici připravena výtvarná dílna. Když jsem skončila s obhlídkou, byla zhruba hodina po poledni, proto jsem pěšky zamířila na Coral Beach. Podle předem zjištěných informací jsem věděla, že by to tam mělo být zhruba šest kilometrů.

PODMOŘSKÁ OBSERVATOŘ A CORAL BEACH

Myslela jsem si, že budu „mašírova“ podél pobřeží a třeba si někde občas i lehnu a vykoupu se. To jsem se ale šeredně spletla. Ke Coral Beach vedla sice silnice, kterou lameloval pěkný chodník pro pěší a cyklisty, ale prakticky podél celého pobřeží byl plot, který odděloval průmyslovou zónu a nákladní přistav od moře (foto zde). K moři se prostě člověk nedostal. Část silnice – zhruba dva kilometry před Coral beach byl v době mé návštěvy navíc v rekonstrukci a také  v tomto úseku nebyl ještě položený ani chodník. Na tuto část cesty jsem si proto chtě-nechtě musela vzít taxík. Za ten kousek chtěl pětadvacet šekelů, což je na naše cca. 188 Kč. Je pravda, že jak jsem šla docela ve vedru s tou svou „bezva“ taškou s foťáky, které váží okolo deseti kilogramů, tak jsem docela ráda do taxíku usedla a na cenu v tom okamžiku nemyslela. Řidič ale dělal, že nerozumí, když jsem po něm chtěla, aby mne tedy hodil rovnou k podmořské observatoři, a tak jsem musela jít z Coral Beach ještě asi kilák pěšky k observatoři. Vstupné tam bylo 105 šekelů a rozhodně to stálo zato. Jen jsem se pak tloukla do hlavy, že jsem nezašla do části věnované žralokům. Netuším, jak mi to mohlo uniknout.. .No prostě tam všeho tolik, že toto jsem jaksi přehlédla… Foto zde

Při cestě zpět jsem se konečně zastavila na Coral beach (foto zde), o které tolik cestovatelů básnilo. Vykoupala jsem se tam, ale nijak mne to tam nenadchlo. Pro toho, kdo se potápí nebo má alespoň potápěčské brýle, to je asi super, ale na obyčejné koupání a plavání jsou rozhodně vhodnější přímořské pláže v centru Eilatu. Jakmile jsem vyšla z Coral beach, hned u mne zastavil taxík s usměvavým černochem. Moje první otázka byla: „Za kolik?“ Prý za pětatřicet, na což jsem řekla, že je to moc. „Tak za pětadvacet,“ přešel na mé smlouvání řidič. A tak jsme si plácli a já za stejné peníze, co mne stál kousek rozbourané cesty, dojela až do centra města.

Ten den jsem zjistila, že mám nulovou fyzičku, a že se jakoby učím chodit. Doma jezdím všude autem anebo sedím za počítačem, což jsem na dovolené záhy pocítila. Zvlášť, když jsem kromě nadváhy musela vláčet i tašku s foťáky. V noci jsem se přes e-mail spojila se svou novou známou-neznámou Denisou, která mi dala tip, že bych mohla v neděli jet s její známou Maďarkou za pětadvacet dolarů na výlet do Red Canyonu, a tak jsem si tento výlet objednala.

POULIČNÍ FESTIVAL UMĚNÍ

V sobotu, což byl následující den, jsem si ale dala volno. Ležet u vody jsem ovšem opět dlouho nevydržela a vyrazila do města. Vzhledem k tomu, že je celý Eilat židovský, tak byl v sobotu šabat. Obchody byly sice zavřené, ale na promenádě to žilo! Od dopoledne do pozdního odpoledne se zde totiž odehrával Festival umění. K vidění byli artisté na hrazdách, žena cvičící nad hlavami diváků na jakési šňůře, pouliční kejklíři, oživlé sochy i muzikanti (foto zde). Z toho důvodu byla promenáda zaplavená davy lidí, takže se místy nedalo projít. Probojovala jsem se do jedné restaurace a dala si smaženou rybu s hranolky za 37 šekelů (cca. 278 Kč). No u nás by za ty prachy bylo luxusní jídlo. Tady nic moc… Holt jiný kraj a jiné ceny, které nelze přepočítávat na naše peníze.

Představa, že půjdu zase mezi těmi davy lidí mne přivedla do úniku za hotely, kde jsem čistě náhodou objevila obchoďák, který ukrýval krásné kluziště. Zatímco se o kousek dál lidé koupali v moři, tak tady se bruslilo (foto zde). Domů jsem se vrátila trošku dříve, takže byl čas na relax a nabrání sil na nedělní výlet do Red Canyon.

RED CANYON

Ráno přesně na čas k mému hotelu přijelo osobní auto, které ukrývalo tři usměvavé Maďarky. Ty naštěstí mluvily anglicky, protože maďarsky neumím ani slovo.  Red Canyon (foto zde) byl opravdu nádherný! Navíc jsem měla radost, že jsme absolvovaly asi šestikilometrovou procházku krajinou, kterou miluji. Těsně před nástupem do auta jsem ještě fotila minimalistickou postavičku v dáli s pozadím krásných hor. Teprve poté, když jsem ostřila, jsem zjistila, že před touto postavičkou jsou dvě další a valily docela rychlým tempem. Aniž by se člověk nadál, byly na parkovišti. Záhy jsem zjistila, že jsou to tři mladí muži ve vojenských maskáčích a právě oni mají pronajaté auto s českými vlajkami. Kluků (foto zde) jsem se zeptala, jestli si je mohu vyfotit. Souhlasili. Jeden z nich prozradil, že je v Izraeli už počtvrté, do země se zamiloval stejně jako, a tak teď vyrazil s kamarády, kterým ukazuje, co už tady objevil. Po návratu z túry byl odpoledne ještě čas i na koupání.

PTAČÍ REZERVACE

Na pondělí jsem měla rezervovaný výlet do tří národních parků, který jsem si zarezervovala již z domova. Jednalo se o ptačí rezervaci, Timna park a Coral Beach. Tentokrát se mnou v autě jely dvě ženy z Litvy a dospívající syn jedné z nich. Ptačí rezervace leží v těsné blízkosti hranic s Jordánskem. Viděli jsme tam prostřednictvím špičkového dalekohledu sice jen pár ptáků (foto zde), ale dozvěděli jsme se spoustu zajímavého. Například to, že právě v těchto místech je zastávka ptáků migrujících z Afriky do Asie a Evropy. Nabírají zde síly a letí dál.

TIMNA PARK

Při tomto výletu jsem se ale nejvíce těšila do Timna parku (foto zde), o kterém jsem toho už docela dost věděla z domova.  Hlavně mi bylo jasné, že tam bude opět co fotit! V parku jsme nejdříve absolvovali návštěvu kinosálu, kde nám čtyřem účastníkům „zájezdu“ promítli dokument o minulosti Timna parku. Byl v angličtině s ruskými titulky a připomněl nám, že zde v dávných dobách bylo nejdříve moře a později zde těžili měď Egypťané a poté Izraelité.

Následně jsme vyrazili autem do rozlehlého parku, kde nám řidič ve věku okolo sedmdesáti let vždy někde udělal foto pauzu. Ty byly většinou u zajímavých skalních útvarů. Na vyhlídce se skálou ve tvaru houby řekl, že na nafocení máme patnáct minut. Vzhledem k tomu, že jsem si to chtěla nafotit čistě bez lidí, musela jsem cestu tam klusat, abych na místě byla dřív než mí spolucestující z Litvy (foto zde). U Šalamounových sloupů (foto zde) byla zastávka snad ještě kratší. Když jsem řidiči řekla, že bych si chtěla vylézt nahoru a fotit i tam, řekl mi, že je to nebezpečné, i když na vrcholek vedlo schodiště se zábradlím. Možná byly dál žebříky, ale ty byly i v Red Canyon a nijak nebezpečné mi to nepřipadalo… Děda ale prostě spěchal, aby to už měl za sebou...

Odvezl nás poté k jezírku (foto zde), kde byla restaurace. Já jsem si zde dala výborný falafel v pita chlebu s humusem a zeleninou. Byl to asi nejlepší falafel, jaký jsem doposud jedla. Dále jsme vyfasovali plastové lahvičky s mapkou Timna parku a mohli jsme si je naplnit různě barevným pískem a lahvičku potom zašpuntovat hlínou (foto zde). Kdo si s tím pohrál, tak to bylo moc pěkné. Poslední zastávkou výletu byla Coral beach. Vzhledem k tomu, že jsem tam už byla, tak jsem jela se nechala vyhodit ve městě a koupala se raději na pláži v Eilatu. Za 39 dolarů výlet nic - moc... Trochu zklamání...

ROZHOVOR

Večer jsem si přes e-mail psala s Denisou (foto zde) z ministerstva turismu a dozvěděla se od ní mimo jiné, že v Izraeli žije už sedmnáct let. Slovo dalo slovo a domluvily jsme si ve městě druhý den schůzku s tím, že udělám velký rozhovor o tom, jak se rodačka ze slovenské Šaľe ocitla v této daleké zemi, co tady dělá a prostě o všem možném. Večer jsem se potom chtěla zúčastnit 68. „narozeninových“ oslav založení města Eilat. Setkání i rozhovor s Denisou, se kterou jsem si dala scuka v jedné z eilatských kaváren, bylo velmi milé a já jsem se dozvěděla spoustu zajímavých informací (rozhovor zveřejním později). Denisa se nakonec rozhodla, že půjde na oslavu města se mnou. Proč jsem tam chtěla jít? No z novinářské zvědavosti. Věděla jsem, že tam má být i premiér Izraele a prostě jsem to tam chtěla s domorodci zažít.

OSLAVA 68. VÝROČÍ VZNIKU EILATU

Zpočátku to ale vypadalo, že se na oslavu vůbec jako cizinec nedostanu. Všichni návštěvníci museli procházet přísnou kontrolou, ukázat tašky, průkazy identity a projít rámem. U mne s Denisou se ale kontroloři zasekli. Dlouze zkoumali můj pas, vyptávali se, proč jsem byla tam a proč onam, a proč chci jít na oslavu. Trvalo to snad čtvrt hodiny, ale nakonec jsem byla vpuštěna. Navíc jsem měla to obrovské štěstí, že po celou dobu oslav vedle mne trpělivě stála Denisa a překládala mně, o čem mluví premiér, starosta a další politikové. Bylo úžasné sledovat nadšení místních, kteří přišli dobrovolně a trpělivě nesli všechny bezpečnostní kontroly, nikdo nenadával, nevztekal se, proč ta opatrnost.. (foto z oslav zde) Nešlo nemyslet na naši zemi, jaké reakce by asi byly od našich lidí. Ještě jsem také zapomněla říct, že pokud šel člověk běžně ve všední den kdykoliv do obchoďáku, také musel otevřít tašku, ukázat, co v ní má a projít bezpečnostním rámem. Nikdy nikdo neprotestoval, vše přijímal v klidu, pohodě a se samozřejmostí. Je pravda, že si nedovedu představit takovou zdržovačku u lidí valících se v Brně do Vaňkovky a ven. No to by byl mazec... Oslavu vzniku města zakončil ohňostroj.

NEJVĚTŠÍ FONTÁNA V IZRAELI

Poté jsme s Denisou ještě v noci zamířily k fontáně a měly jsme štěstí, protože asi za deset minut začala voda pulsovat v rytmu hudby a barevných efektů. Nejkrásnější byl asi šavlový tanec (foto zde).

NÁVRAT DOMŮ

Poslední den svého pobytu jsem si užívala na pláži a nafotila jsem si také poslední západ slunce nad městem. Večer jsem usínala s vědomím, že jsem za týden pobytu zdaleka nestihla všechno, co jsem chtěla, což je důvod vrátit se sem znovu.

Na letiště jsem tentokrát zvolila přepravu místní hromadnou dopravou autobusem číslo 282. Autobusové nádraží jsem totiž měla za rohem motelu, tak proč toho nevyužít, že? Navíc mne k tomuto kroku ukecala Denisa, která mně opakovaně tvrdila, že skutečně stačí jet autobusem v 8.40, protože další bus jede v 8.55 a potom ještě jeden. Jak už u mne bývá zvykem, tak na nádraží jsem byla více než s půlhodinovým předstihem, což bylo v konečném důsledku jedno, protože lidé, kteří měli jet stejným autobusem skutečnost, že někdo přišel dřív, vůbec nerespektovali a rvali se do autobusu hlava – nehlava. Převažovali mezi nimi Litevci a Rusi. Ostatně Rusů bylo v Eilatu tolik, kam se člověk podíval...

Když bylo 9.15 hod. a autobus nebyl na zastávku stále přistaven, tak to mne už chytal nerv, že mi uletí letadlo. Napsala jsem proto Denise SMS. Ta mi ale obratem odpověděla, že o vzniklé situaci ví, že naše letadlo bude mít zpoždění. A byla to pravda. Letadlo mělo zpoždění téměř pět hodin, které jsme prožili na letišti OVDA (foto zde). Let do Bratislavy byl plynulý a doma jsem byla díky „taxíku“ ve 21.30 hod. Návštěva Eilatu stojí určitě zato! Je to zase jiný Izrael než jaký jsem poznala v Jeruzalémě, Bethlehemu, Tel Avivu, Haifě či Nazaretu.

V Eilatu zaznamenala a fotografovala Lenka Fojtíková

Poznámky z přednášek o požehnání a prokletí, které vedl dne 11. 3. 2017 P. Vojtěch Kodet v kostele Všech Svatých v Rožnově pod Radhoštěm při setkání modlitebních společenství (SMS)

Zdrojem požehnání může být pouze Bůh. Lidé mohou být zdrojem požehnání pro druhé coby Boží prostředníci, že si je Bůh k požehnání druhých použije.

Požehnání je nezasloužený dar, který proměňuje naše nitro. Když nám Bůh něco krásného řekne, se to právě v tom okamžiku také děje. Lidé jsou požehnáním pro druhé natolik, na kolik jsou schopni se otevřít Bohu. Nejpodstatnější v našich životech je, abychom žili svou skutečnou identitu. Zda máme život požehnaný či prokletý záleží v největší míře na nás samotných.  Rozhodující je, jestli se rozhodneme pro život s Bohem či bez Boha. Celé naše srdce má patřit pouze Bohu – milovat ho z největší hloubky duše. Když se Bohu takto zasvětíme, tak on se o nás postará. Jde jen o to chtít milovat Boha celým svým srdcem, jak jen je toho naše srdce schopné.

Cesta k Božímu požehnání vede skrze tuto lásku k Bohu a poslušnost vůči němu. Naopak prokletí přichází, když Boha odsuneme na druhou kolej.

Každá kletba, která dopadne na náš život, má nějakou příčinu. Nemusí jít vždy o můj hřích. Kletby mohou pocházet i kvůli jednání mých předešlých generací – mohl jsem se narodit do rodiny, na kterou je kletba uvalena kvůli chování mých předků. Tyto kletby se pak mohly sejít s mým hříchem, který jsem nevyznal nebo nečinil za něj pokání. Kletba pak může působit, že člověk není schopen uzdravit se z nějakých závislostí.

Požehnání i prokletí se odehrávají na úrovni duchovního života. Zdrojem prokletí i požehnání jsou slova – rouháním se – dovoláváním se Božího nepřítele – prokletí pro druhé. Slovem můžeme i zabít. Máme žehnat každému – i těm, kteří nás proklínají. Požehnání i kletba se ale mohou přenášet také skrze hmotné předměty – máme svěcenou vodu, žehnáme obrázky, růžence, ale i domy, automobily… Boží nepřítel požehnané předměty nesnáší.

Konkrétní důvody pro prokletí a odvrácení se od Boha k modloslužbě:

1. Okultismus – Bůh je žárlivě milujícím, protože ví, že když budeme milovat někoho nebo něco víc než jeho, zkomplikujeme tím život sobě i svým bližním. Pokud se otevřeme věštění, čarodějnictví, magii, okultismu… dědí se tyto věci z generaci na generaci. Ďábel zneužívá naši touhu po moci. Člověk často využije nabídky ďábla, která je rychlejší a snazší. Člověk nemusí čekat na Boží čas – až mu Bůh sám dá poznání.
2. Neúcta k rodičům – bez ohledu na to, jací jsou. Úcta k rodičům je něco, přes co nejede vlak. Neúcta k rodičům přináší kletbu.
3. Všechen útlak vůči slabým, nemocným, přestárlým chudým lidem přináší kletbu.
4. Ponižování druhého.
5. Všechny formy zvráceného sexu mimo řád Božího stvoření. Bůh sexu vyčlenil zvláštní mantinely. Mnohé z těchto hranic dnes lidé překračují bez mrknutí brvou a velmi si tím ubližují.

Poslušnost a láska vůči Bohu je tím největším požehnáním a také ochranou proti kletbě. Pokud s Bohem budu žít v úzkém vztahu a budu Boha také poslouchat, tak mne Bůh ochrání před jakoukoliv kletbou. Pokud nás někdo bude proklínat, bude se toto prokletí vracet k němu. Kdo prokleje Božího člověka, bude sám proklet. Kdo ti bude žehnat, bude požehnán.

Bůh od nás očekávám, že se budeme pokorně svěřovat do Boží ochrany a budeme žehnat těm, kdo nás proklínají. Skrze Abraháma požehnal Bůh celý izraelský národ. Požehnal ale také nový Izrael, kam patří všichni lidé, kteří následují Beránka.

My ale žijeme svůj život, jakoby Bůh nebyl. Věříme více sobě a druhým lidem než bychom důvěřovali Bohu. Pokud člověk důvěřuje více sobě a svým dovednostem, schopnostem místo aby důvěřoval pouze Bohu,  tak na nás padá kletba Boží.

Pod kletbou jsou i ti z katolíků, kteří spoléhají na to, co všechno dělají pro církev, jak slouží v kostele, chodí pravidelně na mše svaté, modlí se… - nespoléhají na Boží milosrdenství, protože žijí z vlastních sil, proto jsou pod kletbou Boží.

Musíme Pána každý den prosit  o milosrdenství, aby nad námi zlomil jakoukoliv kletbu.

Dopady kletby na člověka

Kletba přijde také do každého domu = rodiny, kdo krade, křivě přísahá a prosazuje vlastní zájmy před Božími.

Jsme povoláni, abychom se dělili o to, co máme. Bůh svůj lid už ve Starém zákoně nabádal k dodržování desátků – pomoci chudým a potřebným. Velkorysost přináší požehnání a lakomost kletbu.

Princip autority

Absolutní autoritu má Bůh, který ale tuto autoritu také deleguje

• Autorita rodičů nad dětmi
• Muže nad ženou
• Církevní autorita

Boží autorita je službou lásky a požehnání

Kněze je knězem pro jemu svěřené lidi a ne pro sebe, muž má autoritu nad ženou, což znamená, že jsou si oba rovnoprávní, ale muž se musí o ženu starat, chránit ji, modlit se za ni, žehnat jí…

Pokud je tento řád narušen, dochází k chaosu. Ti, kdo mají být chráněni, chráněni nejsou a stávají se oběťmi Božího nepřítele… Ten, kdo má Boží autoritu, nese velkou zodpovědnost za ty, kdo jsou mu svěřeni. Proto je tak důležité, aby kněz žehnal své farnosti a otec žehnal své rodině. Žehnáním volám k životu. Pokud někdo, kdo stojí v autoritě, proklíná, má to strašný dopad a přináší zlo na osoby svěřené (pokud kněz nadává na své věřící, když otec říká dítěti, že je nemehlo a nic z něho nebude, tak to je prosím kletba!). Musíme se těchto slov zříkat a druhým lidem žehnat. Musíme odvolávat i slova, která nebyla vyřečena jako kletba.

Jsme povoláni, abychom žili ve vztazích Děti jsou naprosto závislé na svých rodičích, proto je musí povzbuzovat. Pokud je dítě závislé na drogách, alkoholu a jiných věcech, tak to není problém jen jeho, ale také jeho rodičů. Nebudou se proto rodiče od dětí distancovat, ale mohou za své děti zástupně Boha odprošovat…  (Př.: „Smiluj se Pane nade mnou, že můj muž, syn, dcera…. v tebe přestali věřit, jsou závislí na sexu atd., atd…).

Otázka autority může způsobit velké požehnání nebo kletby.

Existují také kletby, které jsme vyřkli sami nad sebou. Mnozí lidé tak nevědomky zvou démony zla, kteří se jich ujmou. Př.: „Já se z tebe zblázním, nikdy se nevdám, já z toho onemocním, já z toho umřu, já to dítě zase potratím, on mne určitě opustí… atd., atd…). Těmito nad sebou vyřknutými kletbami se ničíme. Mnoho žen nepřijímá samu sebe. Nelíbí se jí na sobě to a ono. Každá žena je ale krásná. Jen musí najít toho pravého, který v ní tu krásu bude vidět. Je ale hrozně těžké se přijmou, když mne druzí nepřijímají.

Sedm bodů, podle kterých lze poznat, že na nás kletba:

1. Duševní nebo citové zhroucení, zmatek, deprese.
2. Opakovaná chronická nebo nevysvětlitelná onemocnění (modlitba obrany: „Ve jménu Ježíše Krista ruším nad sebou (nad tebou) všechny kletby, které s touto chorobou souvisí).
3. Samovolné potraty, mnohé gynekologické problémy, problémy s menstruací, bývají důvodem prokletí. Ďáblu vadí, že se rodí děti.
4. Rozbité vztahy – manželství, problémy mezi generacemi v rodině. Libují si v tom démoni nelásky, neúcty, neodpuštění.
5. Trvalý nedostatek finančních prostředků, i když k tomu není důvod.
6. Časté nehody, poruchy přístrojů a domů. Můžeme poprosit kněze, aby dům požehnal nebo ho vykropit svěcenou vodou. Někdo mohl dům proklet, protože jej majitelům záviděl a nepřál jim ho.
7. Předčasná úmrtí, sebevraždy, smrtelné úrazy, nehody.

Když máte tyto problémy, nechoďte od čerta k ďáblu! Nechoďte za šamany, čarodějnicemi s prosbou o pomoc! Tady nepomůže žádné lidské konání!. P. Ježíš na kříži vzal na sebe i všechny kletby. Je proto třeba vyznat víru v Ježíše Krista. Modlitba: „Ježíši, děkuji ti, že jsi za mne zemřel, přikryj svou přesvatou krví mne i celou rodinu a zlom všechny kletby nad námi.“

Děti musíme jednoho dne požehnat a propustit je. Děti nejsou majetkem rodičů. Byli jim pouze svěřeny jako nezasloužený dar na určitý čas.

Musíme odpustit těm, kdo nám ublížili, kdo nás prokleli. Druhým neraďte, že musí odpustit. Oni to většinou ví. Spíše se za ně modlete a snažte se jim tímto způsobem pomoct, aby byli schopni odpustit.

Je třeba naslouchat Bohu a poslouchat mu. Nežít podle sebe ani podle druhých lidí, ale podle Boží vůle. Dále je třeba přijmout sebe sama. Náš Bůh je šťastný z toho, jací jsme, protože nás bezpodmínečně přijímá, jsme milované Boží děti. Když se člověk má rád, ledacos lze změnit. Je třeba proto každý den prosit Ducha svatého, aby nás vedl, milovali jsme nepřátele a ty, co nás nenávidí.

Na přednáškách zapsala Lenka Fojtíková

O Setkávání modlitebních společenství (SMS) více zde

Minulý týden jsem tři dny odpoledne jezdila na mši svatou a adoraci do Brumova, kam zavítal P. Elias Vella z Malty. Samozřejmě, že mi to nedalo a udělala jsem tam v úžasné atmosféře také nějaké fotky. Zveřejnila je na webu a o jejich použití mne požádal správce webu Naše Valašsko Stanislav Floreš. Když už jsem mu dala k dispozici fotky, tak jsem si říkala, že by bylo vhodné i něco napsat. Článek i fotky byly zveřejněny zde

Jeff Scaldwell: Evropa je zraněna bezotcovstvím

V posledních letech se opakovaně do České republiky vrací kazatel z Anglie Jeff Scaldwell. V polovině února přijal pozvání Sekulárního františkánského řádu na Velehrad, kde se uskutečnil seminář o Božím otcovském srdci.  Jedno odpoledne si udělal čas a souhlasil s rozhovorem pro Zpravodaj Národního bratrského společenství Sekulárního františkánského řádu.

Kdy a jakým způsobem Vás Bůh povolal k evangelizaci?

Křesťanem jsem se stal v druhém ročníku studia na vysoké škole, kdy se za mne modlily dvě dívky. V tom roce jsem odevzdal svůj život Ježíši. To bylo v roce 1976. Vloni to bylo čtyřicet let, co jsem se obrátil na křesťanství. Během univerzitního studia jsem poznal svou ženu Sylvii. Svatbu jsme měli týden po ukončení univerzity. Začal jsem pracovat, měli jsme rodinu. Nejdříve jsem začal v církvi pomáhat a potom jsem se stal pastorem.

V jaké církvi?

Evangelická denominace s názvem Sůl a život. Působí v Kanadě, Austrálii, Anglii.

Kolik let jste byl pastorem?

Pět let.

Věnoval jste se této duchovní službě při své práci?

Ano. Pracoval jsem v té době jako laický pastor. Příjem jsem měl pouze ze svého zaměstnání a tuto službu jsem dělal zdarma.

Dalo se to stíhat?

Ne, ne, ne… (smích). Bylo toho příliš. Potom jsem zjistil, že nic nedělám dobře.

Vrátím se k otázce, kdy vás Bůh povolal k evangelizaci po celém světě?

To bylo zajímavé. Zápasil jsem s rolí pastora, modlil jsem se a ptal  Boha: „Udělal jsem chybu? Chceš opravdu, abych byl pastorem?“ Potom jsme potkali Jacka Wintera z Ameriky. Byla to velmi prorocká osobnost. Ten mi řekl: „Jeffe, opravdu věříš, že tě Bůh povolal, abys byl pastorem?“ Odpověděl jsem, že si nejsem jistý. To bylo v roce 2000. Dále mi řekl: „Jeffe, máš pastorační povolání, ale nemáš být pastorem v místním sboru. Bůh Otec tě volá k širší službě.“ To bylo poprvé, kdy nade mnou někdo řekl takové proroctví.  Ptal jsem se sám sebe, co to znamená širší služba.

Nezalekl jste se toho?

Velmi. Jackova otázka vlastně potvrdila mé otázky vůči Bohu, jestli mám být vůbec pastorem. Já jsem ale přemýšlel, že vystoupím z role pastora a budu pokračovat pouze v byznysu. Tehdy jsem se cítil jako mocný obchodník. Během následujících měsíců jsem přijímal různá proroctví od různých lidí. Lidé, kteří vůbec netušili, co mi řekl Jack Winter, mi říkali, že mne Bůh volá k plné službě. A já si z toho dělám legraci, protože jsem stále říkal, že nechci tuto službu na plný úvazek. Líbilo se mi být zapojený jak do obchodu, tak do práce v církvi, i když jsem to nedělal na plný úvazek. Poslední z těchto proroctví bylo od mého přítele z Kanady, který měl u nás konferenci. Je to vynikající učitel, měl pro nás skvělou konferenci, a když skončila, tak jsem si řekl, že mu dám za jeho službu takový dárek v podobě obědu v nóbl anglické restauraci. Uprostřed tohoto oběda položil najednou příbor a řekl mi: „Jeffe, Otec ke mně hovoří a mluví o tobě.“ Já jsem si v duchu řekl: „To snad ne!“  „Bůh tě volá k daleko širší službě, ale ty odmítáš vzít toto povolání!“ Já mám toho muže rád, důvěřoval jsem mu a Bůh to věděl, že ho neodmítnu, že mne dostal. Řekl jsem mu: „Nechci to dělat na plný úvazek!“ A on na to: „Takže ty nechceš Boží povolání na celý život?“ „Samozřejmě, že chci,“ odpověděl jsem… A potom mi řekl něco, nač nikdy nezapomenu: „Jsou lidé, kteří na tebe v celé Evropě čekají.“ A já jsem špatně zareagoval.  „Ne, to je příliš velký tlak…“  To byl takový počátek, kdy jsem poté náš sbor předal někomu jinému, kdo jej začal vést. O rok později jsem pak odešel i ze zaměstnání a udělal jsem velký krok do neznáma.

Vedete si nějakou statistiku, v kolika zemích Evropy, světa jste za tu dobu už kázal a modlil se za lidi?

Ne. Nikdy nepočítám konference ani počet lidí. Doma mám ale záznamy zemí, měst a obcí, kde jsem byl. Značím si to na mapě. Mám moc rád evropskou kulturu. Velehrad je nyní od února novým místem na mapě, kam jsem zavítal. Celkem jsem v Evropě mohl navštívit zhruba pětadvacet zemí. Nevím to ale tak z hlavy přesně. Nebyl jsem v Africe či Asii. Nejvíce navštěvuji Finsko, Českou republiku a Chorvatsko. Letos budu v České republice celkem čtyřikrát.

Můžete prozradit kde, a kdy?

V dubnu budu v Hejnicích, jedná se o Brnu, kde zatím nemám stanovený termín. V listopadu budeme v Želivi a Praze. Příští týden budu v Bratislavě.

Kdy a na čí pozvání jste do České republiky přijel poprvé?

Poprvé jsme do České republiky přijeli v době, kdy jsem ještě byl pastorem. To je zajímavé. Jeden můj přítel, který je také pastorem, nás propojil ještě v Anglii, kdy mi řekl, že má dobrý vztah s jedním sborem v České republice, kde bych mohl vyučovat. Tak jsem se ptal, kde je ten dobrý kontakt a on mi na to odpověděl: „Znojmo.“ A já: „Znojmo? Co je to za jméno??? Kde to je???“ Mnohokrát jsme proto navštívili Znojmo. Poprvé to bylo v roce 2001.

Tušil jste tehdy, že vás Pán povolá do katolického prostředí?

Já se směji, protože jsem vůbec neměl představu, kam pojedeme, když jsem souhlasil s tím, že půjdu na plný úvazek do služby, tak jsem si říkal. Dobře, mám zvládnutý marketing, umím udělat reklamu své službě. Bůh mne ale zastavil.

Jak?

Opět jsem byl na konferenci v Kanadě, kde za mnou přišel jeden muž. Přiznám se, že jsem strašně nervózní, co se týká proroků. Právě jsem souhlasil s tím, že budu sloužit na plný úvazek, ale tento muž za mnou přišel a řekl mi: „Jeffe, mám pro tebe velmi zvláštní obraz. Vidím tě, jak sedíš uprostřed místnosti na židli, kolem zdi je mnoho dveří, ty jsi zvědavý, kterými dveřmi máš projít. Otec ti ale říká: „Seď na židli, dej si ruce do kapes, zůstaň v klidu a nehýbej se. Čekej, až já otevřu první dveře.“ Já jsem si na to řekl: „Cože? Ty chceš, abych dělal službu na plný úvazek, a teď mi říkáš, abych seděl s rukama v kapsách a nic nedělal?“

Poslechl jste?

Ano. Za několik měsíců jsme dostali pozvání ze Skotska. A tak to začalo. Nikdy jsme nedělali mým seminářům žádnou reklamu. Bůh mně velmi jasně naznačil, že on bude otevírat dveře a já budu sytit jeho hladové děti a on mi bude ukazovat, kam mám jít.  Je to sice trochu bláznivé a divné, ale já lidem říkám, že nemám žádný plán. Odpovídám pouze na pozvání. První dveře do katolické církve se otevřely na Slovensku. Byl jsem překvapený, protože jsem si říkal, co o mně vlastně vědí. Oni mi prozradili, že znali mé vyučování z Čičman.

Neměl jste z katolického prostředí při první návštěvě obavy, jak vás vlastně katolíci přijmou?

Ne. Dělám si takový vtip, že jsem prostý člověk. Nejsem teolog, nedávám na lidi nálepky, kdyby mne někdo požádal, abych řekl všechny rozdíly mezi protestantskou a katolickou vírou, tak to nejsem schopný vyjmenovat. Neznám všechny rozdíly a ve své podstatě se to ani nesnažím poznat. Z toho důvodu nemám žádné předsudky, protože předsudek znamená soudit něco, o čem vlastně pořádně nevím. A já nemám nějaké předběžné představy o někom. Upřímně se dívám na lidi a vidím v nich bratry a sestry.

Proměnily se za dobu, co jezdíte po světě, kážete a modlíte se za druhé, nějak problémy lidí, kteří za vámi přicházejí?

Nemyslím si. Stále jde o základní lidské problémy.

A to je podle vás co?

Je zde neznalost, kdo Bůh skutečně je – ať u křesťanů, tak i u nekřesťanů. Je zde strach z Boha, že je to naštvaný soudce. Je zde nedostatek poznání, kdo je Bůh, že je to otec, který se stará a pečuje o nás. Jsou křesťané, kteří pracují a slouží „šéfovi“, potom jsou zde nevěřící, kteří se dívají na náboženství a vidí pouze neustálý boj mezi nimi. Takže buď věří, že Bůh neexistuje, nebo ho to nezajímá. Myslím si, že kdekoliv se pohybuji, tak církve obecně správně nepředstavovaly Boha. Když byl Ježíš pravou podobnou Boha, tak my nejdeme v jeho šlépějích.

To máte pravdu, ale já jsem se spíše ptala, jaké mají podle vašich zkušeností lidé hlavní bolesti, které je v životě trápí.

To je obrovský záběr. Základním utrpením života jsou narušené vztahy. Můžeme to generalizovat příliš obecně, ale každý je velmi jedinečný. Je velkou pravdou, že Evropa je zraněná bezotcovstvím. Samozřejmě, že to ovlivňuje každou zemi a nezáleží při tom, na jaké straně zdi tito lidé žili. Je to v celé Evropě, která je etnicky a kulturně rozdrobená, roztříštěná. Vloni jsem byl v Bosně a Chorvatsku. Ta bolest se stále skrývá pod povrchem. Zde ve střední Evropě je bolest už více pod povrchem. Lidé jak kdyby postupují dopředu pomalu, ale stále se zakouší ovoce poškození, kdy jsou rodiče zranění a snaží se spíše přežít než žít.

Co konkrétně máte na mysli oním bezotcovstvím? Mám to chápat tak, že je mnoho rodin rozbitých, chybí v nich otec, nebo nám chybí Bůh Otec?

Obojí. Určitě je zde naprostý nedostatek vyučování o Bohu Otci, který nás miluje a pečuje o nás. Církve jsou plné pravidel a zákonictví.  A to se týká všech církví.  Učíme se, jak být dobrými křesťany, jak zachovávat pravidla. Modlíme se k Bohu s představou, že je soudce, který sedí v soudní síni, takže je zde naprostý nedostatek vyučování o dobrém Bohu Otci. A potom je to ještě propojené s přirozenou rovinou, kdy v posledních desetiletích nebylo a stále není dostatek dobrých a zdravých otců, kteří by povzbuzovali své děti k životu. Zjišťuji, že když lidi učím o Bohu Otci, kdy představa o Bohu není dobrá, je pro ně těžké uchopit vyučování, když jejich pozemský otec nebyl dobrý. Jediné, co slyšeli, bylo vyučování o Bohu, který je spravedlivý soudce a trestá. Tím myslím bezotcovství a kladu si otázku, co je zdravý otec.

Co si myslíte, že dnešní Evropa nejvíce potřebuje?

Potřebuje pravou jednotu v Bohu. Proto jsem nadšený z toho, co se děje zde na tomto semináři, že nehledáme rozdíly, co nás rozděluje, ale přicházíme a sjednocujeme se v milující jednotě. Lidé říkají, že Evropa už ušla dlouhou cestu od druhé světové války. Stále jsme ale rozděleni. V současné době se to navíc prohlubuje. Nechci mluvit o brexitu, ale brexit je další rozlomený vztah. Vidíme stejný pohyb ve Francii, Holandsku a jiných zemích, které chtějí opustit Evropskou unii a oddělit se. Potom je tady uprchlická krize, která přináší další rozdělení, kdy říkáme, že nechceme ve svých zemích uprchlíky. Takže během posledních dvou let se rozdělení v Evropě ještě prohloubilo. Politici v Evropské unii na to nemají odpověď. Tu zná pouze Bůh. Můžeme na to odpovědět Ježíšovou modlitbou u Jana 17: „Aby byli jedno. Potom se na nás svět bude dívat.“ Budou si říkat: „Oni se milují, pečují o sebe navzájem…“ je to ale ještě dlouhá cesta.

Před lety jste byl vysoce postavený manažer, předpokládám, že jste měl solidní příjmy k zabezpečení rodiny. Poté jste udělal krok do neznáma, kdy jste odešel z finanční jistoty do absolutní nejistoty. Když se dnes ohlédnete na ty roky zpět, postaral se o vás Bůh vždy? Neměli jste někdy s manželkou problém zaplatit účty?

To je jednoduchá otázka. Přestal jsem mít dobrý plat a přišel jsem i o krásné firemní auto. Vstoupil jsem do prázdnoty. Můj pozemský otec mne málem vydědil. Vyčetl mi, že jsem naprosto nezodpovědný, protože mám rodinu, o kterou se musím postarat. Když se dnes ohlédnu zpět, musím říct, že jsem měl více finančních problémů, když jsem byl zaměstnaný, velké auto a velmi dobrý příjem. Bůh Otec mi ale řekl, že mi otevře dveře a ukáže, kudy mám jít. A on to skutečně dělá. Vždy nás zabezpečil. V roce 2013, kdy jsem měl infarkt a velké zdravotní problémy, nemohl jsem celý rok sloužit a byl jsem bez příjmu. Během celého roku jsme neměli jediný problém. Dostávali jsme z celé Evropy anonymní dary.  Kvůli své pýše musím říct, že je to pro mne trošku náročné…

Přijímat dary a pomoc?

Ano, protože můj pozemský otec mi říkal, že nikdy nemám přijímat dary, protože musím pracovat. Naštěstí mám výbornou ženu, která umí přijímat dary (smích).

Pracuje vaše žena? Není to tak, že by vás občas živila ona?

Nemá stálé placené zaměstnání. Občas se mnou cestuje a tráví také čas s vnoučaty.

Překvapilo vás něco ve vaší službě?

Vždy jsem byl udiven a šokován Bohem. Je to prostě šok, že Bůh použil mne - naprosto nekvalifikovaného člověka. Je zde jeden příběh, ve kterém se vidím. Byl pastor ve svém sboru, kde měli rozvinout modlitební službu. Potom se rozhodl, aby se modlily i děti. Modlil se s malým chlapcem za lidi a tento malý chlapec se dotkl ruky ženy, která položila ruku na hruď muže, a ten muž byl dotknutý Duchem svatým. Malý chlapec se podíval na svou ruku a říkal si: „Jejda!“ často se při seminářích večer vrátím do svého pokoje, kdy jsme se přes den modlili za druhé říkám si: „Jejda, otče, zase jsi toho tolik udělal!“  A to miluji. Nechci si zvyknout na to, že jsem překvapován Bohem. Nechci to brát jako samozřejmost. Chci být tímto směrem stále Bohem překvapován. Bůh s každým z nás jedná jedinečně.

Pokud by si vás chtěl někdo objednat na seminář, co je rozhodující, abyste řekl ano?

Záleží na okolnostech. V případě národní ministryně Sekulárního františkánského řádu Hany Brigity Reichsfeld jsem věděl hned, že ano. Jindy poděkuji a řeknu, že musím vše promodlit. Otec mi řekl, že mi bude otvírat dveře, že mám mít ruce v kapsách, proto se nikdy nesnažím udělat něco, abych pozvání dostal. Pokud tedy pozvání přijde a já jsem pro to nic neudělal, tak si řeknu, že Otec řekl, že dá pozvání. Byly okamžiky, kdy jsem váhal a nebyl jsem si vůbec jistý.

Prozraďte, kdy například?

Například, když jsem dostal pozvání na Katolickou charismatickou konferenci v Brně, kde jsem byl v létě roku 2016.  Byl jsem šokovaný a ptal jsem se Katky Lachmanové, jestli si je jistá, abych mluvil k takovému velkému množství lidí. A ona řekla, že o mně a mém vyučování už slyšela od více lidí, proto chtěla, abych přijel. Já jsem souhlasil, i když nerad mluvím k velkému množství lidí, ale byla to skutečně nádherná konference. Bylo to Boží pozvání.

Máte hodně zaplněný diář?

Je únor a kalendář pro tento rok je plný. Pomalu začínám plánovat příští rok.  Nemám rád zcela zaplněný kalendář, protože by nebyl prostor k improvizaci.

Na semináře nejezdíte sám. Vždy vás doprovází tým lidí, kteří vám pomáhají, modlí se za účastníky. Kolik lidí, a z kolika zemí máte v týmu?

Mám v jednotlivých zemích různé členy týmu. Moje touha je, aby v každé zemi bylo více členů, kteří toto poselství dál ponesou. Snažím se proto vždy do služebního týmu přivézt nové lidi. Dobré požehnání je, že mám po celé Evropě lidi, kteří pracují v týmu a chtějí sloužit. Nejdříve se zúčastnili seminářů jako účastníci a teď to chtějí předávat druhým lidem, co dostali, což je skvělé.

Tento rozhovor budou číst lidé, kteří se všichni nebudou moct některé vašeho semináře zúčastnit.  Mnozí jsou nemocní a jiní přestárlí. Co byste jim vzkázal, jak byste je povzbudil v životě ve víře?

Rád bych je povzbudil, že každý může hovořit s nebeským Otcem. My si o sobě možná myslíme, že jsme dostatečně hodní a dobří, ale důvod, proč Ježíš přišel na svět je, že Bůh touží po vztahu s námi. Bůh chce, aby každý, ať už jsi kdokoliv, si uvědomil svou nesmírnou hodnotu, protože poslal svého syna, aby ho získal. U Boha není žádná hierarchie lidí, kde jsou důležití a nedůležití lidé. Někdy si možná myslíme, že jsme bezvýznamní bez jakékoliv hodnoty. Ale to je lež. My všichni máme hodnotu. Pokud tomu nevěříš, začni o tom hovořit s Otcem, ať ti ukáže, jakou máš hodnotu. My jsme milováni dokonalým Otcem a Ježíš je toho důkazem.

Anglický kazatel Jeff Scaldwell (*4. 8. 1956  v Birminghamu v Anglii) vystudoval francouzštinu a němčinu na Univerzitě v Manchesteru. Poté byl několik let překladatelem v mezinárodní firmě, kde později začal pracovat v oddělení mezinárodního obchodu.  Několik let byl laickým pastorem v evangelické denominace s názvem Sůl a život.  Od roku 2001 jezdí po celém světě, kde vede semináře s názvem Otcovo srdce – návrat domů a modlí se za druhé.  V České republice zavítal nejdříve do Znojma a později například do Hejnic, Želiva a v roce 2016 byl jedním z přednášejících při Katolické charismatické konferenci v Brně. Jeff Scaldwell je ženatý a má tři dospělé dcery.

Text a foto: Lenka Fojtíková

překlad: Václav Čáp

Rozhovor byl v únoru roku 2017 napsán pro Zpravodaj Národního bratrského společenství Sekulárního františkánského řádu

Jeff Scaldwell při přednáškách na Velehradě

Jeff Scaldwell o sobě rád říká, že je "Tatínkův malý chlapec". Myslí tím Boha - Otce. Spolu s překladatelem Václavem Čápem účastníkům semináře ukázali svá speciální trička.

Když mi dnes před polednem zazvonil telefon, přiznám se, že jsem měla hrůzu, jestli se nestala nějaká jobovka. Volal mi totiž jeden muž, který se mne zeptatl, jestli jsem doma, zda by se mohl na skok mezi dveřmi zastavit, že mi něco potřebuje říct.

Bez mučení mohu říct, že mi hlavou letěly tyto myšlenky: "Co se stalo??? Pokazilo se něco, co budu muset akutně o Štědrém dnu muset řešit?" Na jeho návštěvu jsem proto čekala s kapkou obav. Nakonec ale bylo všechno jinak.

Když onen muž zazvonil a stál v předsíni řekl: "Víte, potřeboval bych, abyste někomu předala peníze..." "Komu?, zareagovala jsem okamžitě... "Rodičům té nemocné holčičky," odpověděl a pokračoval: "Víte, dostal jsem svůj první důchod. Mně i celé rodině se daří dobře, a tak jsem si řekl, že jim tyto peníze dám. Slyšel jsem, že budou muset pořizovat nový vozík, tak jim to dejte. Rozhodně ale nikomu neříkejte, od koho to je. Na tom nezáleží," trval si muž na svém. Na závěr dodal, abych jim to někdy předala až se s nimi uvidím...

"To v žádném případě! Tento nečekaný vánoční dárek musím předat hned teď!!!!," oponovala jsem mu...

A také jsem hned skočila do auta a vyrazila k domu holčičky, kde žije uprostřed velké lásky se svými rodiči a prarodiči.

Při té krátké jízdě jsem myslela na to, jak se o Blatnici tvrdí, že tady žijí nedobří lidé, jak se hádají, udávají, píší anonymy, soudí...

Pár jich takových jistě je. Žije tady ale především spousta lidí s obrovským a otevřeným srdcem plným lásky a dobra... O těch se ale nemluví, protože je stará pravda, že zlo vždy křičí víc než dobro...

A tak nám všem dnes o Štědrém dnu, kdy jsem byla svědkem takového malého zázraku (nebo velkého?), přeji, abychom viděli spiše to dobro a druhým předávali dobré zprávy o dobrých lidech. A když se objeví i špatná informace o zlých lidech? Tak takové zprávy se snažme ignorovat, protože zlo má radost, když se o něm dozví, co nejvíce lidí...

Přeji Vám všem kouzelné Vánoce s mnoha dobrými zprávami uprostřed lásky svých blízkých...

Ze srdce Lenka

Autor musí mít  tenhle svět rád, jinak nemůže psát. Proč nemůže? Protože všechno dobré pochází z toho, že má někdo něco rád.

William Saroyan

Jsou lidé, kteří si myslí, že budou žít věčně. Chrání svůj majetek a utrácejí tím svůj život...

Erich Maria Remarque

Čím je člověk primitivnější, tím víc se považuje za lepšího...

E. M. Remarque

V únoru letošního roku odešel nečekaně na věčnost kamarád mnoha lidí všeho věku, rodák z Čejče - minoritský kněz P. Robert Mayer. Pro mnohé jeho známé a přátele byla 5. února letošního roku zpráva o Robinkově úmrtí šokem a působila jako blesk z čistého nebe. Zvlášť, když šlo o úmrtí tragické a dodnes se přesně neví, proč a za jakých okolností z onoho okna jednoho brněnského paneláku vypadnul...

K Robinkovým nedožitým dvaačtyřicátým narozeninám, které by oslavil 6. října 2016, vydalo nakladatelství Flétna knihu věnovanou Robertově památce s přiznačným názvem tohoto Božího muže: Děcka, valíme do nebe. Kniha, která jde na dračku, zachycuje na 274 stranách úžasný příběh muže, jenž se dokázal svým lidstvím a zlatým srdcem dotknout mnoha lidí, kterým stále chybí jeho dobré slovo a úsměv na tváři, kterým rozhodně nešetřil. Skládá se z Paraguayjského deníku, který napsal Robert při své cestě na misie do Paraguaye, Ze stařenčiny kroniky a Robinek v našich srdcích, což jsou vlastně vzpomínky přátel a známých na osobnost Roberta Mayera. Mnozí, kdo knihu začnou číst, nemohou přestat, dokud ji celou nepřečtou. Někdo to údajně dokázal za čtyři hodiny.

Nedávno vydaná kniha byla zařazena do ankety Kniha čtenářů, kterou pořádá Katolický týdeník. Jedná se o anketu, v níž čtenářská veřejnost vybírá ze 42 nominovaných knih tři nejlepší. Každý tedy může zaškrtnout minimálně jeden a maximálně tři tituly, které favorizuje a svůj hlas (tip) odeslat do 8. listopadu 2016 do KT. Buď elektronicky, viz. odkaz zde Nebo na vystřihnutém hlasovacím lístku z Katolického týdeníku č. 44. Obálka s hlasovacím lístkem má být označena heslem KNIHA ČTENÁŘŮ.

Pro Děcka, valíme do nebe, by měl samozřejmě hlasovat jen ten, kdo knihu přečetl a je přesvědčený, že si hlas v anketě zaslouží...

Tož tak... Děcka... Roberte, oroduj za nás... Moc nám chybíš... Na misiích v Uherském Hradišti jsem pořád čekala, kdy se mezi námi objevíš se svým širokým úsměvem a řekneš mně: "Tož co, děvčico? Jak sa máš?" Neobjevil ses tam, ale my jsme stejně byli přesvědčení, že s námi jsi...

Lenka

"Kde jsou lidé?," zeptal se malý princ. "V poušti je každý trochu osamělý... Osamělí jsme i mezi lidmi."

ANTOINE DE SAINT- EXUPÉRY

Koncert písničkáře Pavla Helana, diskuze s nositelkou Českého lva 2016 Lucií Žáčkovou či frontmanem skupiny Hradišťan Jiřím Pavlicou, divadelní představení famózního komedianta Víti Marčíka, další umělecké produkce, výstava nebo prostor pro setkání o víře, modlitba či ztišení. Takový je výběr z desítek programů, které na konci září zaplní Uherské Hradiště. Ve dnech 28. září – 1. října zde proběhne čtyřdenní festival o víře nazvaný Františkánské misie. Jeho motto zní „Bůh v UH“.

Akce se koná pod záštitou starosty města Uherské Hradiště Ing. Stanislava Blahy a olomouckého arcibiskupa Mons. Jana Graubnera.

Program, který připravuje téměř stovka katolických křesťanů z celé republiky, nabídne možnost hovořit o víře a její současné podobě. Křesťanství utvářelo naší zemi již mnoho staletí a i dnes se poukazuje na tyto křesťanské hodnoty. Je možné se ale ptát: Má víra co nabídnout současnému modernímu světu?

Desítky aktivit budou probíhat na pěti místech města. Na Masarykově náměstí zahraje písničkář Pavel Helan, návštěvníci se mohou těšit také na vystoupení komedianta Víti Marčíka nebo taneční performanci. Připraven zde bude také program pro děti, a to nejen během svatováclavského odpoledne.

V kostele sv. Františka Xaverského na Masarykově náměstí se představí divadlo Zraněný pastýř o hledání smyslu života a uzdravení vztahů. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner zde bude sloužit mši. Tématu smíření, vnitřního uzdravení a naděje bude věnován večer vedený P. Vojtěchem Kodetem.

Na faře na Masarykově náměstí č. 36 bude otevřena Františkova kafírna, která nabídne možnost nezávazně si promluvit o křesťanské víře či o otázkách týkajících se hodnot a smyslu života, požádat o modlitbu či požehnání pro sebe, rodinu a blízké.

Ve sklepních prostorách okresního archivu budou moci návštěvníci zhlédnout výstavu Očima mnichů o vztazích a naději. Výstava bude doprovázená diskuzemi se zajímavými osobnostmi, např. s herečkou a držitelkou Českého lva 2016 Lucií Žáčkovou, frontmanem skupiny Hradišťan Jiřím Pavlicou nebo hercem Janem Horákem.

Kostel Zvěstování Panny Marie ve Františkánské ulici nabídne chvíle ztišení. Bude zde také možné požádat o modlitbu na nějaký úmysl.

Během akce se bude možné setkat s členy týmu také na ulici nebo ve stáncích na náměstí. Členové týmu spolu s kněžími mohou mj. nabídnout požehnání pro život a vztahy v rodinách i pro místa, kde žijeme (požehnání domu). Program bude probíhat také v místních školách, domovech pro seniory a LDN. Veškerý program je zdarma.

„Akce se koná v Roce milosrdenství, který vyhlásil papež František. Rádi bychom jak věřícím křesťanům, tak těm, kdo se přibližují k víře nebo hledají svůj životní směr, nabídli setkání s milosrdenstvím,“ uvádí hlavní koordinátor Františkánských misií, františkánský kněz Jakub Sadílek.

 Mnoho aktivit se bude věnovat tématu lidských vztahů, jejich uzdravení a naděje, pokračuje P. Sadílek: „Všichni hledáme naději ve vztazích. Víra může dávat stále novou naději, že vztahy mají smysl, že existuje odpuštění, smíření mezi lidmi. Sami jsme toto uzdravení a odpuštění zakusili skrze druhé lidi i od Boha.“

Akce navazuje na loňské Dny víry v Praze, které se setkaly s mimořádným ohlasem. Františkánské misie proběhly také v Plzni, Liberci, Ostravě a Českých Budějovicích.

Více informací naleznete na webu www.frantiskanskemisie.cz.

Kontakt:

Za pořádající tým: Bernard O. Mléčka: omlecka@gmail.com

Média: Lenka Fojtíková: 774 831 582 a 602 659 004, fojtikova-l@seznam.cz

Pokud by mi to tento web neukazoval, tak můžu říct, že už ani nevím, kdy jsem tady něco naposledy psala. Ano, tak je to dávno... Dnes po neskutečně dlouhé době usedám a něco mne nutí napsat pár vět, zamyšlení o ženě, kterou jsem vlastně osobně vůbec neznala... Tou ženou je Věra Čáslavská, se kterou se dnes naše země loučila v Národním divadle.

O této paní gymnastce jsem viděla nějaké dokumentární filmy, četla spoustu článků, které popisovaly a připomínaly její život a dnes jsem prostřednictvím televize vyslechla svědectví lidí, kteří měli tu čest a tuto výjimečnou ženu poznali osobně.

Dokázala se neuvěřitelně vypracovat, i když se v žádném případě nenarodila se zlatou lžičkou v puse. Nikdo jí v životě neprošlapával a neuhlazoval cestičky. Vystoupala až na vrchol sama svou dřinou, ctižádostí, vůlí a zřejmě také vírou, že "to" dokáže... A dokázala... Dokázala vybojovat tolik olympijských medailí jako žádný sportovec bývalého Československa a později ani České republiky... Když se člověk kouká na historické fotky a filmové záznamy z jejich závodů, tak si uvědomuje, že tehdy skutečně v gymnastice bojovaly ženy s ženskými postavami a ne děti, jako tomu bylo pzději. Svět se od doby, kdy přívážela Věra Čáslavská z olympiád a mistrovství světa ty nejcennější medaile, neskutečně  proměnil...

Vynikajících sportovců je na světě mnoho, ale s tak ryzím charakterem, jako byla tato odvážná žena, jen hrstka, nebo možná pouhý zlomek, minimum... Pokud by se udělovaly ceny za lidskost a odvahu, měla by ve své sbírce zcela jistě také mnoho zlatých... Ano, dobře to řekl moderátor rozloučení Marek Eben. Netroufám si vůbec říct, jestli bych se dokázala zachovat ve zlomovém okamžiku stejně jako ona, která se nevzdala svého přesvědčení a ideálů, i když věděla, že za to ponese následky v podobně ztráty pohodlného a bezproblémového života.

Zažila nejen vzlet až na vrchol slávy, ale také zadupání až na nejhlubší dno se snahou vedení tehdejší strany, aby lidé na svou Věru zapomněli. Zažila rozvod a ztrátu opory v podobě manžela, zažila rodinou tragédii a po těch všech šílených psychických útrapách si prožila i hrůzně sžíravou moc rakoviny se všemi důsledky, které tato choroba i léčba přináší.

Přesto všechno nezatrpkla a dokázala navzdory svým obtížím pomáhat druhým a podporovat je, motivovat k co nejlepším výkonům. Dokázala dnešním mladým sportovcům dát důvěru v sebe sama. Dokázala ale také bojovat za zasloužilé olympijské medailisty v důchodu, aby měli na sklonku života důstojné prožívání seniorského věku.

Věra Čáslavská byla člověkem s vůlí, odvahou, opravdovostí a lidskostí, který se v národě rodí jednou za několik stovek let...

Čest její památce! Odpočinutí věčné dej jí Pane a světlo věčné ať jí svítí...

(P.s. Prostě jsem to musela napsat... Lenka)

Dnes je mi od rána docela mizerně. Snad na mne neleze zase nějaká choroba. O to víc mne proto potěšil nečekaný telefonát mého kamaráda Otmara Olivy. Moc si vážím toho, že jsem se s tímto skvělým sochařem a především člověkem mohla před lety díky novinářské práci seznámit... Ve své opravdovosti je doopravdy výjimečný a moc podobných lidí jsem za svůj život nepotkala... Je mistrem ve svém oboru a přitom zůstal tak vzácně obyčejně-neobyčejně - skromný... Těžko se hledají slova...

Dnes mi zatelefonoval, aby mne pozval na svou vernisáž, která se uskuteční ve čtvrtek 2. 6. 2016 v Turistickém centru Velehrad (nová budova naproti poutního domu Stojanov). Půjde o stálou expozici, která představí Otmarovo dílo a především více než třicet let života tohoto skvělého umělce na Velehradě.

Tento rozhovor jsem s Omarem dělala v roce 2014:

Otmar Oliva považuje polistopadový vývoj v zemi za prohru

Akademický sochař,  politický vězeň bývalého režimu, ale také autor výzdoby kaple Jana Pavla II Redemptoris Mater ve Vatikánu dvaašedesátiletý Otmar Oliva vidí polistopadový vývoj v České republice jako jednu velkou prohru. Premiéra Bohuslava Sobotku označil za sráče, ministra financí Andreje Babiše za grázla a lidovce za posery.

Za bývalého režimu jste byl politickým vězněm kvůli šíření Charty 77. Jak vznímáte polistopadový vývoj v naší zemi?

Vidím to v mnoha oblastech jako prohru a zhroucení našich snů a tužeb.

Co máte konkrétně na mysli?

Když jsme slavně zvítězili, myslel si někdo, že za dvacet roků zapne televizi a tam na nás bude kejhat agent Falmer, popřípadě agent Bureš či Okamura zvaný Pitomio?  Já jim nenadávám. Je to naše vina!  V prvních letech po revoluci jsem se blbě angažoval. Tito hoši vzali ekonomiku  hned do svých rukou. Sleduji kariéry těch mých fízlů. Po revoluci jsem si naivně myslel, že zločinci zůstanou zločinci. Budou tak vždy pojmenováni a bude jim určeno jejich zasloužené místo někde v kanále nebytí či bezvědomí a nebudeme je vidět v televizi v roli politiků. Že o estébácích nebudeme nic vědět a slyšet, natož aby byli ve vedoucích funkcích a ovládli ekonomiku, což se jim podařilo. To jsem ovšem záhy po revoluci neviděl. Dospěl jsem k tomu postupně. Projeli jsme ale také  kulturu a vztahy. Pociťoval jsem zvláštní způsob hnusné normalizace. To mě mělo varovat, ale už bylo pozdě, protože dezorientace v hodnotách a rozplizlo ovládlo veškeré vědomí společnosti.

Jak se díváte na současnou vládnoucí koalici?

Nikoho z nich jsem nevolil. Můžu tedy říct, že toto není moje vláda. Rovněž jsem nevolil našeho pana prezidenta. Dívám se na to tak, že se mě to netýká a mám právo být pouze rozladěný a nic jiného. Sobotka byl vždycky sráč. To je takový homeopatický hošánek. Babiš byl podle mne vždy grázl. To se vědělo od začátku a ať mně nikdo neříká, že to nevěděl. Prohra je také to, že se mohou beztrestně na veřejnosti promenádovat patologické zjevy typu Okanury nebo Babiše. Věřím, že je uvidíme v první lajně velehradských slavností. O tom naprosto nepochybuju. A jistě se zase najde někdo z církevních představitelů, kdo bude  nabízet popelníček panu prezidentovi jako posledně. Budou tam sedět a někteří panáčci budou štěstím bez sebe, že možná něco ukápne.  A to je ta prohra…

Proč to tak je?

Je více než dvacet let od revoluce a my jsme nezvládli ani pomyslný odchod z Egypta. Nenalhávejme si, že všichni otroci věděli, proč odchází.  Byla to jen úzká elita, která se chtěla osvobodit. Vlekla s sebou lůzu, která okamžitě začala plakat a remcat. Takhle chodí dvacet let. Nezvládli jsme ani průzkum svobodného území. Zvědové nás špatně informovali, protože to nepochopili, báli se, lekli se a neuměli pojmenovat získanou svobodu. Už nevíme, co jsme chtěli, protože jsme nevěděli, proč odcházíme z otroctví, protože jsme ani tenkrát nevěděli, že jsme otroci.

Mnozí dnes ale vzdychají po onom pomyslném otroctví…

Ano, protože nemyšlení je stav duše. Rozumíte? Je to velmi pohodlné. Za to dostaneme dalších dvacet let putování po poušti, abychom vše pochopili. Zbytečně remcáme po vzoru biblického exodu. Nemysleme si, že nejsme komunismem poznamenáni. Ačkoliv si dovoluji, z ješitnosti sobě vlastní, řadit se k tehdejším rebelům.

S kým jste byl zavřený?

Politických nás tam bylo osm. Byli mezi nimi například i Jiří Diensbier a současný profesor filosofie a jezuita Václav Umlauf.

Nezklamal vás později třeba Diensbier?

Ne! Po Jiřím Diensbierovi je mně strašně smutno. Byl to drahý přítel. Navíc měl tu vlastnost, které si u chlapů vážím nejvíc. On nekecal. Co slíbil, tak udělal, držel lajnu, což  dnes není veřejně k vidění a mání.

Přestože jste věřící, tak vám nejsou blízcí ani lidovci?

To jsou poserové! I když znám i pár charakterních lidovců.

Ve vládní koalici jsou různé třenice, ale v jednom se hnutí ANO a ČSSD naprosto shodnou a to je odpor k církevním restitucím.

To je jen bezbřehý populismus. Vždyť nás  to přijde levněji! Na to by snad měl slyšet každý vůl! To je snad jediný pádný argument.

S církevními restitucemi tedy souhlasíte?

Já mám jen odůvodněné pochybnosti, jak s tím hoši naloží. Už teď v duchu vidím v předpokojích našich biskupů a arcibiskupů zástupy, které mají o ty věci zájem a nabízí své služby. Byl bych proto jen rád, kdyby si vzali příklad z diecéze Maribor, která zkrachovala, protože prošustrovala získané. Přál bych si, aby se nám to nestalo. Zkušenosti, které mám ale s církví svatou, mně velí mít pochyby, jestli to správně uchopí. Obávám se, že ne. Církev to strašně zatíží, protože na to nemá lidi. Myslím si, že starat se o tyto věci vyžaduje charakter a církev lidmi s touto vlastností neoplývá.

Osobně jste se znal s papežem Janem Pavlem II., který bude příští týden svatořečený.

Ve mně je obrovská vděčnost, že jsem se mohl s Janem Pavlem II. setkat skrze mé dílo. Připadá mně to už strašně dávno. On změnil svět. Odrovnal komunismus a nám zbývá jen vděk. Příští týden proto pojedu do Říma na jeho svatořečení, abych tak vyjádřil svou vděčnost.

A jak vidíte současného papeže Františka?

První, co mne napadlo, že by mu měli  dát armádu ochutnávačů, neprůstřelnou bublinu a hlavně pětinásobný ochranu, aby nevnímal ty hnidopichy, kteří mu nepřejí. Teprve nedávno jsem se totiž od jednoho dobráka dozvěděl,  že se dokonce část církve svaté modlí za jeho prozření.

Co si myslíte, že jim na papeži vadí?

Oni si vadí sami. Nejsou spokojeni sami se sebou,  jsou naprosto v šoku ze své prostřednosti, nedostatečnosti,  pitomosti a zbabělosti, proto se k papeži Františkovi staví takto. Ti, co proti němu remcají, nastavují zrcadlo sami sobě. Své zbabělosti, malosti, nemohoucnosti a zejména impotenci. On totiž pochází z oblasti, kde o něco jde, kde je víra živototvorná. Proto je docela logické, že nepřijel na Velehrad, když bylo výročí Cyrila a Metoděje. Co bychom mu ukázali? Padělané slovo Boží skrze kýč? Naše víra je homeopatická záležitost. Zval ho i Zeman. Myslím si, že si nakonec ti páni oddechli, že nepřijede.

Sledujete situaci na Ukrajině?

V mém pokročilém věku mám dojem, že jsem to, co se tam děje, už  třikrát četl a dvakrát prožil. Úžasné bylo, že i moje internetem protřelé děti v tom poznaly anschluss Rakouska. Mne to napadlo hned! Kdyby někdo rozebral Putinův slovník, když anektovali Krym, byl by naprosto totožný se slovníkem rakouského anschlussu. Je mně hrozně líto, že si každá generace musí zažít nějaký průser, aby se správně orientovala. Jsem v úžasu nad těmi lidmi, co pláčí nad omezením soukromí, když se zjistilo, že nás odposlouchávají Američané. Je to trapné, protože se těm Američanům rychle omluvíme a budeme jim říkat: „Prosím, vás, odposlouchávejte víc a kvalitněji, abyste věděli, do čeho vlítnete za nás, protože my to neuděláme, protože jsme poserové…“ Já akorát doufám, že ty družice jsou opravdu kvalitní a dělají je dobře.

Vím, že jste vloni nevolil Zemana. Dnes má za sebou přesto rok na pozici prvního muže naší země. Naplnily se vaše obavy?

Citují Tomáše Halíka po jeho volbě: „Pláču s plačícími.“  Věřím, že  ho volila defektní část národa. Ve slabé chvilce bych rád věřil, že prozřeli. Teď máme, co jsme chtěli.

Můžete prozradit, jak se žije umělcům více než dvacet let po revoluci?

Já jsem atypický. Dělám si, co chci. Vždy jsem si dělal, co jsem chtěl. I za totáče, což je neskutečná milost. Já jsem za to vděčný a jdu také za to poděkovat do Říma. Dostala se mně spousta odměn v podobě krásné práce. Pokud jsem dostal rány, tak byly ale důkladné. Je pravda, že mladým umělcům nezávidím.

Ve většině případů zde zveřejňuji své texty. Občas, když ale narazím na něco zajímavého, zveřejním i text někoho jiného. Tentokrát jsou to slova - myšlenky Steva Jobse, které napsal na smrtelné posteli. Vzhledem k tomu, že s tím souhlasím, ráda šířím dál... Ta slova totiž stojí za zamyšlení, co je v životě důležité a co zase až tak ne... 

Došel jsem až na vrchol úspěchu ve světě byznysu. V očích druhých je můj život nejspíš ztělesněním úspěchu. Nicméně mimo práce mám jen málo radosti. Na konci je bohatství jen aspektem života, kterému jsem přivykl.

Když teď ležím na nemocniční posteli a promítám si celý svůj život, uvědomil jsem si, že všechno to uznání a bohatství, na kterém jsem si tolik zakládal, zbledlo a ztratilo význam tváří v tvář blížící se smrti. Ve tmě se dívám na zelená světla strojů, které mě udržují při životě a slyším jejich mechanické bzučení. Cítím jak se blíží dech boha smrti.

Teď už vím, že když nakumulujeme dostatečné bohatství, aby nám vydrželo po zbytek života, měli bychom usilovat i o něco dalšího, co s bohatstvím nesouvisí. Mělo by to být něco mnohem důležitějšího: možná vztahy, nebo umění, snad sen z mládí... Bezuzdné následování bohatství nás promění v pokřivené bytosti, jako jsem já.

Bůh nám dal smysly a možnost cítit lásku v srdci každého, ne iluzi kterou přináší bohatství. Bohatství, jež jsem vyhrál v mém životě, si nemůžu vzít s sebou. Mohu si odnést jen vzpomínky vysrážené láskou. To je skutečné bohatství, které vás bude následovat, doprovázet a dodávat vám světlo a sílu k tomu jít dál.

Láska může cestovat tisíce mil. Život nemá žádné omezení. Jdetě tam, kam chcete jít. Dosáhněte výšin, kterých chcete dosáhnout. Je to všechno ve vašem srdci a ve vašich rukou.

Jaká postel je nejdražší na světě? Nemocniční postel. Můžete zaměstnat někoho, kdo bude řídit vaše auto, někoho kdo pro vás bude vydělávat peníze, ale nikdy nemůžete najmout někoho, kdo by za vás nesl vaši nemoc.

Ztracené materiální věci lze nalézt. Ale je tu jedna věc, která nemůže být nikdy nalezena v případě ztráty - život. Když jede člověk na operační sál, uvědomí se, že existuje jedna kniha, kterou má ještě dočíst - Kniha zdravého života. Bez ohledu na stadium života v němž se nacházíte, budete každý jednou čelit dnu, kdy se opona zatáhne. Ochraňujte lásku k vaší rodině, lásku k svému partnerovi, lásku vůči svým přátelům ... Mějte rádi sami sebe a s láskou opatrujte ostatní.
- Steve Jobs

S Jindřiškou se znám už bezmála dvacet let. Seznámily jsme se v dobách, kdy jsme obě dělaly novinařinu v Uherském Hradišti. Poté se ale Jindřiška odstěhovala do Čech, a tak jsme byly ve spojení spíše jen elektronicky. Po letech jsme se setkaly v jedné vinárně, když jsme obě pracovaly v Praze. Jindřiška je dobrý člověk, který se snaží každému pomoct. Měla jsem proto velkou radost, když jsem se dozvěděla, že se na podzim vrací zase na Slovácko. Před pár dny jsem se ale dozvěděla, že skončila v nemocnici. Další podrobnosti se ke mně nedostaly... Až včera, kdy na facebooku zveřejnila zprávu, kterou si zde dovoluji zkopírovat, protože mne hodně dostala a přinutila zamyslet se nad životem... Tady je:

Milí moji. Pár z vás mi píše, že jsem nějaká zavirovaná na fb. Jestli ano, nemám v tom prsty a budu se muset obrátit na správce, ať se na to podívá. Ale popravdě řečeno, je mi to i docela fuk.
Dostala jsem se na pokraj života a smrti a zítra to bude 14 dnů, co mně operovali na rozsáhlý nádor na mozečku. Proto ten "rádiový klid" na fb. Po 14 dnech života řekla bych v posledním procentu energie, které tělo mělo, naštěstí můj nový obvodní lékař pochopil vážnost stavu a konal, čímž byl tím z prvních andělů, kteří kolem mě v tom týdnu proletěli.
Řeknu vám, zlaté české zdravotnictví. Můj obdiv vůči sestrám, neurochirurgům, lékařům se zvedl o tisíc procent.Možná termín za minutu dvanáct zní nadneseně, ale je to tak. Sice mi odměnou za můj stav byla okamžitá výpověď z práce, ale takové prkotiny vedle záchrany života fakt neřeším.
Takže zítra to bude 14 dní, co jsem absolvovala několikahodinovou operaci mozku. Nádor o velikosti střední mandarinky zhruba 4,5x4,5 cm zrál prý několik let, čímž se pro mě vysvětluje mnohé. Po ní už je mi jen báječně, báječně a zase jen báječně. Od včerejška jsem doma a vím, že musím kapánek zkrotit svoji dynamiku a zvolnit krok.
Takže já jsem svůj vánoční dárek letos dostala o trošku dřív. A byl nezhoubný.

Vánoce se blíží, a tak jsem si při balení dárků vzpomněla na Vánoce před sedmatřiceti lety, kdy jsme žili v době hluboké totality... Sehnat zajímavé a krásné dárky pod stromeček nebylo jen tak... Pamětníci by o tom mohli vyprávět... Někteří si to ale už pamatovat nechtějí, protože všechno špatné ze své paměti vytěsnili a nechali si tam jen ty pěkné vzpomínky...

Pro ty, kdo v té době ale nežili, jen připomenu, že na Vánoce v tehdejším Československu snad nebylo rodiny, která by neměla pomeranče, mandarinky a banány. Před Vánocemi se přece jen dalo toto jinak podpultové, tropické ovoce sehnat lépe než přes rok. Maminky na to vystály fronty, aby děti alespoň jednou za rok měly i takovou dobrotu, jako jsou pomeranče :-) Těžko uvěřitelné, ale byl to fakt... Také na knihy kvalitních autorů se stály každý čtvrtek, kdy vycházely, nekonečné řady, čemuž by dnes asi také jen těžko někdo uvěřil..

Ulice měst nebyly zdaleka tak nasvícené nejrůznějšími ozdobami, jak jsme zvyklí dnes... Byla to prostě taková šedivá doba, i když na druhou stranu se musí přiznat, že sněhu tehdy bývalo mnohem víc než je dnes...  No a proč to všechno píšu? Jen pro objasnění doby, kdy jsme s mamkou a taťkou dostali vánoční balík od mé starší sestry, která už v té době bydlela v Rakousku.

A proč mi udělal tento balík takovou radost a asi na něj níkdy nezapomenu? Protože jsme ho vůbec nečekali! Sestra se do Vídně odstěhovala pár měsíců před Vánocemi a tehdy se se svým manželem rozhodně "nekoupali" v penězích. Žádný balík jsme proto nečekali a on přesto přišel. Dorazil přesně čtyřiadvacátého prosince. Tehdy se totiž balíky roznášely i o Štědrém dnu.

A co ukrýval? Zápaďácké věci, které byste tenkrát rozhodně nekoupili v žádném českém obchodě. To, co sestra poslala, jsme neviděla ani v tehdejším Tuzexu, kde se dalo nakupovat za západní měnu anebo tzv. bony. V balíku byly například speciální "štamprlata" s ovocem naloženým v alkoholu. Když se obsah snědl a vypil, tak poté našim zůstaly pěkné štamprličky na slivovičku. Celkem jich bylo šest. Dalším překvapením byl pro maminku vánoční ubrus ze speciálního materiálu, který se nemusel žehlit. Myslím, že ho maminka má ještě stále... No a já jsem od sestry dostala hit té doby! Papírovou bundu :-) Je to tak... Byla to bunda ze speciálního - pevného papíru, která se nedala prát, ale já v ní potom na jaře honila vodu a zpětně jsem se dozvěděla, že mi ji spousta holek záviděla. 

Když nad tím teď tak přemýšlím, nešlo o žádné "veledary", ale přesto udělaly obrovskou radost... Možná to bylo tím, že je sestra vybírala s velkou láskou.. A to Vám také všem přeji: Abyste dokázali vybírat dárky tak, že druhé potěší, i když nebudou za tisíce, a že se budete umět radovat i z maličkostí a především z toho, že můžete být s těmi, které máte rádi...

Všem přeji krásný zbytek adventní doby Lenka

Jak už jsem tady kdysi psala, je to už třináct let, co jsem se seznámila s P. Eliasem Vellou. Za tu dobu jsem s ním dělala různé rozhovory a v novinách se objevily i zpravodajské články z jeho seminářů a exercicií. Dnes zde zveřejňuji jeden můj rozhovor a jeden, který poskytl slovenskému rádiu Lumen a já ho přeložila. Občas o ně totiž lidé mají stále zájem a já je musím složitě vyhledávat ve svém archivu... S otcem Eliasem jsem se teď zase setkala v Želivi. Snad vyjde čas a napíšu zde pár postřehů z jeho opět velmi zajímavých přednášek... Jinak překladatel Václav Čáp v současné době pracuje na knize rozhovorů s P. Eliasem Vellou, takže se máme nač těšit!!!! Slíbil, že by kniha mohla spatřit světlo světa někdy v polovině příštího roku :-)

Tady jsou zatím ty "staré" rozhovory s P. Eliasem Vellou:

Rozhovor s P. Eliasem Vellou při jeho návštěvě Dubňan na Hodonínsku v roce 2006:

Tam, kde není láska, dej lásku a najdeš ji

Exorcista P. Elias Vella: Je snazší dělat zlo než konat dobro

V polovině března se v Dubňanech zastavil známý exorcista z Malty P. Elias Vella. Přijal pohostinství tamního správce farnosti P. Josefa Chyby, který ho po třítýdenním pobytu v České republice vezl na letiště do Vídně. Při té příležitosti v dubňanském kostele koncelebroval dvě nedělní mše svaté a našel si čas odpovědět i na pár otázek týdeníku NAŠE.

Pokud někdo slyší slovo exorcista, vybaví se mu středověk. Někteří si myslí, že tato služba není potřebná. Jiní zase pod vlivem filmů o vymítání ďábla tuší senzaci. Co byste po zkušenostech z dlouholeté praxe těmto lidem řekl?

Úkolem exorcisty není výhradně osvobozovat posedlé zlým duchem. Pomáhám mnoha lidem, kteří se přímo nebo nepřímo nějak zapletli se satanismem, okultismem, spiritismem, New age. Prvořadým úkolem exorcisty je odhalovat negativní stránku těchto praktik a nauk a pomáhat těm, kteří jsou již nějakým způsobem zainteresovaní. Posedlost ďáblem se samozřejmě objevuje i dnes, ale ne v takové míře, jak bychom si možná představovali.

Mladí lidé se občas jen tak z legrace baví vyvoláváním duchů. Nezasvěcení netuší, že tyto hrátky s sebou nesou následky. Jak mohou účastníky poškodit?

Mohou je ohrozit jak psychologicky, tak duchovně. Roky dospívání jsou vždy určitou dobou dobrodružství. Mládež často provozuje vyvolávání duchů, protože to bere jako zábavu nebo hru. Může si však vážně poškodit psychiku. Dostaví se úzkosti, fóbie. Bohužel mnoho těchto mladých lidí nakonec skončí u psychiatra. Po duchovní stránce si navíc otvírají dveře pro vstup zosobněného zla.

V České republice je teď velmi moderní chodit například ke kartářkám. Těmto „podnikatelkám" obchody jen vzkvétají. Jejich služeb využívají dokonce i věřící lidé. Příznivci kartářek tvrdí, že jim dotyčná žena řekla i to, o čem věděli jen oni sami. Jak je to možné?

Tady se ocitáme v okultním světě, kde je výklad karet nejrozšířenější formou. Když chceme znát svoji budoucnost, znamená to, že v podstatě prodáváme vlastní svobodu, a to má negativní dopad na duchovní i psychologickou oblast. Místo toho, abychom sami vytvářeli osobní dějiny, očekáváme, že se tyto věci v našem životě prostě stanou. Jako bych už neměl žádnou možnost měnit osud. Naše myšlení přestane být aktivní. A jak je možné, že věštkyně znají nějakou skutečnost? Často je to problém hadačství. Věštění přichází buď z minulosti nebo budoucnosti. Kartářky se chytnou detailů, které jim sdělíme a ony je pak rozvíjí, psychologicky vycházejí vstříc a těží z toho v budoucnu. Kartářka předdisponuje klienta k určité situaci. Například někomu řekne, že za rok ztratí práci. Sdělení v dotyčné osobě způsobí, že dostane strach nebo začne svou práci dělat tak, že ji za rok skutečně ztratí. Pak je ještě další možnost, že ve vykladači je nějaká moc. Ta nemůže být od Boha, protože věštění bible zakazuje. Přichází tedy z protipólu. Jestliže někdo věští budoucnost, tak je to z moci, kterou dostal od Božího nepřítele, a to jistě velmi silně ohrozí vaši budoucnost.

Mnoho lidí v poslední době hledá pomoc v psychologických poradnách, kde se zabývají tzv. rodinnými konstelacemi. Jaký máte názor na tuto terapii?

Podle mého názoru jsou rodinné konstelace dalším typem terapie založené na New Age.
Zpočátku se může zdát, že má tato terapie jisté pozitivní výsledky. Z
dlouhodobého hlediska jsou negativní a poškozují člověka duchovně i psychicky.
Neodvážil bych se je proto doporučit.

Představte si, že se setkáte s člověkem, který se teprve nedávno stal věřícím křesťanem a nyní váhá, ve které církvi se má nechat pokřtít. Jaké byste uvedl hlavní argumenty, že by to měla být právě katolická církev, když se mnohým může zdát, že není tak radostná a otevřená mladým lidem jako jiné křesťanské církve?

Bohužel je možné, že katolická církev není tak radostná, jak by mohla být. Ale to záleží na lidech, kteří se k ní hlásí, nějakým způsobem žijí a předávají svou víru. Člověk musí hledat pravdu, a to by mělo převažovat nad skutečností, že v církvi nežijí všichni lidé podle toho, co Kristus hlásal. V první řadě by si tedy člověk měl položit otázku: Kým je pro mne Kristus? Protože učení katolické církve je postaveno na tom, že následujeme našeho Spasitele, který stále žije. V ostatních náboženstvích následují pouze poselství zakladatele, který je již mrtvý. Navíc nemůžeme věřit v Krista podle našich představ, musíme ho přijmout celého, jak ho nacházíme v bibli, v evangeliu. Kristus založil jednu církev, na apoštolech. Nelze ho přijímat jen v některých jeho částech. A Kristus přijatý v celistvosti je právě v katolické církvi. Je pravdou, že v některých církvích na rozdíl od katolické je radost zřetelnější. Není ale možné přijmout nějakou církev jen proto, že v ní najdete něco pěkného, aniž byste šli dál. Nejde nehledat a nenalézat celou pravdu.

Lidé, kteří uvěřili v Ježíše Krista ví, že satan už byl poražen. Proč potom žijeme ve světě, kde je tolik zla a kde tolik lidí dává přednost právě zlu před dobrem?

Satan byl poražen krví Kristovou a on to ví, proto se snaží oslabit království Boží. A dělá to tak, že se snaží lží některé duše z tohoto království vyrvat. Proč tolik lidí dává přednost satanovi před Kristem? Protože je jednodušší dělat zlo než konat dobro. Je jednodušší rozbít sklo než ho potom spravit. Satan tolik přitahuje, protože nabízí jednodušší a snazší věci než Kristus, který vybízí k obtížnější cestě. Není to tak jednoduchá věc.

Mohou si lidé, kteří jsou posedlí, za tuto skutečnost sami nebo se může obětí satana stát kdokoliv?

Jsou osoby, které nesou veškerou zodpovědnost. Jestliže si zahrávaly se satanismem a spiritismem, otevřely se zlému duchu. Mohou ho vyprovokovat a v tom případě jsou za svou posedlost zodpovědné. Pak jsou další, a je jich mnohem víc, kteří se stali vlastně oběťmi. Můžeme říct, že byli napadeni. V těchto případech není dotyčný zodpovědný, protože k posedlosti nedošlo následkem nějakého negativního jednání. Často jsou posedlé osoby relativně dobré.

Dá se spolehlivě rozpoznat, kdy je člověk posedlý a kdy trpí nějakou psychickou nebo duševní poruchou?

Jestliže někdo viděl film The Exorcista of Emily Rose (v ČR V moci ďábla, pozn. red.), tak tam je velmi zřetelný konflikt mezi lékařskou vědou a spiritualitou. Nejsme-li dostatečně bdělí, hrozí nebezpečí, že lékařství a spiritualitu postavíme do protikladu. Symptomy, které nacházíme u psychických nemocí, například u hysterie, epilepsie, schizofrenie, jsou totiž velmi podobné jako u posedlosti. Musíme rozpoznat, kde končí psychická rovina a kde začíná rovina spirituální, duchovní. Mnohdy jsou tyto věci tak provázáné a prolínají se, že by bylo nemoudré, kdyby exorcista ruku v ruce nespolupracoval s psychiatrem. Samozřejmě, že velmi dobrý psychiatr je schopen rozeznat, kde končí jeho kompetence a schopnost diagnostikovat, a je potřeba obrátit se na exorcistu.

Napsal jste knihu o satanovi. Je velmi obsáhlá. Proč jste právě jemu věnoval tolik pozornosti?

Rozhodně ne proto, že by mne satan přitahoval (smích). Má služba ale s sebou nese v první řadě boj s ním. Prvořadým úkolem je proto odkrývání jeho taktiky. Když jednou ukážeme způsob, jak ďábel působí, tak se jeho moc oslabí. Proto jsem knihu napsal.

Potkávám mnoho lidí, kteří procházejí různými zkouškami a utrpením. Nejde ani tak o utrpení fyzické, jako spíše citové a duševní. Lidé v České republice trpí nedostatkem lásky. Děti trpí, protože na ně rodiče nemají čas nebo se rozvádí. Rozvody a nevěrou si navzájem ubližují i dospělí. Senioři pak těžce nesou nedostatek pozornosti ze strany vlastních dětí. Jsou to skrytá utrpení, přesto nejsou o nic méně bolestivější než vážná fyzická onemocnění. Vidíte nějakou cestu, jak těmto utrpením čelit, nebo se člověk musí s tvrdou realitou smířit?

Hlavní problém je v tom, co jste už řekla. Je to nedostatek lásky. Z nedostatku lásky v lidech vzniká vzdor. Ježíš přišel, aby nám předal křesťanské poselství lásky k bližním. Bohužel jak věřící, tak nevěřící se dopouštíme toho, že jsme hodně dlužni tomuto přikázání milovat druhé. Problém vidím v tom, že lásku nedáváme. Všichni ji očekáváme, ale kdo ji dá? Nemůžeme se považovat pouze za oběti, kterým se jí nedostává. Musíme se také stát zodpovědnými a ptát se: Jak to, že já ji nedávám? Například někdo se cítí sám a očekává, že bude mít kolem sebe lidi, kteří ho budou mít rádi. Máme právo očekávat, že budeme milováni. Pokud jsem ale místo pouhého očekávání ochoten lásku dávat, automaticky ji začnu i přijímat. Svatý Jan od Kříže řekl jednu krásnou myšlenku: Tam, kde není láska, dej lásku a nalezneš ji tam. Myslím, že toto je ta nejlepší odpověď.

Lenka Fojtíková

Rozhovor s P. Eliasem Vellou o vnitřních zraněních, který poskytl v roce 2005 slovenskému radiu Lumen

 Jednou z vašich služeb, je služba vnitřního uzdravování. Můžeme najít na této zemi člověka, který by
nebyl vnitřně zraněný a nepotřeboval by službu vnitřního uzdravení?

Rád bych vám velmi krátce vyprávěl příběh, který pochází z Číny. Jedna žena oplakávala svého syna. Šla za
svatým mužem a prosila ho, aby jí dal nějakou rostlinu, která by probrala syna k životu. A On jí odpověděl, že
potřebuje malé hořčičné semínko. „Ty ale musíš jít do jednotlivých rodin a
donést mi toto hořčičné semínko z rodiny, která by neprožívala žádné těžkosti a
smutek," řekl jí. A když procházela od jedné rodiny k druhé, zjistila, že
každá rodina procházela nějakým smutkem, smutnou událostí. Tato čínská legenda
končí tím, že žena začala pomáhat lidem, kteří prožívali smutek a zapomněla tak
na svůj vlastní smutek a bolest. To je realita věci. Nikdo z nás nemůže
říct, že neprožívá smutek nebo ho nebude prožívat v budoucnosti. Smutek
obyčejně přináší strach, úzkost, někdy zoufalství, hněv a všechno toto přináší
rány a zranění do našich životů. Vnitřní uzdravení znamená to, že vložíme ruku na tyto rány a zranění Ježíšovu ruku a tím dojde k jejich uzdravení. Neznám člověka a neumím si ho ani představit, který by v nějakém svém období života nepotřeboval vnitřní uzdravení.

Člověk potřebuje uzdravení ve všech aspektech. Ať je to fyzické, psychické, psychologické či duchovní. My mluvíme právě o duchovním uzdravení. Musíme však nejdříve definovat kořen nemoci a v tomto případě jsou to zranění. Jaké jsou nejčastější příčiny zranění, kde pramení jejich původ?

Častokrát se díváme jen na vnější stránku člověka. Pokud vidíte nahněvaného, násilného, velmi vystresovaného,
depresivního či odmítnutého člověka, vidíte jen jeho vnější část. Častokrát si
neuvědomíme, že to nač se díváme, má svůj kořen. Ať je to duchovní kořen nebo
psychický. Každý z těchto problémů má svůj kořen. Tento kořen můžeme
dokonce najít již v období našeho početí. Dříve než jsme se narodili. Dám
vám příklad. Může se stát, že komplex méněcennosti dané osoby, pochází
z jeho rodinného prostředí, kde toto malé dítě bylo vždy dáváno bokem a
kritizováno za každou maličkost. Může se stát, že hněv, který prožíváte
v tomto období pochází z hněvu, který jste měli vůči svému otci,
protože byl na vás příliš přísný. Měli bychom se snažit zkoumat, proč se chovám takovým způsobem a ne jiným. Jaký je skutečný kořen mého chování. Pokud ho najdeme, pak může člověk procházet
terapií a jednou a navždy tento kořen zlomit. Tímto způsobem začíná naše
vnitřní uzdravení.

Mluvíme jen o jednom kořeni? Je zatím většinou jen jeden kořen, od kterého se odvíjí další nebo se to postupně nabaluje? A kořenů, od který se odvíjí zranění a později chování člověka, je mnohem více?

S růstem a dospíváním druhy zranění a další rány přibývají. V našich životech se tak rány a zranění
akumulují. Je to jako když se díváme na rostlinu. Pokud ji vytrhneme, má vždy
jeden hlavní kořen, na který je navázáno více malých kořínků, které spolu
vytvářejí obrovskou sadu kořenů. Mnohokrát je naše chování přímo nebo nepřímo
spojeno s hlavním kořenem. Ve skutečnosti ale v našem životě neexistuje
jen jeden kořen, ale více kořenů které všechny musí být prolomené.

Mnoho ran a zranění pochází z nedostatku lásky. V přednáškách říkáte, že je při léčbě zranění
třeba začít již v prenatálním období. Dokonce již při početí. Proč je důležité uzdravování od početí?

Když se na toto díváme z duchovního hlediska, Bůh je láska. Stvořil nás podle svého vlastního
obrazu. Je v nás proto ukrytý potenciál milovat a být milovaný. Člověk
proto dospěje ke své celistvosti a zralosti na tolik, jak je schopný milovat a
přijímat lásku. Všechna naše zranění a rány mají svůj kořen v nedostatku
lásky. Nedostatek lásky může začít již v období našeho početí. Ne každý
akt početí je aktem lásky. Mnohokrát to nemá s láskou nic společného. Daná
osoba mohla být počatá v atmosféře, kde byl nedostatek lásky, kde láska
chyběla. Tato skutečnost se může ještě zintenzivnit, když se rodiče dozví, že
čekají miminko a odmítnou ho. Přestože si myslíme, že miminko v lůně matky
nic nevnímá, ono vše absorbuje. To nejsou pouze duchovní závěry, ale i
psychologické. Pokud dítě v prenatálním věku prožije období, kdy se matka
snaží jít na potrat, zranění v něm zůstane. Mnohokrát máme představu, že dítě v lůně matky ničemu
nerozumí. Ve skutečnosti děťátko nic nechápe svou logickou myslí, protože se
ještě nevyvinula, ale vše v sobě uchovává v podvědomí. Přestože si tento
fakt již později neuvědomí, neznamená to, že to nebude ovlivňovat jeho život
v současnosti. Někdy se divíme, proč se některý mladý muž cítí tak
odmítnutý nebo kde se v tomto děvčátku bere tolik hněvu proti matce či
otci. Někdo si myslí, že tento hněv nebo pocit sebeodmítání pochází ze
současnosti. Ve skutečnosti to nejsou současné situace, které způsobily tento
hněv nebo pocit odmítnutí. Častokrát člověk musí jít do období těhotenství a
početí a najdeme kořen právě tam.

Jak se člověk dozví, že jsou tyto skutečnosti z minulosti již vyléčené? Nemusí přece vědět, že ho
rodiče počali bez lásky nebo že bylo jeho uvedení do života jakýmkoliv způsobem nechtěné.

Vždy dávám příklad sady drátů. Zkuste se začít dotýkat jednoho drátu po druhém,. Pokud z nich nebude
vycházet žádný elektrický šok, znamená to, že jsou jakoby mrtvé. V případě,
že se ale dotknu jednoho z nich a on mi dá elektrický šok, znamená to, že
je stále živý. Může se stát, že se budu modlit za okamžik vašeho početí.
Jakmile můžete chválit Boha za okamžik početí, znamená to, že vaše chvíle
početí nemá nic negativního. Pokud se v této chvíli nachází něco
negativního, okamžitě můžete cítit reakci a to znamená, že moment vašeho početí
musí být uzdraven.

Ne každý bude mít ale k modlitbě po ruce vás. Může člověk sám přijít na to, co je důvodem jeho
negativního chování, jeho zranění? Nebo na to potřebuje pomoc kněze nebo psychologa?

Myslím si, že častokrát potřebujeme pomoc, protože sami bychom to nezvládli. Jde jen o to být trochu informovaný. Pokud má člověk dostatek informací, může se pak snažit
pokračovat sám. Ale jakmile se nějaká konkrétní záležitost stane pro člověka velmi vážnou, pak potřebuje
pomoc. Dám příklad. Představte si, že máte velký hněv vůči své matce. Zjistíte,
že kořenem tohoto hněvu je, že jste byli coby malé děti fyzicky zneužíváni.
Vaše matka vás neustále bila a to způsobilo ten obrovský hněv vůči ní. Bylo by
velmi těžké, kdybyste se snažili vyléčit tento hněv sami. Nebo jste mohli být sexuálně zneužíváni a toto zneužívání přináší do vašeho života nezdravý sexuální život. Buď úplně odmítáte sex nebo
naopak jdete do dalšího extrému, kdy se snažíte najít sex ve všem. Je velmi
těžké odpustit tomu násilníkovi, násilí, které bylo na vás spácháno. Pokud jsou
tyto kořeny velmi hluboké, potřebujete skutečně pomoc kněze, terapeuta či
psychologa, aby vám pomohl tuto záležitost uzdravit. Po jejich pomoci
pokračujete samozřejmě sami. To je jako když jdete k doktorovi, který
stanoví diagnózu nemoci. Dá vám pak léčbu, ale před každým setkáním
s lékařem se musíte chovat podle toho, co vám řekl. Musíte brát například
předepsané léky. Jde o spolupráci mezi pacientem a terapeutem.

Můžeme mluvit o fyzickém, psychickém a nyní mluvíme o duchovním uzdravení. Je kořen pro psychické, fyzické a duchovní zranění společný nebo tím hlavním kořenem je to duchovní zranění, z něhož se pak odvíjí fyzické a psychické zranění?

Obyčejně jsou všechny tři dimenze člověka - duch, duše a tělo, spolu navzájem propojené. Pokud se cítíte
rozrušení, dotýká se rozrušení obyčejně všech tří dimenzí. Někdy to začíná od
fyzické a pak to přejde do psychické a duchovní. Někdy to začne od psychické,
přejde k fyzické a duchovní oblasti a někdy to začne od duchovní a ovlivní
to fyzickou a psychickou dimenzi Dám vám příklad. Máte rakovinu. Je to
fyzická záležitost. Rakovina do vás ale přináší úzkost, strach a hněv, takže
vidíte, že fyzické přešlo do psychického a psychické přejde do duchovního.
Začnete si totiž myslet, že vás Bůh opustil, že vaše modlitby nebyly vyslyšené,
že vás Bůh už více nemiluje. To je doklad toho, že něco začalo ve fyzické
oblasti a přešlo k dalším dvěma. Vezměme si psychickou záležitost. Je ve vás například
velký hněv, jehož kořen může být také v minulosti. Tento obrovský hněv
může velmi lehko přejít do fyzického. Můžete například začít trpět vysokým
krevním tlakem. Můžete mít vřed na žaludku. Psychické přechází
k fyzickému a přechází k duchovnímu. Potom z tohoto hněvu
vychází rebelství vůči Bohu. A totéž je pokud věci vychází z duchovní
oblasti, kdy se například rouháte. Takže se jedná o něco, co začíná v duchovní
oblasti. Dostaví se ale psychické následky ve formě úzkosti a stresu, které
jsou ve vás a toto vše znovu přejde do fyzické oblasti. Vidíte, že vše začíná
v jedné dimenzi a pak to velmi lehko přechází i do dalších dvou dimenzí
člověka.

Proč je potřebné vracet se do minulosti a uzdravovat zranění. Není někdy lepší na to zapomenout než se v tom rýpat?

Existuje minulost, která je minulostí a minulost, která je stále současností. Je minulost, která se stává
historií. Pokud je historií, pak je dobré o ní víc nehovořit. Nechat ji za
mnou, protože se mne už více netýká. Pokud je ale tato minulost stále přítomnou
ve smysle, že stále ovlivňuje můj současný charakter, chování, vztahy, tak
v tomto případě nemohu tuto minulost ignorovat. Například: Pokud kvůli mému hněvu, který mám
vůči svému otci, nyní hážu všechen svůj hněv na manželku a děti, nemohu
v žádném případě ignorovat svou minulost. Nebo pokud se cítím stále
odmítaný a nerozvíjím své dobré vlastnosti a kvality, které jsou ve mně a to
přináší problémy do mé práce nebo způsobuje, že kladu sebe stále bokem. Pokud
to pochází z toho, že jsem nikdy nebyl doceněný jako malé dítě doma nebo
ve škole, nemohu tuto minulost v žádném případě ignorovat. A to stejné se
týká i mého duchovního života. Pokud se stále cítím nemilovaný Bohem, a je to
způsobené tím, že jsem nebyl milovaný, neprožíval jsem lásku jako malé dítě, a
nyní žiji velmi mizerný život. Neustále cítím, že mne Bůh nemiluje, proto
nemohu minulost ignorovat. Pokud minulost už více neovlivňuje můj současný
život, mohu ji ignorovat. Ale pokud minulost stále ovlivňuje současnost, musím
být dostatečně rozumný na to, abych s tím něco dělal.

V této souvislosti mne napadl váš příklad s dráty, který jste uvedl, že když jeden drát nefunguje, znamená to, že zranění je vyléčené. Není zapotřebí se tam vracet, ale pokud tam ještě nějaký drát jiskří a člověk má upřímnou snahu zreflektovat svůj život, co si to vyžaduje od člověka, jaký je hlavní důvod, když se rozhodne vrátit do minulosti, v jaké psychické a fyzické pohodě by se měl nacházet?

Normálně se stává, že se začínáte dotýkat vašeho současného života a začnete se cítit nepohodlně. Mnohokrát musíme jít k doktorovi. Můžete se mne ale zeptat, kdy se mám rozhodnout, že mám jít k doktorovi. Dostanu se vždy do bodu, když už nemohu jinak konat. Například vás někdy trošku pobolívá jeden
z vašich zubů a vy to ignorujete. Pak se ale dostanete do momentu, kdy už
to nemůžete víc ignorovat. Domnívám se, že v tom okamžiku už vás nikdo
nebude muset tlačit, abyste šli lékaři. A toto se může stát i v našem
psychickém životě. Přijde období, kdy si uvědomíte, že váš hněv není přirozeným
hněvem. Jste nazlobený na malé triviální věci. A není už rovnováha mezi tím, co
se děje ve vašem životě a vaší reakcí. A já si myslím, že v této chvíli je velmi rozumné, když si řeknete, že
musíte vyhledat pomoc. Stejně je to i v našem duchovním životě. Myslím si, že samotné znaky vám ukáží v čem potřebujete pomoc.

Vzpomínal jste, že se člověk dostane do situace, která pro něj není pohodlná. Je například nahněvaný. Pokud ovšem v hněvu zůstává déle, dokáže si pak uvědomit, že tento stav pro něj není přirozený?

Někdy si člověk toto neuvědomí, protože nemá dostatečné
instrukce, aby si to uvědomil Toto se ale stává ve všech z uvedených
dimenzí. Často pacient přijde k lékaři a on mu řekne: „Je mi líto. Přišel
jste velmi pozdě. Já už s tím nemohu nic udělat." To se může stát nejen ve
fyzické sféře, ale i psychické či duchovní oblasti. Myslím si, že z tohoto
důvodu děláme semináře, aby lidé mohli přijít ve správné chvíli a žádat pomoc.

Hlavním důvodem zranění je nedostatek lásky. Dá se říct, že je tento jev v dnešní době aktuální pro
celý svět? Setkáváte se se zraněnými lidmi z různých zemí i kultur. Jaké jsou v současnosti nejčastější důvody zranění a bolestí?

Mohu vás ujistit, že neexistuje žádná rasa či kultura, kde by nebyl tento problém. Muži a ženy touží po lásce. To bylo včera, je to dnes a jsem si jistý, že to tak bude i zítra. Bůh nás stvořil ke svému obrazu,
takže ta nejdůležitější zranění pocházejí právě z toho, že jsem pociťovali
nedostatek lásky. V dnešní době mluvíme hodně o lásce. Stačí poslouchat
jen písně, které jsou téměř všechny o lásce. Vidíte mladé lidi, jak randí a
stále mluví o lásce. Toto ale není ta skutečná láska. Protože nejde o skutečnou
lásku, bolí pak mnohem víc. Člověk si myslí, že druhého miluje a najednou
zjistí, že ve svých rukou nemá nic. Pokud bych si mohl dovolit posoudit a říct,
která jsou nejhlubší zranění, myslím si, že je mohu nalézt v nedostatku
lásky od otce a matky. Může se zdát, že jde o velmi vážné prohlášení, které
jsem teď udělal. Jsem si totiž jistý, že většina rodičů chce a touží milovat
své děti. Mnohokrát ale nevědí, jak svou lásku vyjádřit. Mnohokrát si myslí, že
když jsou velmi přísní, tak své děti milují. Neříkám, že by rodiče neměli
udržovat se svými dětmi určitou disciplínu. Mohu ji ale používat
s láskou.Mohu ale milovat naneštěstí i tak, že svou lásku nevyjádřím.
Mnoho mladých chlapců řekne, že si nepamatují, kdy je otec naposledy objal.
Anebo například, když se snaží přijít ke své matce a políbit ji, ona je
odstrčí. To nejsou pochybnosti v tom, jestli otec nebo matka milují své
děti. Častokrát si rodiče myslí, že je milují, protože jim dají dobré vzdělání.
Pošlou je na vynikající školy. Dají jim peníze. Nedovolí, aby jim jakákoliv
maličkost chyběla. Možná je ale pro děti mnohem důležitější, poklepání po
ramenou nebo objetí, které nedostávají. A toto vše zraňuje a bude mít v budoucnosti následky.

Říkáte, že hlavním problémem je nedostatek lásky. Právě dnešní doba, alespoň v Evropě to tak vnímáme, je o svobodě člověka, kdy člověk může všechno. Nemusí mít pomalu ani partnera, aby mohl přivést na svět dítě. Navenek se zdá, že všechno dobro a lásku může člověk získat v jakékoliv podobě a formě. Zastírá se to navenek právě touto láskou a volbou člověka. Vypadá to tak, že jsou lidé klamaní touto povrchností.

Myslím si, že tady je hlavní problém. Ukrýváme vše pod slovo láska a ve skutečnosti to láska není. Definujeme svobodu tak: Dělej si, co chceš a ne tak: Vyber si tu správnou cestu. Myslíte si, že milujete a jste
milovaní. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že to není láska, jste zranění. Tato
zranění v lásce jsou mnohem hlubší než byly v minulosti. Vytvoří se
iluze, že jsem milovaný a pak se zjistí, že vůbec milovaný nejsem. Můžeme vidět,
kolik máme v dnešní době svobodných maminek. Myslely si, že jsou milované
a nebyly. Otec jich opustil a zůstaly samy s dítětem. Dovedete si
představit, jak obrovské zranění z lásky tato svobodná maminka sebou nese
po celý svůj život? Mohli bychom takových případů ukázat velmi mnoho.

Jeden ze způsobu vnitřního uzdravení je služba osvobození. Co znamená tento způsob uzdravení?

Jsem velmi rád, že spojujete spolu vnitřní uzdravení a osvobození. Protože osvobozování je součástí
vnitřního uzdravování. Co se obyčejně děje, když chce zlý duch zaútočit? Zlý
duch se snaží najít ránu v člověku a zaútočit právě na ni. Je to jako
boxer v aréně, který se snaží svého protivníka udeřit do rány, ze které
krvácí, protože takovým způsobem ho velmi rychle oslabí a způsobí, že upadne na
zem. Ďábel pokouší každého. On se snaží vstupovat skrze slabé oblasti naší
osobnosti. Nezaútočí tam, kde jste silný, ale tam, kde jste slabí. Vstoupí do
oblasti hněvu, strachu, úzkostí a tam se vás snaží přesvědčit třeba o tom, že
vás Bůh nemůže spasit, že se na vás hněvá... Toto jsou ty počátky pokušení. Potom
případ od případu začíná používat rozdílné útoky. Důležitá věc pro něj je, aby
našel vstupní bod, kudy vstoupí. Pokud už je uvnitř, pokračuje v útoku.
Modlitba osvobození je modlitbou, kterou kněz dělá ve jménu Ježíše a osvobozuje
člověka od ducha, který útočí na danou oblast, proto se to jmenuje osvobození.
To znamená osvobodit tuto danou oblast od negativního působení zlého ducha. Jak poznám, že dané pokušení je od ďábla, když rozeznáváme dále pokušení ze světa a ze sebe samého. Máte pravdu pokušení nepochází vždy od ďábla, anebo nepochází alespoň přímo od ďábla. Nepřímo se snaží vždy zasáhnout. Jinými
slovy. On najde připravenou půdu a využije toho. Někdy pokušení přichází ze
světa nebo lépe řečeno z mého připoutání k věcem světa. A někdy, jak
říká Pavel, vychází pokušení z těla, z mých vlastních ambicí či
pýchy. Ďábel častokrát není tím přímým pokušitelem, ale když najde připravenou
půdu, využije toho a snaží se udělat tuto situaci mnohem vážnější.

Jaké je pro dnešní svět největší pokušení pro dnešního člověka?

Myslím si, že největším pokušením ďábla je moc. Vždy velmi toužil po moci. Když se Lucifer stal Satanem.
Z anděla světla se stal Satanem a lhářem, protože velmi toužil po moci.
Jaké je největší pokušení ďábla pro lidstvo? Stejné, jako měli naši rodiče:
Neposlouchat Boha, protože vy ho ve svém životě nepotřebujete. Dokážete přece
všechno sami. Myslíte si, že vy sami můžete rozhodovat, co je dobré a co je
zlé. To je pokušení ďábla v dnešní době. Nepotřebujete Boží slovo na to,
co je dobré a co je zlé, máte moc to udělat. Člověk v dnešní době přebírá
moc, která je Boží autoritou. Když například parlamenty schvalují zákony pro
potraty, klonování, homosexuální manželství. Co člověk dělá, když takto jedná?
Mnozí říkají: „Já nepotřebuji vědět, co tomu říká Bůh. Nejsem už více vázaný
náboženstvím, Písmem, nepotřebuji více žádnou autoritu, protože mám moc, abych
to mohl udělat." A ve skutečnosti je to to, co člověk dělá v dnešní době.
Právě přes tuto moc ďábel pokouší člověka. Proč jsou lidé v dnešní době
ateisté? Protože říkají, že Boha ke svému životu už nepotřebují. Já jsem sám
sobě Bohem... Není to stejné pokušení, jakým ďábel pokoušel člověka v rajské
zahradě? Tímto způsobem pokouší ďábel člověka - skrze moc a neposlušnost.

Zdá se, jakoby ďábel na tomto poli v poslední době sklízel svůj úspěch. Co může následovat dále?

Ďábel má zajisté v této oblasti úspěch, protože je
mnohem jednodušší neposlechnout než poslechnout. Pokud ale člověk neposlouchá,
ničí sebe samého. Co následuje? Následuje zničení člověka. Podívejme se, co se
všude děje. Na začátku je boj proti církvi. Lidé začnou křičet: „Ježíš ano, ale
církev ne." Pak přicházíme ke druhému stadiu. Začneme bojovat proti Ježíšovi:
„Bůh ano, ale Ježíš ne." Potom třetí boj: „Už Boha víc nepotřebuji..." A člověk
si neuvědomí, že když vyhlásí smrt Boha, vyhlásí vlastně smrt člověka, protože
je to jedině Bůh, kdo nemůže zradit člověka. Co naneštěstí následuje? Člověk
ničí sebe samého. A můžeme vidět výsledky. Člověk má dnes všechno, ale nemá
v sobě radost. Je v něm nedostatek pokoje. Je zmatený ve svém životě.
V historii neznáme stejné období, v němž by bylo tolik sebevražd jako
v dnešní době. Nebylo takové období, kdy skupina mladých lidí společně vykonala sebevraždu. Myslím si, že tu
ďábel přichází ke svému cíli, co chce udělat. Svatý Jan ho nazývá vrahem a on
vede člověka k sebevraždě. A to je výsledek toho, když člověk dá sebe
samého ďáblovi namísto toho, aby ho dal Bohu. Jak se chránit před pokoušením ďábla? Například Panna
Maria ve svých různých zjeveních vyzvala, aby lidé nosili medailky či
škapulíře. Toto jsou dobré věci, ale ne základní. Naneštěstí my
můžeme tyto věci používat magickým způsobem. Pokud nosím medailku či křížek a
nesnažím se přitom vyhýbat hříchu, ďábel se pak těchto věcí vůbec nebojí. Pokud
se snažím vyhýbat hříchu, často přistupuji ke svatému přijímání i svátosti
smíření, snažím se modlit, mají pak tyto věci velmi pozitivní vliv. Pokud se
nebudu snažit žít dobrý život, pak všechny tyto věci nebudou mít žádný vliv. To
je stejné, jako bych si oblékl šaty na tělo, které je špinavé.

Zraněním se ve svém životě nemůžeme vyhnout, protože jsme neustále v kontaktu s druhými lidmi. Pokud by se lidé rozhodli léčit zranění a hledat kořen zranění a neměli u sebe člověka, který by jim mohl pomoct, jaký byste dal recept? Jakým způsobem začít s uzdravováním našich zranění? Je to modlitba, svaté přijímaní a Eucharistie, které uzdravují?

Bůh miluje každého z nás nádhernou láskou. Pokud
nemám někoho, s kým bych se mohl sdílet se svými zraněními, je tu někdo,
kdo je blízko vás a může vám naslouchat. Ve vší jednoduchosti běžte před
Svátost oltářní a poproste Ježíše, aby položil svou ruku na vaše zranění a
uzdravil vás. Nejdůležitější věcí je, abyste se zeptal Ježíše: „Můj Pane, co
mám udělat?" Dívejte se silně na sebe a ptejte se Boha, co po vás žádá. A
častokrát po vás žádá, abyste odpustili lidem, kteří vás zranili. Tím, že
odpustíte lidem, kteří vás zranili, prožijete skutečné vnitřní uzdravení. A
pokud to budeme dělat skrze Svátost oltářní, myslím si, že to může být tím
nejlepším receptem, který můžeme dostat. Eucharistie je spolu se svátostí
smíření sama o sobě uzdravující. Snažte se vstoupit do této svátostné terapie a
uvidíte, jaký je Bůh efektivní a účinný ve své lásce.

Mnozí nedokážeme radostně prožívat svou víru. Co byste odkázal, poradil, jak prožívat plnohodnotný,
radostný, křesťanský život?

Žít náš život v pokoji, neznamená žít ho bez
problémů a těžkostí. Všichni žijeme v slzavém údolí a naneštěstí musí
každý nést svůj kříž. Žít v pokoji znamená, že neneseme svůj kříž sami,
ale s Ježíšem. To je radost. Radost nést kříž s Ježíšem. Papež Jan
Pavel II. byl nádherným příkladem pro každého, jak čelit utrpení a jako ho
snášet.

Podle rozhovoru poskytnutého slovenskému radiu Lumen zpracovala Lenka Fojtíková

Včera tomu byl přesně rok, co se v blatnickém kulturním domě konalo ustavující zastupitelstvo. Rok poté se na stejném místě uskutečnil Benefiční koncert pro Michalku. Zatímco před rokem v kulturním domě panovala atmosféra nenávisti, zloby, hněvu, včera zde zcela zaplněný sál prožíval atmosféru radosti, lásky a pohody.

Když se ohlédnu zpět, tak ten rok uletěl rychlostí blesku. Za tuto velmi krátkou dobu se novému vedení podařilo vykonat mnoho dobrého. Můžeme mít radost z dokončení první etapy zateplení školy, nového dětského hřiště a spousty dalších věcí včetně již rozběhnutých projektů. Kdybych ale měla vybrat, co mi udělalo za ten rok největší radost, tak je to skutečnost, že jsem mohla být u toho a pomoc malé, dvouleté a velmi nemocné holčičce... Právě kvůli ní jsme se včera po roce sešli v sále kulturního domu. Sešli jsme se zde, abychom výtěžkem tohoto koncertu usnadnili život Michalce i jejím rodičům...

Pojďme se společně ohlédnout za tím, jak se všechno seběhlo...

Koncem srpna, kdy se blížilo Blatnické vinobraní, jsem začala přemýšlet, jak využít peníze z dražby obřího hroznu. Zvažovala jsem, jestli výtěžek věnovat Dětskému domovu v Uherském Ostrohu nebo Kojeneckému ústavu v Kyjově. Ani ve snu by mne nenapadlo, že by tento zisk neměl jít na nějaké bohulibé účely. A do toho jsem se od rodiny Lenky Vyskočilové dozvěděla o malé Michalce, trpící spinální, svalovou atrofií,  a že potřebuje speciální rehabilitační přístroj na podporu dýchání. Ten ovšem stojí více než sto tisíc korun, které zdravotní pojišťovna rodičům neuhradí.

Okamžitě jsem měla jasno, kam výtěžek z dražby poputuje. Informaci o dražbě na nemocnou holčičku jsem zveřejnila na facebooku. Záhy se mně ozval jeden mladý muž z Ameriky, že by rád přispěl. Když se dozvěděl, že není založené konto, ale kromě dražby bude na vinobraní také kasička, kam budou moct zájemci přispívat, napsal, že tam někoho pošle vhodit peníze…

Jak už asi všichni zřejmě ví,  obří hrozen, který vážil více než půl metráku, vydražil za deset tisíc korun blatnický podnikatel Roman Truska.  V dražbě se utkal s poslancem Parlamentu České republiky Josefem Uhlíkem z Ratíškovic. Ten, přestože dražbu nevyhrál, nakonec na Michalku také přispěl.

Obří hrozen vyrobila vedoucí kulturního výboru paní Zdislava Kuřinová z více než padesáti kilogramů hroznů, které věnovala firma Víno Blatel. Foto: Lenka Fojtíková

A poté se stalo něco naprosto nevídaného, co by v Blatnici jen málokdo čekal.

Vzedmula se obrovská vlna solidarity s nemocnou holčičkou. Přímo na vinobraní se v její prospěch honoráře zřekli moderátoři, tři tisíce věnovaly děti ze základní školy ze sběru papíru a další bankovky začali v následujících dnech přinášet noví a noví lidé… Když za mnou do úřadu přišel jeden muž v době, kdy už bylo po pracovní době, musel docela dost dlouho čekat, protože jsem měla důležitý telefonát. Vůbec jsem netušila, s čím za mnou jde. A on jen řekl: „Nesu vám příspěvek na tu malou holčičku,“ a v ruce se mně ocitly dva tisíce… Moc dobře jsem věděla, že dává ze svého nedostatku. Vždyť to byl důchodce, žijící v domě s pečovatelskou službou…

Další šok následoval druhý den, kdy mi jeden z vinařů přinesl pro Michalku čtyři tisíce.  Zřejmě nejemotivnější okamžik ale měl teprve přijít. Ve středu po vinobraní se za mnou večer po mši svaté hnala jedna důchodkyně. "Lenko, tož neutěkaj mně! Nesu ti příspěvek pro Michalku!" Se slzami v očích mne zastavila a říká: "Víš, prosila jsem Boha o pomoc a on mi pomohl, tak chci to dobro šířit dál..." A do rukou mně strčila obálku, která ukrývala deset tisíc korun... Poté, co se mně paní svěřila, že je to jeden celý její důchod, mi hlavně kladla na srdce, abych nikde neprozradila její jméno.. Co na to říct? To se prostě srdce chvěje dojetím a do očí se tlačí slzy... 

A slzy se mně tlačily znovu o pár dnů později... Po zveřejnění článku v týdeníku 5plus2 a v MF Dnes mi zadrnčel v práci na stole telefon a slyšela jsem: "Dobrý den, jsmenuji se Válka a žiju ve Velkých Němčicích na Břeclavsku.. Četl jsem v novinách o Michalce a rádi bychom ji se ženou také přispěli," řekl v úvodu našeho rozhovoru pán. Poté jsem se dozvěděla, že je manželům už nad osmdesát let a mají pro nemocnou holčičku nachystaných pět tisíc korun... Dále mi pan Válka prozradil, že je jeho žena slepá, tak ví, jak je to pro nemocné těžké... Co na to říct? Slova díků nestačí... A to hned ráno došel zástupce jedné blatnické (zemědělské) rodiny, že mezi sebou na Michalku vybrali 5 000 Kč.. Další tisíce přinesli motorkáři, myslivci, zastupitelé, mužský pěvecký sbor... No snad téměř všechny spolky a dlouhá řada jednotlivců i rodin..

Poté jsem oslovila Veroniku Záhorskou z nadace Korunka Luhačovice, protože jsem věděla, že pomáhají nemocným dětem. Tato nadace v rekordně rychlém čase předala bez jakéhokoliv velkého "papírování" na benefičním hokejovém utkání hvězd, které se uskutečnilo v Uherském Brodě, 33 000 Kč. Za necelé dva měsíce po vinobraní tak byla potřebná částka pohromadě a rodiče mohli přistroj objednat!!! Přístroj vyšel na 118 574 Kč a v současné době už může Michalka za pomoci tohoto přístroje trénovat dýchání.

Malá Michalka už může využívat tzv. "kašlacího asistenta", jak bývá tento speciální přístroj také nazýván.

Foto: rodinný archiv

Tím ale šíření dobra neskončilo.. Hned po vinobraní za mnou na radnici přišly dvě kamarádky - Zuzana Fialová a Eva Frolková, že se doslechly o Michalce a chtějí také nějak pomoct. Napadlo je uspořádat benefiční koncert. Mne se přišly zeptat, jestli bych s tím souhlasila, protože Zuzka bydlí ve Veselí nad Moravou a Evička je učitelkou v Základní umělecké škole ve Strážnici. Samozřejmě, že jsem souhlasila. Naše obec vytvořila zázemí v kulturním domě a iniciátorky nápadu připravily program. Zároveň daly dohromady spoustu dobrých lidí, kteří dodali různé ruční výrobky a ty se na benefičních koncertech prodávaly. Ano, mluvím v množném čísle a nespletla jsem se... O pořádání koncertu projevilo zájem i Veselí nad Moravou, kde se nakonec poslední říjnovou sobotu uskutečnila jeho premiéra.

Nikdo jsme netušili, jaká bude návštěvnost a zájem pomoct nemocné holčičce, která byla ve Veselí nad Moravou cizím dítětem. A výsledek byl šokujíci - mile šokující. Ve Veselí nad Moravou se vybralo 21 214 Kč!!! Výtěžek přineslo dobrovolné vstupné a prodej výrobků mnoha dobrých lidí, mezi nimiž převažovaly děti... Přitom už po koncertu předaly rodičům hlavní organizátorky a iniciátorky koncertu Zuzka Fialová a Eva Frolková dalších 17 000 Kč od několika sponzorů!!! Tyto peníze rodiče využijí na lázně pro Michalku a další potřebné pomůcky pro usnadnění života nemocné dcerky, protože potřebný přístroj, kvůli kterému byly původně koncerty připravované, už Michalka má.

Přiznám se bez mučení, že jsem měla obavy, aby do Blatnice na koncert návštěvníci přišli. Vždyť za poslední dva měsíce lidé přinášeli téměř denně tisíce a do toho teď měl přijít benefiční koncert... Mnozí si mohli říct, že však už peníze dali, tak co by chodili někam ještě na koncert. A přesto přišli! Sál byl plný a na skvělé výkony žáků Základní umělecké školy Strážnice a folklorní soubor Štěpnička reagoval bouřlivým a oprávněným potleskem i obdivnými výkřiky. Jak jsem psala v úvodu, v kulturním domě prostě včera panovala úžasná atmosféra pospolitosti, radosti, lásky a hlavně také solidarity, kdy lidé svou účastí dali jasně najevo, že jim není lhostejný osud jednoho malého dítěte. A opět všichni návštěvníci otevřeli nejen srdce, ale také peněženky!!! Vybralo se 26 686 Kč a dalších 5 000 Kč věnovaly Třinecké železárny. Co na to říct? Znovu se budu opakovat, ale to nevadí! Slova díků nestačí...

Není důležité, kolik kdo dal, ale ona obrovská solidarita, která spojila nejen celou dědinu, ale i přespolní....

Michalko, přestože jsi malý, nemocný človíček, o kterém by někdo mohl říct, že nic nemůže, dokázala jsi obrovskou věc. Spojila jsi celou dědinu napříč sociálním postavením  a navzdory sporům, které zde panují. To je velká, mimořádná věc… Moc ti za to všichni děkujeme!!!

Lenka Fojtíková

P.s. A protože jsem věřící, tak celé ty měsíce děkuji každý den za vše Bohu, protože právě On je nositelem lásky a šíření dobra... Moc dobře víme, kdo je nositelem zloby, nenávisti a zla... Je jen na naši svobodné vůli, ke komu se přidáme... A tak mám radost, že v posledních dnech, týdnech a dokonce i měsících mělo v Blatnici navrch dobro. To je totiž dobrá zpráva :-)

V pondělí jsem se dozvěděla smutnou zprávu... Na věčnost odešel bývalý starosta Javorníku na Horňácku pan Jan Hozák. Díky své novinářské profesi jsem ho znala dlouhé roky. Úžeji jsme spolupracovali v roce 2000, kdy Javorník slavil 650. výročí obce. Všechny dny oslav, na které tehdy přijela celá řada osobností, mezi nimiž nechyběl tehdejší ministr kultury Pavel Dostál či bývalý kancléř prvního porevolučního prezidenta Václava Havla, Karel Schwarzenberg, jsem dokumentovala pro týdeník Slovácko. Vznikla pěkná série záběrů, o něž později projevil zájem i starosta Javorníku Jan Hozák. Některé zvětšeniny potom byly dlouhé roky k vidění v chodbě obecního úřadu.

Společně jsme se pak potkávali na půdě Javorníku při mnoha příležitostech. Pana Hozáka mám v paměti uchovaného jako vždy dobře naladěného a usměvavého muže. Stejně tak i jeho paní. Zhruba před dvěma roky jsme se společně potkali v brněnské nemocnici na Žlutém kopci. Hodně se mne dotklo, jak svou ženu doprovázel v době nemoci.

O to víc mi bylo smutno, když jsem se v neděli dozvěděla, že paní Hozáková svého manžela na věčnost předešla o jeden měsíc. Navždy je budu mít uchovány v paměti jako dva milé a dobré lidi. Čest jejich památce! 

V sobotu 11. 7. se uskuteční od 15 hod. pohřeb v evangelickém kostele v Javorníku. Je mně velmi líto, že se ho nebudu moct zúčastnit, protože přesně v tento den slaví moje maminka na Brněnsku 75. narozeniny. Jinak bych si zcela jistě udělala čas a přišla se rozloučit s tímto dobrým mužem..

Lenka Fojtíková

Je to tak :-) Máme doma magistra umění. Promoce má tedy až zítra, ale já se z této skutečnosti raduji ode dne, kdy jsem se dozvěděla, že obhajobu diplomky zvládl za A :-) Normálně jsem brečela radostí, i když příliš často takové projevy nemám. No dalo by se říct, že vůbec ne :-) Ale tentokrát fakt nějaká slza ukápla... Hlavou mně totiž letěly ty roky studia než se k titulu můj syn Johny propracoval...

Vše to začalo už v předškolním věku, kdy snad ve dvou a půl letech namaloval vodovkami moc krásné kačenky na zelené louce. Nezapomněl ani na nebe. Ten výkres mám stále schovaný... Snad už tehdy jsem zavětřila, že má talent... Z toho důvodu jsem ho také v první třídě přivedla do Základní umělecké školy v Uherském Hradišti. Proč až tam, když jsme z Blatnice a tedy i z jiného kraje a okresu? Důvod byl jednoduchý... V sousedním Veselí nad Moravou ještě totiž výtvarný obor na základní umělecké škole nebyl. Možná byl, ale nevalné úrovně. Nová budova základní umělecké školy tam tehdy nestála a ani nebylo ono zapálení pro věc, které tam o mnoho let později přinesla výtvarnice Lenka Jurečková. To byl tedy hlavní důvod, proč jsem se synkem v jeho sedmi letech zamířila na talentové zkoušky do Uherského Hradiště. Bylo to na sklonku školního roku přesně před dvaadvaceti roky. Ano... Tolik let trvala cesta Johnyho k titulu magistra umění..

Při talentovkách mně tehdy řekli, že je náš Honzíček mimořádný talent. No já si to myslela neskromně už dříve, ale když to člověku řekne někdo cizí, nestranný, tak je to přece jen jiná věc. Osm let Honza, kamarády zvaný Johny, dojížděl na ZUŠ do Uherského Hradiště, kde kromě výtvarky absoloval i hru na klarinet. První roky jsem jezdila do Hradiště s ním. Přece jen se tehdy muselo do Veselí autobusem, odkud se jelo vlakem do Kunovic, kde se teprve přesedalo na Uherské Hradiště. Cesta prostě byla komplikovaná a od druhé třídy jsme ho tak nemohli samotného pouštět. Byla to z naší strany zcela jistě oběť, protože občas ho doprovázela i babička nebo tatínek. Když teď obhájil svou diplomku na téma veřejné osvětlení měst a obcí, tak mi letěly hlavou i vzpomínky, jak jsem na něj čekala v Hradišti, když byl ve škole. Za každého ročního období a za každého počasí... Ta námaha se ale vyplatila...

Paní učitelky ho na této základní škole výborně připravily na přijímačky na Umprumku v Hradišti. Vybral si tehdy obor průmyslový design. Ze studia na této škole byl naprosto nadšený... Po škole nebyl přijat na vysokou školu, proto nastoupil v jedné společnosti v Brně, kde za těch deset let, co tam pracuje, mohl dělat návrhy pro Coca-Colu, Bonaqu, různé pivovary a celou řadu dalších, známých firem... Umí ale navrhovat i interiéry. Navrhoval například jednu pizerii, kavárnu i bowling... Je to prostě náš šikula :-)

Po nějakém roku praxe vystudoval v oboru dálkově bakalářské studium a poté s roční pauzou, kdy se magisterské dálkové studium neotevřelo, se mu teď podařilo vystudovat i MgA.  :-) Při tom všem se stačil před pěti lety oženit, dnes má více než ročního syna a v roce, kdy školu dokončoval, zvládl přestavbu nového bytu a náročné stěhování. Je to fakt borec!!!

A toto vše mně letělo hlavou, když obhájil diplomku... Zítra bude mít promoce, kde kvůli práci nebudu moct být. Je to škoda, ale už jsme spolu jeho úspěch oslavili, tak budu alespoň v duchu s ním, jeho ženou a malým synkem, kteří ho budou na promocích doprovázet.. Znovu a znovu si říkám, že mělo smysl podporovat mého syna v jeho talentu. Jen talent ale nestačí. Je třeba ještě spousta dřiny, aby člověk skutečně uspěl... 

Vím, že jsem uchlubená matka, ale prostě úspěchy dětí potěší více než ty vlastní... Tak prosím za pochopení při čtení těchto řádků... Z mé strany je to spíš než chlouba a pýcha obrovská radost z úspěchu syna, který se na nelehkou cestu svého povolání svým způsobem vydal už před dvaadvaceti lety a já mohla být u toho...

V naší obci žije zhruba 2 100 obyvatel. Když se o prázdninách rozhlédnu po kostele, tak tam sedí děti, které se narodily ve Francii, Anglii, Americe, Itálii, Rakousku. Další mají kořeny v Sýrii... Jedno mají všechny tyto děti společné. Ve většině případů pochází jeden z jejich rodičů z Blatnice pod Svatým Antonínkem... Nesmíme také ještě zapomenout na dva vietnamské prodejce, kteří si pronajali prostory ke dvěma různým prodejnám. Myslím, že mezi nimi nejde o žádnou rodinou vazbu. Jedná se, prosím, o vzorek lidí jedné docela malé vesnice na Slovácku.

Tyto skutečnosti mne přinutily k zamyšlení se nad současnými imigranty, kteří se valí do Evropy... Jen jsem si tak říkala, kdo je tady vlastně imigrantem, emigrantem, a kdo má obavy z prolínání kultur... Nedošlo k tomuto prolínání kultur už dávno??? A nezačali se Češi docela značně prolínat do jiných kultur už dávno??? Minimálně na počátku minulého století, kdy odcházeli za prací do Ameriky? A další vlna našich lidí odešla do zemí celého světa po roce 1948 a další po roce 1968... Na druhé straně je fakt, že naši lidé se spíše ve světě přizpůsobili a splynuli s kulturou, do které přišli...

Že jsme byli jiní než ti, kteří se k nám valí? No jiní asi jsme, ale země, které nás přijímaly, také nemohly tušit, co se od nás dá čekat... A vzpomeňme na dobu nedávnou - na léto roku 1989, kdy se dali do pohybu obyvatelé tehdejšího východního Německa - DDR - Německé demokratické republiky (NDR), kteří se chtěli dostat do západního Německa. Po celé Praze odstavovali svá auta zn. Trabant a přelézali zeď konzulátu Německé spolkové republiky (NSR)... Není to tak dávno, co se dala do pohybu Evropa. Bylo to sice jen po evropských státech, ale pohyb tu byl...

Teď se tedy dala do pohybu Afrika, Sýrie, Afganistán.. Uvidíme, co nám tento pohyb přinese.. Ještě mne také napadlo, jak tento pohyb imigrantů zvládá takové Švýcarsko... Pořád se jen v novinách píše o Itálii, Řecku, Maďarsku, Švédsku, ale o Švýcarsku je ticho po pěšině... Švýcaři by možná mohli dát radu Evropské unii...

No jedno je jisté. Kdyby se do naší obce vrátili lidé, co zemřeli před pouhými třiceti lety, tak by prostě nechápali, jak se jejich vesnice změnila, co se týká prolínání kultur... Ze kterých koutů světa sem přijíždějí děti k babičkám a dědečkům na prázdniny... A jak bude naše vesnice vypadat za dalších dvacet let? 

A ještě jeden poznatek na závěr... Zatímco ještě před dvaceti lety býval i ve všedních dnech při bohoslužbách kostel téměř plný, tak dnes není žádnou výjimkou, že se sejde s bídou necelých třicet lidí. Ještě před dvaceti lety přistoupilo k prvnímu svatému přijímání přes dvacet dětí a letos jich bylo šest... Znovu mně nedá si položit otázku: Jak bude naše vesnice vypadat za dalších dvacet let???

Koncerty, přednášky, divadlo, filmy, chvály, mše svaté, adorace, návštěvy přestárlých a nemocných, přímluvné modlitby, setkání v kavárně, umělecký workshop i aktivity pro děti. To všechno přinesly Dny víry, které se v Praze uskutečnily od 31. 5. do 6. 6. Jsem velmi vděčná, že jsem se alespoň na čtyři dny mohla zapojit do týmu františkánů. Na prvním místě se mne nejvíce dotkla radost, která ve Farnosti Panny Marie Sněžné, kde měl františkánský tým zázemí, po celou dobu panovala. To bylo prostě jedním slovem fantastické. Skutečná bratrská láska se dnes prostě už hned tak nevidí…

Součástí náročného programu byla i formace misionářů. Ve středu do Prahy přijel Otto Neubauer z komunity Emmanuel ve Vídni. Až v tom okamžiku jsem se dozvěděla, že jde o dlouholetého misionáře. Podobné misie už v minulosti vedl například ve Vídni, kde žije se svou ženou a šesti dětmi, ale třeba také v Paříži. S námi se v Praze podělil o své bohaté zkušenosti. Tady uvádím pár věcí z toho, co v kostele Panny Marie Sněžné , kde se setkání uskutečnilo, zaznělo:

Otto Neubauer hned v úvodu svého povídání připomněl, že misie jsou vždy časem milosti.

Dále řekl: „Papež František říká, že nelze evangelizovat z balkonu. Misie nám pomáhají otevřít svá srdce Bohu. Pokud chceme lidem hlásat Krista, musíme mít své srdce blízko jejich.

Co to pro nás jako církev znamená učit se otevřít svá srdce?

1. Všichni jsme přijali Ducha Svatého a ten může změnit každé srdce. V Duchu Svatém jsme poslechli hlásat evangelium, protože nám to vnuká.

2. Má zkušenost je taková, že lidé čekají na evangelizátory. My si myslíme, že to tak není, protože na nás někdy reagují negativně. V lidech ale existuje touha po Bohu a my musíme tuto touhu pomáhat osvobozovat.

1. krok Kam by dnes šel Ježíš? Kam Ho táhne srdce?

Dvacet, třicet let nás zaměstnává jedna otázka: Kam by dnes šel Ježíš? Kam Ho táhne srdce? Misie je především touhou Ježíšova srdce. On touží po každém člověku. Božím snem je prožívat společenství s každým člověkem. Dvacet, třicet let poslouchám stále stejné odpovědi. Fascinuje mě, že všichni říkají to samé a je to i v evangeliu. Ježíš hledá na prvním místě ty nejvzdálenější hříšníky a chudé. Často to ale neděláme.

Problém naší církve je, že chceme být v církvi mezi svými, s nimiž je nám dobře. Jaká je to ale radost, když se otevřou dveře druhým! Je úžasné pořádat nejrůznější akce, ale máme skutečně zájem setkat se s lidmi a nechat se dotknout srdce? Potřebujeme dotyk, který přetváří vnitřek, kdy se vše obrací.

Někdy jsme hrdí, co všechno jsme udělali. Motivujeme druhé, aby se od srdce k srdci setkali s jinými lidmi. Misie, které potřebujeme v dnešní době, sestupují dolů, abychom se přiblížili lidem. My máme ale příliš mnoho balkónů. Musíme z nich sestoupit a přiblížit se druhým, musíme se nechat i zranit. Na druhé straně ale přitom zažíváme také radost.

Není jiný most než od srdce k srdci a tomu se musíme učit po malých krůčcích.

Nikdy nechoďte do misií s tím, že byste chtěli někoho obrátit. Musím sestoupit, musím se sám stát chudým, abych se mohl s druhými setkat od srdce k srdci.

Misie znamená, že přichází Ježíš. To On touží po lidech. Ježíše potkám právě v chudých, hříšnících a to otevírá naše srdce.

Jeden z nejkrásnějších plodů misií je, když se naučíme více milovat. Pokud ale máte po misiích více strachu, více vás štve okolní svět, tak to pozor!!! Vše provází pokora a sestupování.

2. Krok -  Postoj, s jakým potkáváme lidi

Za jednotlivé lidi musíme nejdříve Bohu děkovat, protože každý člověk pochází od Boha. Tak se mění můj pohled. Děkuji za něj, i když je ten člověk ke mně agresivní. Druhého nesmíme nikdy soudit. Někdy to chce čas, aby se naše srdce setkalo se srdcem toho druhého. Most k druhému vede přes naše srdce a srdce toho druhého.

3. Krok Máme před sebou cestu, kterou s námi prochází Bůh

Týdenní misie jsou impulsem, který nás probudí a zahřeje naše srdce. Cesta lásky je cestou křížovou.  Často se setkávám s post misijní depresí. Mnozí si myslí, že misie nepřinesly žádné výsledky, protože nevidí žádné ovoce. Ale ta láska padá jako semeno do země  klíčí, i když měsíce či roky třeba nic neuvidíme. Čím více času ale uběhne, tím více plodů vidíme.

Někdy se farnost dívá pouze jeden po druhém, ale my jsme se u nás naučili trvale koukat ven. Papež Benedikt říká, že nikdo nechce být objektem misijního působení. Nechtějte lidi získat pro svou skupinku, ale pro Boha. Může to trvat dlouho, ale je to Pán, který staví dům.

Papež František říká, jaké jsou dnes misie:

Je chaotický dav – zamícháme se do tohoto davu lidí, kde se na sebe vzájemně tlačíme, setkáváme se jeden s druhým, doprovázíme druhé. Uprostřed toho najednou vzniká svět putování a sám Pán tam vytváří vztahy mezi srdci.

Nechystám se už dělat misie na velké úrovni. Snažím se setkávat tváří tvář s druhými lidmi. Takové misie dávají radost. Pokud lidé budou vidět vaši radost, tak ji také budou chtít.

A jak toto zvládat žít doma i na ulici?

Pro mne je životně důležité denně si vyhradit čas na adoraci. Když se za druhé modlím, mění se můj pohled na ně. Musíme se učit soucitu s druhými (knězi). Je to dlouhý proces. Musíme mít porozumění pro každého člověka. Musíme ale také stále přicházet s novými věcmi, protože svět skutečně čeká.

Jedno z největších pokušení při misích je ztráta odvahy. Toto nebezpečí vychází z mého srdce. Pozor! Mnoho skupin dnes říká, jak je dnešní svět zlý, ale to není hlavní nebezpečí! Hlavní nebezpečí vychází z toho, že nemilujeme.

Obrácení spočívá v chudé církvi pro chudé. Klíčem je naše chudoba. V minulosti bylo hříchem, že církev usilovala o moc a bohatství.

Největší radost mám, když vidím, jak se otevírá srdce. To je obrovská radost.“

O tom, kdo je Otto Neubauer a co všechno dělá Komunita Emanuel, kde působí, se mohou zájemci dozvědět zde

Katolická církev dnes slavila Slavnost Seslání Ducha Svatého. O Duchu Svatém je známo, že nás obdarovává mnoha úžasnými dary. Často si ani neuvědomujeme, kolik darů od Boha každý den dostaneme. Bereme je jako samozřejmost, a že nejsou samozřejmostí, si uvědomíme až když o některý přijdeme. Své by o tom mohli vyprávět všichni nemocní...

Za uplynulý týden jsem byla obdarována skutečně mimořádnými dary, a tak si tu radost nemůžu nechat jen pro sebe. Vždyť určitě všichni znáte onu starou pravdu, že sdílená radost je dvojnásobná radost. Tak já začnu :-)

Přesně v neděli před týdnem byla moje osmašedesátiletá teta Marcelka pokřtěná a zároveň i biřmována. A já jsem mohla být při tom, protože si mne teta vybrala za kmotru... Při té malé - velké slavnosti jsem si v lanškrounském kostele sv. Václava uvědomila, že je to vlastně zázrak... Tetu pokřtil tamní kněz P. Zbigniew Czendlik. Kněz, který je mediální hvězdou, ale v tom kostele se tak k mojí prosté tetě vůbec nechoval. Na nic si nehrál. Těsně před křtem se jí ptal, kdo ji ke křtu přivedl, kdo ji motivoval. A ona mu na to zcela bez přípravy, protože netušila, že se jí na to bude ptát, řekla: "Tady Lenka. Před lety jsem jí vykládala, že mě Pán Ježíš dvakrát zachránil a ona mi na to řekla: "Teto, pokud věříš, že Tě Pán Ježíš zachránil, tak se nechej pokřtít. No a proto se dnes chci nechat pokřtít," prozradila teta.

Najednou jsem si uvědomila, že jsem tetinu cestu ke křtu neviděla tak snadnou a přímou. A dokonce jsem už zapomněla, jaká slova byla první motivací a povzbuzením k jejímu křtu. Spíše jsem si pamatovala, jak mne Marcelčina o sedm let starší sestra od jejího křtu zrazovala, jak mne přesvědčovala, že je Marcelka jiná, že ona se stejně pokřtít nedá, že ona na "to" není... Nenechala jsem se ale odradit a na starší sestru, která za Marcelkou zhruba jednou za půl roku zajela, stále tak trošku tlačila, aby Marcelce možnost křtu stále připomínala. Poslala jsem jí vždy nějako brožurku, dáreček z Izraele a občas i přání k Vánocům a Velikonocům poštou. Ve spolupráci s Farností Česká Třebová, pod kterou v době narození Marcelčini rodiče spadali, jsem zjišťovala, jestli náhodou už pokřtěná nebyla. Pátrání trvalo dost dlouho, protože v poválečných zápisech nebyl moc pořádek a z rodiny už nikdo nežil, kdo by si na tu dobu pamatoval. Nakonec se tedy po delší době zjistilo, že skutečně pokřtěná nebyla..

Zhruba po třech letech od oné první památné nabídky na možnost křtu jsme tedy najednou stáli v lanškrounském kostele a Marcelka skutečně byla pokřtěná i biřmovaná. V tom okamžiku o několik duchovních mil přeběhla svou skeptickou sestru, která zpočátku tvrdila, že Marcelka na "to" není... Ona starší sestra totiž ještě biřmovaná nebyla, protože když jsem jí k přípravě na biřmování vloni motivovala, tak mi řekla, že je na to už ve svých čtyřiasedmdesáti letech stará... No není..., ale prostě tuto nabídku odmítla.. A tak Marcelka najednou byla před ní a já si nemohla nevzpomenout na ono biblické: "Že první budou poslední a poslední budou první..." Marcelka byla pokřtěná po nedělní mši svaté a této malé slavnosti se zúčastnili i její nejbližší přátelé. Celý obřad byl krátký, ale velmi silný a dojemný... Cítila jsem v těch chvílích skutečně velikou radost...

Další radost potom přišla o několik dnů později, když mi poslanec Jožka Uhlík z Ratíškovic zatelefonoval, že byla Blatnici schválena dotace na zateplení staré budovy školy. To jsem měla tak velkou radost, že kdyby byl po ruce, tak mu snad dám z té radosti i pusu. Hlavním bodem, se kterým jsme totiž šli vloni na podzim do komunálních voleb, byla právě oprava zdevastované základní školy. V tak špatném stavu snad už není nikde žádná budova školy. I ty nejmenší vesničky mají školy jako klícky... Ještě to tedy nemám oficiálně potvrzené, ale věřím, že jsme tu dotaci skutečně dostali, bude se moct rozjet výběrové řízení a poté se hned začne pracovat...

Tuto radostnou zprávu jsem se dozvěděla v okamžiku, kdy jsem měla den dovolené a hlídala svého vnuka Míšu. Byli jsme na vycházce a užívali si radost z kvetoucích akátů. No byla to prostě nádhera, a když se k tomu přičte i ta vůně, není co dodat. O kus dál kvetl hloch a v parku zase byly vidět červeně kvetoucí kaštany. V těch okamžicích mohl člověk jen děkovat, že má oči a může všechnu tu nádheru vidět a vnímat všemi smysly..

Největší radost ale teprve měla přijít. Malého vnoučka Míšu jsme hlídla i přes noc, a tak jsem měla trošku obavy, co nás čeká. Bez maminky a tatínka byl přece jen teprve podruhé. Byl ale zlatý. Usnul přes osmou večer, vzbudil se pouze v jednu v noci na mlíčko a potom spal do šesti do rána. Probudil se, a jak byl tak ještě trošku rozespalý, vzala jsem si ho do postele a to byla teprve čistá radost, kterou mne tento malý človíček obdaroval. Tulil se ke mně tak nádherně, že to nejde prostě popsat... To se musí zažít. Když se ke mně přitulil, koukal na mne svým úžasným pohledem tak trošku z boku a potahoval si při tom toho svého "dudyna", co má jen na spaní, tak to prostě bylo tak úžasné, že člověk chtěl zastavit čas, nebo vyfotit ten jeho pohled. Zároveň jsem si ale uvědomila, že pokud bych se natáhla pro foťák, tak bych prostě kouzlo té chvíle, okamžiku zničila, a tak jsem si ho uložila jen hluboko do mozku. Tyto tulící chvíle s malým Míšou byly cennější nad všechny poklady světa. V tom okamžiku, jakoby se tam dotýkalo nebe země a já měla tu milost alespoň trošičku nakouknout a zakusit, jak bude vypadat blaženost v nebi...

A tak tímto Bohu děkuji za všechny ty mimořádné dary, jimiž mne obdařil za pouhých sedm dnů... Bůh je fakt borec a je dobře, že nedá na lidské mínění a řeči lidí, že se něco nemůže stát, protože jsou plní svých předsudků a falešných pohledů na své blízké...

Všem Vám přeji, abyste zažívali také mnoho nejrůznější radostí a všedních – nevšedních zázraků a hlavně si uvědomovali, že se skutečně ve Vašich životech dějí.... Lenka

Počtvrté přijel do Želivi katolický kněz P. Pat Collins. Ve svých přednáškách se od 13. do 15. března zaměřil na téma, jak zvládat stres. A tady je pár poznámek, co na víkendu zaznělo, pro ty kdo tam nebyli...

Příčiny stresu leží v nás samých. Stres ale může být spuštěný vnějšími okolnostmi. Člověk každých deset prochází krizí růstu. Obvykle tyto krize trvají tři roky. Mnozí krizí procházejí v době, kdy je jim šedesát let.

Tři fáze stresu:

1. Veliký neklid, úzkost, někdy i deprese

2. Střední fáze je delší období vyčerpání a temnoty. Člověk ztrácí sebedůvěru, lidé začínají zpochybňovat své náboženské   

    uvědomění, prožívají pocit beznaděje, prochází údolím temnoty

3. Chronický stres

Určitá úroveň stresu je v našem životě užitečná - například pro výkon ve sportu. Chronický stres je ale velmi zničující.

Mnoho fyzických problémů je způsobeno právě stresem. Patří sem například vysoký krevní tlak, který potichu zabíjí...

Je vědecky dokázané, že 85 % nemocí má nějaký vztah ke stresu. Kvůli stresu se v nás může probudit i rakovina.

Abychom žili kvalitní život, musíme snížit stres.

Při stresu se do těla vyplavuje kortizon, který oslabuje kosti, ovlivňuje mozek, oslabuje imunitu. Stres urychluje nemoci, jimiž už člověk trpí.

Velmi stresovaný člověk je náchylný k výbuchům hněvu. Stres ale působí i zapomětlivost. Pokud je člověk ve stresu, hodně zapomíná a dělá chyby. Kvůli stresu lidé utíkají k alkoholu, aby zklidnili svůj nervový systém. Někdo se zase uklidňuje jídlem a někdo zase pije hodně kávy a čaje, což stimuluje a podporuje stres. Někteří muži ve stresu sledují pornografii. 

Stres způsobuje panické strachy. Člověk není přemožen strachem, ale je terorizován pocitem naprosté ztráty kontroly, což provází bušení srdce, zrychlené dýchání, kdy má člověk pocit, že zemře. Někdo žije ovládán strachem.

Lidé, co prožili nějaké trauma, jsou náchylní k extrémnímu hněvu. Nemohou za to, je to nemoc.

Syndrom vyhoření je krizí emocionální únavy. Většinou toto prožívají lidé, kteří pomáhají nějakým způsobem druhým. Patří sem zdravotní personál, lékaři, sociální pracovníci, policisté, kněží... Při službě a pomoci druhým vydáváme emocionální energii. Naslouchání druhým bere mnoho emocionální energii, kterou je třeba někde čerpat. 

Při mírném vyhoření člověk cítí určitou míru emocionální únavy, kdy už není už schopen zvládat emocionální tlak. To se může rozvinout do chronického vyhoření. Takový člověk je potom apatický, vypne své emoce, nemá žádnou empatii, soucit. Jedná s lidmi velmi racionálně. Nemá energii, kterou by mohl dál dávat, proto je s druhými pouze ve funkčním vztahu. Tato fáze může pokračovat do hluboké deprese a vést k sebevraždě. Tito lidé potřebují poradenství, léky a cvičení.

Relaxační cvičení - Sevřeme ruce v pěst a vytrváme patnáct vteřin, opakujeme. Podobně můžeme použít i v jiných částech těla. Tímto vědomě uvolňujeme napětí. 

Břišní dýchání - vědci zjistili, že novorozenci dýchají břichem. Dospělí se ale snaží dýchat hrudníkem. Je dobré si dýchání břichem procvičovat v době, kdy jsme v pohodě, protože pokud jsme v akutním stresu, nejsme schopni toto cvičení provádět. Lehneme si na záda, na břicho si dáme knihu a hluboce se nadechujeme a vydechujeme až se kniha začne na břiše zvedat. 

Autogenní trénink - Zaměřím se například na nohy a představuji si, jak se zahřívají, jak teplo stoupá do lýtek a postupně se teplo rozlévá do celého těla. Totéž lze aplikovat i u rukou. Doopravdy to funguje. Toto cvičení snižuje krevní tlak a celkově tělo uvolňuje.

Dnešní generace, která žije v úzkém kontaktu se sociálními médii, je naprosto nesoustředěná. Většina lidí se neumí soustředit déle než pár sekund. Je to zcela antikontemplativní. Přitom jakmile se uklidňuje mysle, uklidňuje a uvolňuje také celé tělo. Pozornost je základním prvkem modlitby. Většina katolíků se neumí modlit. Jsme příliš rozptýleni. Čím máme větší úzkost, tím více se zužuje naše myšlení a vnímání. Zbavit se stresu pomáhá opakovat například první verš ze 70. žalmu: Bože, vysvoboď mě, Hospodine, na pomoc mi pospěš. Nebo: Ježíši, synu Boží, smiluj se nade mnou hříšníkem. 

Mnoho lidí dnes nemůže usnout, protože jsou plni napětí. Je třeba změnit životní styl.

Jak snížit stres?

Musíme se naučit rozlišovat mezi potřebami a prioritami. Potřeb má každý nekonečný seznam. Musíme z nich ale umět vybrat priority. Sepište si dvacet úkolů, které musíte udělat. Poté je podle důležitosti očíslujte od 1 do 20. Pokuste se nejdříve udělat ty dva nejdůležitější. Mohlo by se totiž stát, že byste udělali např. osm úkolů z konce seznamu, ale stále byste byli ve stresu a měli výčitky svědomí, protože dva nejdůležitější úkoly by stále nebyly hotové... Mnoho lidí totiž svůj čas využívá neefektivně.

I tímto sepsáním a plněním priorit poklesne vaše úroveň stresu. Stres dále snižuje tělesný pohyb. Je také dobré vyhýbat se jídlu a nápojů, které obsahují stimuly - kofein, cukr, alkohol..., které podporují stres.. 

Nedovolit, abychom kvůli stresu stále pracovali. Musíme odpočívat a mít volný čas jen pro sebe. Vždyť i Bůh sedmý den odpočíval.

Musíme si být vědomi svých emocí. Zatímco emoce jsou nevědomé, pocity jsou vědomé. Mé současné pocity mohou mít vazbu na hlubokou minulost.

Ke snížení stresu jsou velmi důležití přátelé - sdělená starost - poloviční starost.

Hlavně bychom se měli držet této zásady:

Změň věci, které můžeš změnit, přijmi věci, které změnit nemůžeš a pros o dar rozlišení, co změnit můžeš a co změnit

nemůžeš.

Velkým zdrojem napětí mohou být trvale negativně naladění lidé. V Anglii se jim říká "sousedé z pekla". Tito lidé jsou někde hluboce zraněni. Jejich chování má proto kořeny v hluboké ráně, se kterou se nevypořádali. Potřebují náš soucit a pomoc. Musíme být k těmto osobám trpěliví a modlit se za ně. 

Pokud chcete snížit svůj stres, musíte změnit myšlení o mnoha věcech. Židům 13, 5: Nedejte se vést láskou k penězům: buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: "Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu."

Lidé, kteří žijí nad své poměry, žijí pod velkým finančním tlakem. Půjčují si peníze a potom jsou ve stresu. To je problém dnešní doby, kdy všichni chtějí mít všechno, co mají sousedi anebo ještě spíš více... Učme se proto být spokojeni s tím, co máme a nebuďme příliš nároční. 

Je třeba kontrolovat a ovládat svou představivost a žít přítomnost

Svatý Pavel říká: "Ducha, kterého jsi přijal, není duchem strachu."

Bůh žije jen v přítomnosti. Pokušením je, abychom vzpomínali na svou minulost a představovali si budoucnost. Zatímco vzpomínky na minulost v nás vyvolávají vinu, představy budoucnosti v nás zase vyvolávají strach. Bůh je ale přítomný pouze dnes. Odevzdejte proto svou minulost do Božího milosrdenství a budoucnost do Boží prozřetelnosti. Potom budete prožívat Boží přítomnost. Jednoduše ovládejte svou představivost a žijte právě teď. 

Matkám P. Pat Collins doporučil, aby nepřemýšlely o tom, co bude s jejich dětmi. To kromě Boha totiž nikdo neví. 

Zvládání konfliktních situací

Pokud dojde k nějakému konfliktu a já nic neřeknu, potlačím v sobě hněv, tak se tento hněv usazuje v našem povědomí a proměňuje se v úzkost. Ta potom ovládá naše vztahy, ve kterých se stáváme pasivní. Toto je nezdravý způsob řešení konfliktu.

Vhodné ale nejsou ani nějaké výčitky, protože potom se ochladí vztah s dotyčným člověkem. Je vhodné být asertivní - neodsuzujte, nehněvejte se, ale ukažte druhým své zranění, kdy ten druhý nerespektoval naši důstojnost. Je ale pravda, že někoho nebude absolutně zajímat, že emocionálně krvácíte.

Nejlepší způsob proti stresu je důvěra v Boží prozřetelnost, kdy věříme, že Bůh má ten nejlepší plán pro každého z nás. Je proto důležité, abychom se Bohem nechali vést. Bůh se o nás stará, abychom mohli Jeho plán naplnit.

Rozhovor s P. Collinsem z roku 2013 naleznete zde

A tady je rozhovor s P. Patem Collinsem, který v roce 2012 vyšel v Katolickém týdeníku:

P. Pat Collins: V srdcích Evropanů je veliká nostalgie po naději

V březnu do České republiky zavítal katolický kněz vincentiánského řádu P. Patrick Collins z Irska. V premonstrátském klášteře v Želivu vedl exercicie na téma víra. P. Collins patří v Dublinu mezi zakladatele společenství Nové jaro. Cílem členů je nová evangelizace.  Kromě toho je také autorem dvaceti knih. V rámci svého poslání jezdí po celém světě kázat. Českou republiku letos navštívil potřetí a další návštěva je naplánována na září letošního roku.

Proč jste si v Želivu zvolil pro exercicie právě téma víry?

Papež Benedikt šestnáctý nedávno oznámil, že od října tohoto roku začneme slavit Rok víry. Ten bude pokračovat až do svátku Krista Krále v listopadu roku 2013. Chceme si tím připomenout padesáté výročí druhého Vatikánského koncilu, ale také víme, že v říjnu se bude konat důležitý synod o nové evangelizaci, která je vlastně vyjádřením víry. Klade si za cíl budovat víru v lidech, kteří jsou evangelizováni. Bůh ví, že v dnešní Evropě je taková evangelizace velmi potřebná.

Co považujete vy osobně za největší problém Evropy?

Je to právě nedostatek víry. Pro miliony dnešních Evropanů jakoby už Bůh neexistoval. Je tu takový světonázor, který je v celé historii jedinečný a to je sekulární náhled. Mnozí lidé nemají vůbec smysl pro nadpřirozeno, anebo jen málo. Křesťanství přináší poselství o odpuštění hříchů. Možná ale už většina Evropanů nemá smysl pro hřích. Buď vůbec nebo jen  velmi omezený. Je proto těžké hlásat evangelium o odpuštění lidem, kteří si myslí, že to nepotřebují. Viktor Frankl, známý židovský psycholog říkal, že největší lidskou potřebou je najít smysl života. Je vidět, že Evropané přestože nehledají odpuštění, hledají nějaký smysl.Když budeme s lidmi mluvit, vidíme, že odcizení, které se kryje s hříchem, dříve nebo později při hledání smyslu, vyplave na povrch. V srdcích Evropanů je veliká nostalgie po smyslu a naději. Věřím tomu, že nová evangelizace se musí přizpůsobit kultuře a podívat se na to, jakým způsobem můžeme dnešním lidem přinést poselství Ježíše Krista. Jaký jazyk můžeme použít, aby to dnešním lidem dávalo smysl. Protože spousta z našeho náboženského vyjadřování dnešním lidem smysl nedává.

Máte představu, jakou cestu zvolit?

Mám takový příběh, který je k tomu dobrá ilustrace. Rodina ze střední Evropy odjela do New Yorku. Když si děti hrály s americkými kamarády, ti se jich ptali: „Už jste našli nový domov?“ A děti z Evropy odpověděly: „My máme domov stále a rodiče teď hledají dům, do kterého by ho mohli umístit.“ Jeden teolog říká, že toto je problém křesťanství. My máme svou víru, která je naším domovem, ale ještě jsme nenašli  dům, ve kterém může přebývat. Nemáme jazyk, způsob vyjadřování, kterým bychom to mohli přenést. A toto je jedna velká výzva pro moderní křesťanství. Jeden z důvodů, proč píši články a knihy, kde kombinuji psychologii a náboženství. Vyjadřování moderní společnosti je často psychologické. Lidé jsou proto schopni vstoupit do světa víry skrze psychologii. Má to samozřejmě i svá nebezpečí, že se náboženství stane určitou formou psychologie.

V Irsku je určitě mnoho nejrůznějších společenství, řádů a je zde také charismatická obnova. Proč jste se rozhodl založit Nové jaro?

Viděl jsem potřebu vzniku společenství, které se bude věnovat evangelizaci na plný úvazek. Byl jsem velmi ovlivněn textem ze Skutků apoštolů (4, 32-36), kde se říká, že společenství věřících mělo jednu mysl, jedno srdce a měli všechno společné. A hned za tím je uvedeno: Apoštolové vydávali svědectví o vzkříšení, takže evangelizovali. A potom se zase text vrací k tomu, že měli všechno společné. Věta o evangelizaci stojí uprostřed odstavce o společenství a životě v komunitě. Viděl jsem, že je těžké mít efektivní evangelizaci, pokud nevychází ze skupiny křesťanů žijících v jednotě. Život ve společenství mezi lidmi, kteří se mají navzájem skutečně rádi, dává energii nové evangelizaci. Společenství se pak stává jakousi ikonou v praxi, protože každý může říct: „A takhle to v praxi vypadá.“ To byl hlavní důvod, proč jsem si myslel, že by bylo důležité mít společenství určené přímo k evangelizaci. Pracujeme na tom, budujeme nové společenství a je to těžká práce.

Kdy ve vás uzrála myšlenka nové společenství založit?

V letech 2006 až 2008 jsem vyučoval v Detroidu novou evangelizaci. Prožil jsem tam dva roky plné radosti. Za svého pobytu ve Státech jsem už plánoval, co udělám až se vrátím domů. Když totiž člověk přijde do věku, kterého jsem tehdy dosáhl, nemůže ztrácet čas. Musí jít za prioritami, které jsou pro něho nejdůležitější. Proto jsem ve Státech vytvořil plán, v němž jsem chtěl po návratu do Irska najít společenství pro evangelizaci. Dále jsem chtěl zařadit předmět nové evangelizace do bakalářského studiu a napsat dvě knihy o nové evangelizaci. A poté, co udělám všechno toto, jsem chtěl udělat korespondenční kurz nové evangelizace na internetu.

To byly velké plány. Podařily se naplnit?

Z Boží milosti se vytvořilo už vzpomínané společenství s názvem Nové jaro, které evangelizuje. Místo dvou knih jsem  o nové evangelizaci napsal čtyři knihy. Nyní jednáme s teologickou kolejí, že by od září letošního roku mohl začít korespondenční kurz nové evangelizace. S internetovým kurzem jsem ale ještě neudělal nic. Chci oslovit různé experty na novou evangelizaci z anglicky mluvícího světa, aby napsali různé části kurzu. Nevím, jestli se to podaří, protože je to docela velký ambiciózní projekt.

Ve společenství Nové jaro žijete společně?

Ne. Členy jsou i lidé žijící v manželství, kteří mají svou práci. Kromě toho ale mají také misijní poslání. Scházíme se jednou až dvakrát týdně. Nějakým způsobem je každý zapojen do evangelizace.

Kolik máte členů?

Je nás dvacet. Stanovili jsme si tento limit, protože dokud společně procházíme formací, nemůžeme přijímat další členy. Zatím pracujeme na tom, jaká pravidla by v tomto společenství měla být.

Uvažujete, že by někde vznikly pobočky?

Náš sen je, aby další společenství vznikla i v ostatních městech v Irsku. Je to samozřejmě sen, tak uvidíme.

Pokud budou vznikat další pobočky, tak se ukáže, jestli to byl Boží plán…

Jistě! A pokud by to Boží plán nebyl, tak ani nechceme, aby to bylo. Dnes už existují podobná společenství jako je to naše a celkem dobře se jim daří. V Anglii je to například komunita Sion. Hodně s nimi spolupracuji a oni mají hodně společných věcí s námi. Dělají evangelizaci na plný úvazek.

Už jste zmínil, že jste zdaleka nepřednášel pouze v Irsku. Do kolika zemí jste doposud zamířil?

Většinu svého dospělého života jsem cestoval, vyučoval, kázal. Jednoho dne jsem si sedl a začal počítat do kolika zemí jsem přišel jako kazatel. V té době to bylo šestadvacet zemí. Mí kamarádi se mne ptají: „Proč tě tam zvou? A já jim na to říkám, že nevím (smích). Nyní už to bude v létě osmadvacet zemí. Někam jezdím opakovaně. Teď jsem byl před pár měsíci na Maltě a v létě tam pojedu znovu. Také v Itálii jsem byl mnohokrát. Už to ani nemohu spočítat. Letos ale pojedu poprvé do Holandska. Často jezdím do Anglie, Walesu a Skotska.

Je náročné být pořád na cestách?

Je to velmi zajímavý život! Potkávám se se spoustou úžasných lidí. Kamkoliv přijdu, tak se setkám s těmi nejlepšími lidmi, protože to jsou ti, kteří chtějí evangelizovat. Myslí nadfarně. Mají mnohem mezinárodnější pohled na křesťanství. Vidí, co funguje a co ne.

V České republice jste potřetí, kdo vás pozval poprvé?

Byla to Alena Gollová z Matematické fakulty v Praze. Organizovala tehdy rekolekce na svatém Hostýnu. Při své druhé návštěvě České republiky jsem v Praze oddával jeden pár. Nyní jsem v Želivu a znovu přiletím v září.

Kde vás budou moct lidé potkat?

Od 6. do 9. září budu přednášet v Samopších v Čechách a od 10. do 12. září v Újezdě u Olomouce. Tam bude tématem Boží láska a jsem milovaným Božím dítětem.

Pokud by si vás někdo chtěl objednat, jak dlouho by čekal na termín?

Nevím přesně, ale asi zhruba dva roky.

Jaká jsou témata vašich přednášek?

Mám mnoho témat. Třeba duchovní cvičení založené celé na Božím slově, další zase na charismatech, vedu semináře zaměřené na vnitřní uzdravení.  Letos začne rok víry, proto nyní vedu hodně exercicie o víře. Všechna témata ale zaměřuji na evangelizaci.

Co jste věděl o České republice, když jste sem jel poprvé?

V době, kdy existoval Sovětský svaz, jsme o zemích za železnou oponou neslyšeli téměř. Je fakt, že nás to ani moc nezajímalo. Když se pak rozpadl východní blok, potkávali jsme i lidi z České republiky, protože mohli začít cestovat. Také mnozí Irové nyní jezdí na krátkou dovolenou do Prahy. Abych ale řekl pravdu, když se objevily země po rozpadu Jugoslávie a tak dále, tak jsme v tom měli hrozný zmatek, co je co¨, a kde to vlastně je. Možná je to smutné, ale prostě jsme nevěděli, jaký je rozdíl mezi Slovenskem, Slovinskem a Českou republikou a třeba Černou Horou. Pokud byste se u nás zeptali lidí, kde to na mapě leží, tak by řekli někde tam. V době totality jsme ale věděli, že existuje auto Škoda. Měli jsme na něj ale velmi špatný názor, protože se nám zdálo hodně nespolehlivé. Když potom ale koupila továrnu koupila firma VW, tak Škodovka začala mít velmi dobrou reputaci.

A jaké máte z naší země dojmy po  třech návštěvách?

Kromě míst, kde přednáším, toho moc nevidím, ale Praha je určitě nádherné město. Jinak člověk tady vidí všude velkou historii. I tady na Želivu. Mám rád také Vltavu od Bedřicha Smetany.  

Na internetu jsem našla, že jste muzikant. Nač hrajete?

Nejsem! Nevím, kde k tomu někdo došel. Když jsem byl ve spojených státech, tak jsem dělal rozhovor pro katolické rádio a oni přitom říkali, že jsem muzikant. V duchu jsem se sám sebe ptal: „Co to povídají??? Na nic nehraji a neumím ani pořádně zpívat.“ (smích)

Jste autorem dvaceti knih. Prozraďte, jak se kněz stane spisovatelem?

Před dvaceti lety jsem měl velkou touhu napsat jednu velkou knihu, která se mně formovala v mysli. Byla to doba mé velké tvořivosti. V tom roce jsem nakonec napsal tři knihy. Učil jsem tehdy spiritualitu v teologické koleji a v jiné koleji jsem učil psychologii náboženství a v jiné měl kurzy o rozvoji lidské osobnosti. Učit mne bavilo. Zvlášť psychologii. No a přitom jsem tehdy psal.

Do češtiny zatím nebyla žádná z vašich knih přeložená, kterou považujete za nejlepší?

Myslím, že to byla právě ta první. Psal jsem ji pro amerického a irského vydavatele a oni tomu dali titul Intimita a hlad srdce, když jsem ji psal, cítil jsem inspiraci.  Nemyslím nutně náboženskou inspiraci, ale byla to jedna z věcí největší tvořivosti, kterou jsem dosud dělal. Když jsem skončil, prožíval jsem velký smutek. Měl jsem dojem, že už nikdy nenapíšu knihu, která by byla tak dobrá jako tahle a také jsem nenapsal.

Byly vaše některé knihy přeložené do jiných jazyků?

První tři tituly byly docela úspěšné. Ta o intimitě byla proto přeložená do italštiny, další do maďarštiny a jedna do polštiny. Vydavatelé, kteří mi knihy vydávali, vydali stovky knih. Letos slaví třicet let existence. Nyní mně říkali, že by rádi vydali některé knihy v edici „Naše klasika“. Mám radost, že do této edice zařadili i mou knihu o intimitě. V době, kdy jsem tuto knihu psal, se někteří lidé podivovali, proč by kněz měl psát knihu s takovým názvem. Já jsem jim na to odpovídal, proč ne? Vždyť lidský život se týká hlavně vztahů.

Jste spisovatel, učitel, kazatel, co je vašemu srdci nejbližší?

Pro mne ty věci souvisí, takže je těžké si vybrat. Těžko si také dovedu představit, že byc dělal jen jednu věc, prototože vše vyrůstá z druhého. Přátelé laici říkají, že jsem stvořený k tomu, abych mluvil a sloužil a já to dělám rád.

Máte nyní na starosti nějakou farnost?

Ne. Žijeme v jednom domě čtyři kněží a já jsem vyčleněný pro novou evangelizaci.

Lenka Fojtíková

Překlad Jana Ungerová

Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM  se narodil 28. 2. 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971-1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním tréninkem duchovního průvodce a poradce. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti knih. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci.

Vloni jsem dostala od přátel k narozeninám knihu Neumělcům života, kterou napsal Marek Vácha. Ke knize jsem se dostala až teď… V době loňských narozenin jsem totiž dostala čtečku a další knihy… Takže na Neumělce života došlo až teď. A musím říct, že je to opět výborná kniha a nedá mi to, abych sem nepřepsala pár citací, které mne dostaly…

Koho ukázka z knihy zaujme, může si ji koupit, protože těch dobrých myšlenek  je tam samozřejmě mnohem víc…

Neumělcům života

Marek Vácha:

Čím jsem starší, tím víc v podobenství o marnotratném synu myslím ani tak ne na toho mladšího, marnotratného syna, jako spíš na jeho mnohem víc marnotratného otce, hospodáře, a na jeho vztah se starším synem, se kterým tolik let společně pracoval, se kterým tolik let mluvil a nesl dobré i zlé, kteří spolu tolik let sdíleli obavy o osud mladšího syna a denně se za něj modlili, kteří jej tolik let den co den vyhlíželi, a když den za dnem nepřinášel žádné zprávy, otcova fantazie musela pracovat a plnit jeho mysl úzkostmi a obavami. Příběh staršího syna je mým příběhem. Je příběhem všech nás, kteří denně a objektivně žijeme s Bohem v jednom domě, v jednom hospodářství a neseme tíhu dne i horko. Jak dopadl příběh staršího syna, nevíme. Text nechává závěr otevřený.

Je pýcha dlouhých modliteb, pýcha lidí, kteří žijí v domě svého otce a mnoho hodin každého dne věnují Bohu, pýcha těch, kdo se dlouho a přísně postí, kdo dlouhé hodiny meditují, nebo aspoň provozují to, co zvenku vypadá jako modlitba a meditace – až se pak nenápadně a aniž by si toho sami všimli, stanou tichými soudci celého světa. Je tajemstvím víry, že čím déle se člověk modlí, tím jako v jízdě na kole do velmi mírného kopce pomalu stoupá (velmi mírně, ale stále) i pocit vlastní zbožnosti a výlučnosti a běda, kdo jej u sebe nepostřehne včas.

…jak je snadné být ve jménu pravé víry krutý, ve jménu Božího království někoho zabít. Blaise Pascal říká, že člověk nikdy nekoná zlo tak dokonale a s nasazením, jak když jej koná z náboženského přesvědčení. A C. S. Lewis říká v podobném duchu hořkou pravdu: Pokud se křesťanství nezdaří učinit člověka mnohem lepším, učiní jej mnohem horším. Z negace se ovšem nedá dlouhodobě žít a je to cesta právě do těch pekel, před kterými člověk původně prchal. Pýcha lidí, kteří na místě Božím rozhodují o tom, kdo je dobrý a kdo je špatný, a jsou přitom pevně přesvědčeni o vlastní hluboké pokoře. My a oni, naši a nepřátelé, zlí a dobří, synové světla a synové tmy. Pýcha lidí, kteří se snaží nastolí poslední soud na konci časů již dnes, uprostřed časů.

Bible taková není. Král David svede Batšebu, manželku Chetity Uriáše. Uriáše nechá David zabít mečem a s Batšebou se dopustí cizoložství. Občas o tom přemýšlím: Vzali by králi Davidovi text v nějakém z pravověrných katolických nakladatelství? Otiskli by v jiných, dozajista katolických časopisech texty svatému Petrovi, který jednou uprostřed moře zmateně vystoupil z lodi a začal se topit, byl natolik nesebezvladatelný rváč, že v bojůvce komusi usekl ucho, zapřel svého Mistra a pak ještě ke všemu dával židokřesťanům přednost před pohanokřesťany tak ostentativně, že jej svatý Pavel musel přede všemi napomenout?

Jak je to jednoduché sedět v křesle a z pohodlí domova rozdělovat svět na dvě strany, na dvě barvy, na nás pravověrné a na ty ostatní, jak je jednoduché zasednout na trůn Boží a ukazovat prstem doprava a doleva. Vtip je v tom, že toto je opravdu práce Boží, či spíše konečné rozhodnutí každého z nás a jednou to tak bude, ale teď, zde na zemi, máme každý v sobě koukol i pšenici, zlo i dobro, každý z nás jsme trochu Abrahámem, Jákobem, i Mojžíšem, Petrem i Jidášem, každý jsme králem Davidem se vším, co k tomu patří, každý máme v sobě nejen marnotratného, nýbrž především i staršího syna. Pokušením všech tyranů a hrůzovládců bylo ty zlé vykořenit, vyplet z povrchu země, a to jak v církvi svaté, tak i ve společnosti. Na důsledky se jezdíme dívat každý podzim s našimi mediky do Auschwitz.

Smyslem práce každého středoškolského učitele je zahlédnout v každém ze studentů jiskru dobra, snažit se vědomě a stůj co stůj objevit talenty, nadání a náznaky zakopaných pokladů, kopat v hlušině s nadějí na zlatou nitku ve skále a nalezenou jiskru opatrně rozfoukávat do plamínku. V každém ze studentů něco takového je a s trochou dobré vůle je vidět v každém z nich paprsek světla. Každý z lidí to v sobě máme a nikdo nejsme absolutně zlí.

„Ať mošt se chová sebebouřlivěji, přec z něj bude víno nakonec,“ řekl prý kdysi vtipně Goethe a středoškolský kantor si tuto pravdu musí připomínat mnohokrát za den. Ale o to přesně jde – vnímat chuť vína tam, kde jiní cítí jen rmut.

Opak je samozřejmě také možný. Je možno se dívat na člověk zkoumavým pohledem, který usiluje v každém odhalit aspoň něco špatného, vidět v druhém důsledně (a pravdivě!) jeho zlo, kal na dně, který je objektivně přítomen. S trochou zlé vůle to jde a v každém z ná je kus temnoty, jen je třeba pečlivě hledat. V každém je alespoň nějaká nedotaženost, nepořádnost a tma, jen je potřeba si jich všimnout a hovořit o nich. Jistěže ve jménu pravdy, protože ona to pravda je, či přesněji je to její část. Důsledkem je hořkost, nenávist vůči všem a všemu, otrávenost, vědomí, že svět je černým místem k přebývání, že je to všechno zde nějak pokažené, že kdyby nebylo těch a těch lidí, to by se ve světě, v národě, ve městě, v našem paneláku, v rodině či v církvi žilo dobře. Bohužel, ale máme ty bližní, kteří to vše nenapravitelně pokazili.

My a ti druzí, my a ti méně zbožní, my a ti hříšní, my a ti jinak věřící nebo nevěřící. My, kteří díky svým modlitbám a svým postům známe Pravdu, nebo se to alespoň domníváme. Je zvláštní tajemství duchovního života, že všechny ty dlouhé hodiny modlitby, mše svaté a tisícovky růženců se mohou stát pružinou, která člověk katapultuje k nebi, jen je-li v každém okamžiku letu přítomna pokora. Jinak se stávají navršenou zdí, stěnami, do kterých se člověk uzavře vůči světu i Bohu a kde je opravdu jen sám se sebou a svými děsivými modlitbami kde člověk zůstává sám s karikaturou Boha, které slouží, uzavřen sám v sobě ve společnosti té šílené podobizny, kterou považuje za Boha. „Malují grimasy a píší pod to „Bůh!“ stěžuje si V. E. Frankl. My, kteří v poslušnosti a s pokorou, kterou považujeme za autentickou, přijímáme všechna rozhodnutí Svatého otce. Ovšem pouze tehdy, když bude papež říkat, co si myslíme. My, kteří s pokorou přijímáme dogmatické konstituce všech koncilů, tedy krom některých. Kteří uznáváme princip papežství a jsme papeži hluboce poslušni. Ovšem úplně ne papeži Janu Pavlu, ne papeži Benediktovi a už vůbec ne papeži Františkovi.

Tisíce mší svatých a tisíce svatých přijímání, desetitisíce otčenášů a statisíce pokřižování – copak je možné, aby modlitby a milost svátostí po člověk stekly jako po igelitu? Copak je možné, aby jimi člověk nebyl vůbec zasažen či aby jimi byla zasažena jen jakási část člověka? Copak je ještě možno, aby lidé, kteří tolik energie a tolik času věnují pobytu v kostele, jimi nebyli zasaženi vůbec? Moji pracovní odpovědí je, že to možné je. Že pýcha a pokora nejsou jen slova, ale stav duše, a že se hraje o vše.

Ve své hrůze to je vidět právě v podobenství o marnotratném synu. Starší syn, přestože celý život žil v domě svého Otce, a opaku, slyšel jej, viděl jej při práci a rozmlouval s ním, několikrát denně s ním jedl, a domýšlím se, jistě slyšel jeho vyslovené i nevyslovené obavy a úzkosti o osud mladšího bratra, jistě se spolu se svým Otcem za mladšího bratra denně modlil a viděl Otce mnohokrát, jak v podvečer vychází na plochou střechu domu, odkud vyhlíží, zda se přece jen a proti vší naději mladší syn neobjeví – tento starší syn se nakonec rozhněval a nechtěl vejít. Proč jen starší bratr nevběhl po práci do domu, když z dálky uslyšel hudbu a tanec, a bratra s úlevou a pevně neobjal? Co se to vlastně stalo, že se starší bratr nerozběhl? Tvůj bratr se vrátil! Proč jen se nechtěl zúčastnit hostiny s vínem a do hudby a zpěvu nezačal tančit na stole?

Co to bylo, co tolik let doutnalo pod povrchem duše staršího bratra a co se nakonec ve své zlobě provalilo na povrch, když se mladší bratr jednoho dne skutečně vrátil? Co to bylo za fantazie o prostitutkách, se kterými bratr nejspíš prohýřil jmění, co to tam asi mladší bratr všechno prováděl? Fantazie, o kterých jinak v podobenství nebyla řeč, text mluví jen o tom, že marnotratný syn „rozmařilým životem majetek rozházel“, o prostitutkách ani slovo.

Benedikt XVI. na adresu všech starších synů:

Je tu tichá závist po tom, co si mohl dovolit ten druhý. Oni si neprošli cestu, která mladšího bratra očistila a přivedla k poznání, co to znamená svoboda, co to znamená být synem. Nesou svoji svobodu opravdu spíše jako nádenictví a nejsou zralí pro opravdové synovství. I oni ještě potřebují cestu, mohou ji najít, pokud prostě dají Bohu za pravdu a přijmou jeho hostinu za svou.“

Pravidelný duchovní život, modlitba ráno a večer, svátosti a mše svaté jsou snad našim pobytem doma, pobytem, jehož ryzost prověří až návrat ztraceného a velkorysost Boha Otce. Místo radosti a úlevy přichází nečekaně jedovatá výčitka: Tolik let už ti sloužím! A hořký a urážející a podpásový povzdech: …a mně jsi nikdy nedal ani toho kozlíka, abych se poveselil se svými přáteli.

Dítě, ty jsi pořád se mnou, odpovídá Bůh staršímu synovi, a oslovení „dítě“ je na místě. Ty jsi totiž opravdu ještě dítě. Ještě potřebuješ ujít kus cesty, ještě nechápeš, že jsi korunní princ království, co je moje, je i tvoje. Přestaň myslet na drobnosti, nadechni se a rozhlédni, buď velkorysý a nespokoj se s málem!

Bojím se, abych obstál, aby se neukázalo, že než bych s tímto či s touto seděl na jedné hostině vedle sebe, tak raději s díky zůstanu venku. Bojím se, aby moje otevřená náruč byla otevřená skutečně a důsledně pro každého a abych cítil velkou úlevu, že tento či tato našli cestu zpět. Bojím se, abych marnotratnému Otci nevyčetl, že je příliš marnotratný, a navíc nespravedlivý a že dává těm, co pracovali jedinou hodinu nebo třeba i vůbec, stejnou mzdu jako nám, kteří jsem nesli tíhu dne i horko, abych Bohu neřekl, že moje představa nebe je odlišná od té jeho a že mám jiný a spravedlivější názor na to, kdo by měl být zde a kdo venku. Bojím se, abych nebyl zaskočen Boží velkorysostí a neřekl, že dál už nejdu, že snesu vše, ale vedle těchto lidí na hostině sedět prostě a rozhodně nebudu, že se nenechám zesměšňovat, že přece nebudu ze sebe dělat blázna a nebudu na hostině s upracovanýma rukama za kašpara vedle zahalečů, kteří nikdy nic v životě nepředvedli. A tihle lidé mají teď sedět vedle mě?

Bojím se, abych jednou neřekl Bohu: Copak jsem v Tvém jménu neprorokoval a nečinil veliké zázraky, já, který jsem trpělivě a den za dnem nesl svůj kříž? A jak to, že lotr po pravici, s životem, který má za sebou a který sám o sobě říká, že je ukřižován po právu, se ještě dnes dostal s tebou do ráje?

Pokud přesvědčíme sami sebe, že ti druzí vlastně ani nejsou nebo si nezasluhují být lidmi, pak nás nezachrání žádná etika a žádné náboženství na světě.

Ďábel – diabolos – je ten, který rozděluje, a řecké slovo diaballein skutečně znamená rozdělovat. Proto se ďábel maluje se dvěma rohy, které míří každý jinam, proto jedna noha a jedno kopyto, pryč od sebe.

Ježíš chtěl až do žní nechat růst spolu koukol s pšenicí, neboť obojí roste v srdci jediného člověka, neboť nejsme nikdy my a ti druzí. Každý, kdo chce vytrhat koukol už zde na zemi, zplodí spoušť.

Svatý František prý miloval ďábla jakožto Božího tvora a věřím, že Bůh miluje ďábly i nejhorší z lidí stejně nekonečnou láskou jako ty největší světce. Bůh nemůže milovat mnoho nebo málo, ale vždy nadoraz. A věřím, že Boží láska, není-li přijata, se stane pekelným plamenem nenávisti, a že logika věcí je, že i zde to jde nadoraz, že nenávist je nekonečná. Nekonečná radost nebe a nekonečná nenávist pekla má možná jediný zdroj. Teprve až po smrti dojde k oddělení dvou skupin lidí, ale nikoli tak, že by Bůh poslal jedny do nebe a druhé do pekla:  každý z nás zvolí. Augusti říká v často citovaném, vtipném ale velmi hlubokém postřehu: Až přijdeme do nebe, překvapí nás tři věci: Že tam je mnoho lidí, o kterých bychom to nečekali. Že tam není mnoho lidí, o kterých bychom to čekali. A za třetí, že tam budeme my sami.

Bojím se, že závěrečný Armagedon je skutečností a že to bude mnohem horší bitva, než jsme schopni si představit. Nepřítelem nebudou ani ateisté, ani zednáři, ani kdokoli.

Když zvednu hledí, zjistím, že na druhé straně fronty stojí já sám, že ten druhý jsem já. Že bitva se odehraje uvnitř mé duše, proti mé osobní nenávisti, proti všemu zlu, které je ve mně, proti všem představám Boha, které jsem v sobě vymodeloval, kterým jsem věřil a usilovně pěstoval, proti vizi světa, kterou jsem si vymyslel a uvěřil v ni. A co bude, až zjistím, že to tak není? Že tím nejděsivějším soupeřem, kterého jsem schopen si představit, děsivějším než pluky ďáblů, budu já sám. Že u brány do nebe nebude postávat, jak známe z mnoha anekdot, svatý Petr, nýbrž že zde budu stát já sám a budu sám sobě bránit, abych vešel, a věřím, že i všichni služebníci si stejně přáli a doufali, že vejde. Příběh staršího bratra zůstává otevřený, nedozvídáme se, jak jeho Armagedon nakonec dopadl. Tím jediným, kdo mu bránil v cestě do nebe, byl on sám, tím jediným, do stál ve veřejích a zabraňoval vstoupit, byl jeho názory, jeho náboženské přesvědčení, jeho pojetí spravedlnosti, jeho modlitby či to, o čem se domníval, že to jsou modlitby, jeho chození do kostela, jeho růžence a jeho Bůh, a co byla ve skutečnosti jeho pýcha, přesněji stavění se na piedestal Boží a rozsuzování, do by uvnitř měl být a kdo ne. Příběh staršího bratra je můj vlastní příběh.

Ve dveřích budu jednou o sobě rozhodovat já sám, sám budu sobě soudcem, sám se sebou se setkám u nebeské brány. A co se mnou bude, až zjistím, že Bůh je velkorysejší, že Bůh miluje a odpouští mnohem víc, než bych si kdy představil, a to i těm, kterým přece podle mého racionálně vyargumentovaného stanoviska a z velmi dobrých důvodů odpustit nelze? Co až uvidím za branou na hostině v Boží náručí i žebráka Lazara a lotra po pravici a nebo… můžeme si dosadit někoho z našeho okolí? Co až uvidím, že u svatebního stolu zasedli lidé lehkomyslní, impulzivní, nepořádní, rozhazovační, ti opravdu zlí lidé ze sousedství nebo děvčata z našich znojemských silnic? Kulhaví, slepí a chromí, lenoši, kteří celý život nečinně postávali po náměstích s nevyžádanými radami a nechali mě, ať si nesu své jho? Příběh staršího syna je příběh člověk, který přesně ví, kdo bude v nebi a kdo v pekle, a zatne se, když po smrti zjistí, že je to jinak a že on sám není organizátorem nebeské hostiny. Jsme schopni připusti, že křesťanství je chození do kostela, modlitby a přistupování ke svátostem. To, že křesťanství rozetne mou duši až do krajnosti, napne moje síly k odpuštění, velkorysosti, lásce, jako bychom nevnímali. Že všechno to, co si odnášíme ze mší svatých, co dostáváme v modlitbě, co máme načteno a co známe ze zbožných přednášek, je velmi vážný výcvik speciální jednotky pro poslední bitvu. Že každodenní modlitba a každodenní růženec je intenzivní trénink v posilovně pro konečný boj. Určitě věty z evangelia bereme velmi vážně. Ta, že pokud má můj bratr něco proti mně, měl bych nechat svůj dar před oltářem a nejprve se s ním smířit, mezi ně obvykle nepatří.

Moje maminka je zbožná žena. Oblíbenou světicí mé maminky byla svatá Markéta Marie Alacoque. V jednom z podivuhodných zaslíbení svaté Markéty Marie byl zaveden zvyk mše svaté a svaté zpovědi na první pátky v měsíci a prvních sobot. Ta zaslíben jsem četl: Kdo vždy na první sobotu v měsíci půjde do kostela na mši svatou a přijme eucharistii a v této době půjde ke svaté zpovědi, dočká se roztodivných milostí.

Jedna z nabízených milostí mne zaujala: Je možno někomu vyprosti dar obrácení. To už jsem byl na gymnáziu a měl leccos načteno z biologie a z metodologie vědy. Výzva ležela černá na bílé: Stačí jít devět prvních sobot za sebou do kostela a vždy v tu dobu přijmout eucharistii, jít ke zpovědi a je možno někomu vyprosti obrácení. Znělo to skutečně jak ze 17. století. Přišlo mi to jako velké slovo a jak známo, rozhodčím ve vědě je experiment. Vybral jsem tedy z naší třídy náhodnou spolužačku, jako bych prstem  píchl do vzduchu, takovou, jakou jsem vlastně ani moc neznal, ona měla své kamarády a já zase ty své, to jsem ve své středoškolské naivitě považoval za důležité, aby věc nebyla kontaminována emocemi a jakýmikoli osobními vazbami. Začal jsem v listopadu, bez odkladu, a v rytmu školního roku se vcelku vše dalo stíhat. Problém nastal v červnu, neboť jsme tu první sobotu v měsíci měli Závody Martina Středy, slavné a dnes již legendární ministrantské závody v lesích a zaběhla se nám jedna hlídka. Dilema bylo zřejmé: buď budu po paloucích a hustnících dohledávat naše mládežníky, nebo půjdu do kostela na mši svatou. Rozhodl jsem se pro pátrání po ztracených závodnících, přišlo mi to v tu chvíli jako důležitější. Jistěže tím byl řetěz sobot přerušen, ale říkal jsem si, že tohle by Pán Bůh mohl pochopit, nebyla to moje vina a udělal jsem věc, kterou jsem v tu chvíli považoval za správnou, ba dokonce omluva a odchod do Brna na mši svatou by byl mnohem pohodlnější  než v houstnoucím šeru se shánět hladový po lesích a hledat trojčlennou hlídku. Nakonec to s našimi mládežníky dopadlo samozřejmě dobře. To byl červen. V červenci byla poslední první sobota a už byly hluboce prázdniny. Přece jenom s určitým napětím jsem čekal, zda se v tu sobotu něco nestane, a nestalo se  nic.

Ani v neděli se nestalo nic.

Pohlednici od oné spolužačky s tím, že je v zrovna v Rumunsku na horách, že uvěřila v Boha a chce se nechat pokřtít, jsem našel v poštovní schránce v pondělí ráno. Netušil jsem úplně přesně, proč mi ji poslala, když jsme se vlastně ani moc neznali a ve škole spolu nemluvili, když už jsem ale ten pohled dostal, nějak jsem pak na podzim u její přípravy na svátosti asistoval a i ve škole jsme se pak složitě spřátelili. Byla pokřtěna po příslušném čase jednou v noci v katedrále na Petrově spřáteleným knězem, zároveň, jak to tak u dospělých chodí, byla biřmována a přijala první svaté přijímání. Pak jen vím, že byla těžce nemocná, zažila si spoustu trápení s katolíky i nekatolíky a pak se vdala. Pak mi kdosi říkal, že má dítě či snad děti. Neviděli jsme se dobrých dvacet let. Občas si ale na celý příběh vzpomenu a vede mě k tichým úvahám o lidské svobodě., Bohu, Boží vůli, determinaci, volbě a slovec.

Od té doby se už moc neposmívám zažloutlým kancionálům, prostinké naivitě středoškoláků a podivuhodným pobožnostem výstředních světců a, upřímně řečeno, spíše s těmi modlitbami zacházím tak, jako bych právě našel v zemi nezajištěný granát.

Už delší dobu mne něco táhlo ven.. Poslední čtyři měsíce znám především cestu autem na úřad a potom většinou následuje jedna schůzka za druhou, vyřizování všeho potřebného, co prostě k úřadu patří a popřípadě přesun autem na jiná místa jednání, večer domů a druhý den vše znovu... Po tomto čtyřměsíčním koloběhu, kdy jsem v polovině ledna vše absolvovala s antibiotiky a od té doby kašlu, začalo tělo volat, že chce ven a chodit po dvou a ne se přesouvat na čtyřech kolech...

A tak jsem se rozhodla, že vyrazím. Kam ale? Věděla jsem, že chci jet na místo, okolo kterého jsem často jela, ale neměla čas zastavit a jít si jen tak, kam bych chtěla... Na mysl mi hned naskočila Pálava a vzápětí Hostětín a Žítková. Nakonec vyhrála Žítková. Už jsem tam jako novinář byla několikrát, ale vždy jsem jela s přesným účelem udělat reportáž.. Poprvé jsem na Žítkovou vyrazila hledat místo, kde se v utajení natáčela reality show s názvem Farma. Už to budou v létě tři roky... Tehdejší zážitky jsem popsala tady Potom jsem tam také jednou jela fotit volby a dělat reportáž s mladou rodinou, která odešla z města žít na samotu daleko od lidí, odkud musí v zimě, když napadne sníh, jezdit do civilizace jedině na lyžích či v sedle koně...  No a dnes jsem tam jela jen tak... Užít si pohyb a udělat třeba také nějaké fotky... 

Auto jsem nechala na parkovišti u obecního úřadu a dál šla po svých.. Chtěla jsem jít na Vlčí vrch, ale nejdříve jsem místo na Vlčí vrch špatně odbočila a mašírovala si to asi dva kilometry na Slovensko... Poté jsem zjistila (instinktivně, protože mapu jsem neměla a mobil se mně nechtělo vytahovat...), že jdu špatně, tak jsem se se vrátila na rozcestí, kde se vloudila chybička. Mně to ale vůbec nevadilo... Byla jsem sama, takže nebylo nikoho, kdo by mi nadával, že jdeme špatně a sama jsem si tedy rozhodně nadávat nemínila, jelikož vlastně o nic nešlo... Na Vlčí vrch jsem se ale nakonec stejně nevydala, protože modrá značka vedla přes potok, kde bylo dost vody, jak teď taje sníh... V létě se tam asi dá přejít suchou nohou... Já jsem měla pohorky sice dobré, ale zase tak teplo nebylo, abych s nimi prošla asi dvacet čísel vody v potoce... Tam se prostě vydám někdy jindy..

Od žítkovské přehrady jsem si proto vybrala jeden kopec, na který jsem se začala přes sníh, vodu a bahno drápat nahoru. dostala jsem se na louku nad údolím, kde byl sníh, tekoucí voda z tajícího sněhu i bláto a mně tam bylo dobře. Nikde ani živáčka a jediné živé bytosti, co jsem potkala, bylo stádo srnek.. A také pavouci! Nechápala jsem, kolik po sněhu běhá černých pavouků... Odhadují, že pokud jich na té louce nebyly tisíce, tak stovky zcela jistě... Já na ně ale kašlala a užívala si pohyb venku.

Všechny starosti a temné kouty lidských srdcí jsem nechala kdesi daleko dole v údolí... Přestože jsem nechtěla na nic myslet, hlavou se mně honila spousta myšlenek... Vzpomínala jsem na krásné setkání s novinářským kroužkem dětí ze Základní školy v Blatnici. Při jejich návštěvě se řeč stočila i na zlo... Jeden chlapec řekl velmi pravdivou věc "Proč lidé dělají tak často a rádi zlo? Asi je snadnější konat zlo než dobro...," uvažoval při našem setkání nahlas... Jak pravdivé! Za poslední měsíce jsem také poznala, že zlo více křičí, dává o sobě víc vědět, že je tady... Dobro se zjevuje se svými nositeli tiše, nemá zapotřebí na sebe upozorňovat. Povzbudivé SMS, zprávy na facebooku či e-mailem nemají zapotřebí, aby je vidělo co nejvíce lidí...

Jak jsem si tak kráčela nádhernou přírodou, najednou mi také naskočila myšlenka na rok 1991, kdy jsem čtvrt roku pobývala pod ledovcem v rakouském Hintertuxu. Tam totiž stejně jako dnes na Žítkové, také touto dobou ležel sníh a zároveň z pastvin a kopců tekly i proudy vody z tajícího sněhu.. To bylo hodně podobné... Sníh tam ale ležel ale ještě i v květnu. To už asi na Žítkové hrozit nebude :-)

Jak jsem si tak vyšlapovala, nastavovala jsem tvář slunečním paprskům a připadala si jako moje baterky z foťáku, když je strčím do nabíječky :-) Je to tak... Nabíjela jsem se ze slunce a přírody pro dny šedivé, kdy budu zase jen mezi zdmi a u počítače. Také jsem se ujišťovala, že musím takové dobíjení těla absolvovat častěji, tak uvidíme, kdy se mně zase podaří někam vyrazit :-) Jo a kdyby někdo chtěl vidět pár fotek, které se mně podařilo udělat než zalezlo sluníčko, může mrknout na facebooku tady Kdo tam není, tak má prostě smůlu...

Všechny Vás zdravím a přeji Vám, a také vřele doporučuji!!!, abyste si udělali čas a nějakým Vám milým způsobem alespoň občas dobíjeli své vlastní baterky, jak se to dnes podařilo mně :- )

Moje zkušenost ze školení o muzikoterapii

Se svojí kolegyní, která také učí hudební výchovu na ZŠ jsem se nadchla pro školení o muzikoterapii ve školách. V nabídce stálo např: Jak u žáků rozvíjet pomocí muzikoterapie emoční inteligenci,seznámení s okruhem her, praktické ukázky, způsoby relaxace, také byly v ceně pracovní listy, které jsme nakonec nedostali. O nějakém bubnování tam nebyla zmínka. Vše jsem začala tušit až na místě. Ihned jsem se začala modlit k archandělu Michaelovi.

Paní školitelka je původně prvostupňačka, dále pracovala jako psycholog v pedagogicko - psychologické poradně a nadále tam pracuje jako terapeut, který léčí u dětí problém s nesoustředěností, nezralostí, ADHD  atd. Bylo nás tam asi 20 učitelek, některé už tuto metodu znaly, paní školitelka objíždí školy, školky i mateřská centra, pořádá příměstské tábory, pracuje s dětmi i dospělými a s neskrývanou radostí povídala o některých školách, kde se do projektu s nadšením zapojil celý pedag.sbor a bubnují i s žáky, jak se na základě tohoto zlepšují vztahy, hluk ve škole, mizí šikana atd..Zázraky!

Očištění od zlých duchů...

Začali jsme klasickými uvolňovacími cvičeními, které používám běžně ve výuce. Pak jsme dostali zvláštní nástroje podobné chrastítkům a paní školitelka řekla, že se očistíme od zlých duchů a museli jsme těmi nástroji kroužit kolem rukou , hlavy a těla své sousedky. Pak nás posadila, zavřeli jsme oči o procházela kolem nás s „dešťovou holí“ – nástroj jihoamerických indiánů a do toho zpívala něco hrdelním hlasem. Já jsem jí pak řekla, že mi to bylo velmi nepříjemné. Od té chvíle jsem byla asi nepříjemná i já paní školitelce, která mi řekla, že se nedokážu uvolnit a mám prý plnou hlavu starostí a nervozity. Kolegyně se ptaly, proč zpívá tak hlubokým hlasem, tak řekla, že je to záměrné. Poté přišly na řadu drumbeny – africké bubny a ještě tam měla šamanský buben.

 Šamanské bubnování

Řekla nám, že je jako šaman a určuje bubnování ona, my musíme sedět v neporušeném kruhu, aby mohla proudit energie. Stále jsem se modlila k Michaelovi a záměrně jsem nezpívala do toho bubnování jako ostatní. Také jsme přemýšlela, jestli nemám utéct, ale měla jsem v hlavě tolik otázek, bylo mi to hloupé vůči kolegyni (i škole, která mi to zaplatila) a hlavně jsem nechápala, jak jsme si mohla vybrat takové školení! Dále paní „šamanka“ používala zvuk tibetského zvonku a říkala, že nejlepší jsou tibetské mísy. Také vše trvalo jen krátce, ukázkově, při terapii vše trvá dlouho, mnohokrát lidi uspí.

Upadání do tranzu

Ptala jsem se, zda upadají při tom do tranzu, tak říká, že samozřejmě, to je účel, ale nemám mít strach, zkušený terapeut mě prý vrátí zpátky. Tak jsem oponovala, že při technoparty mají také mladí trans – načež jsem se dověděla, že to jsou až epileptické stavy, ale  to se prý u nich na terapiích nestává. Dověděly jsme se, že jsou úžasné terapie společně s muži, kdy funguje mužský a ženský princip, vše také vychází z čínské medicíny. Vřele doporučovala čínská bojová umění a tchai-chi. Také popisovala, jak zklidňovala jednoho „ádéháďáka“, s kterým si matka nevěděla rady, tak nad ním bubnovala tím šamanským bubnem a tou dešťovou holí, která připomíná sypání střepů a prý se tak uklidnil, že jí v poradně usnul a spal tvrdě 3 hodiny. Učitelky byly úplně nadšené, neboť takových „ADHD“ dětí ve školkách i školách přibývá a často si s nimi nevíme rady a nyní je tu ve školství úžasná  metoda, která je dostupná všem!

Hledání sponzorů???

Několikrát nás paní školitelka vybízela, ať najdeme sponzory a přesvědčíme ředitele, ať nám koupí drumbeny, říkali jsme jí, že máme Orffovy nástroje – ona řekla, že ty jsou k ničemu a děti nebaví. Vše vychází z metod Holistické muzikoterapie PaedDr. Lubomíra Holzera – který školí budoucí pedagogy na PedF v Olomouci. Více si přečtěte zde: https://djembe-kurzbubnovani.webnode.cz/holisticka-muzikoterapie-metoda-dr-holzera/.

Na závěr nás pozvala na úžasné terapie, kde nabízí ještě něco víc – pořádají v Mikulčicích celorepublikové Dny slunovratu, kde se vracejí ke slovanským kořenům, bubnují u ohňů, přijímají Univerzální energii, uctívají slovanské bohy… Ptala jsem se jí, proč se nevracíme spíše k našim křesťanským kořenům, na kterých stojí Evropa, připomněla jsem jí loňské oslavy Cyrila a Metoděje, které probíhaly i ve školách se schválením ministerstva školství.

Návrat do pravěku???

Odsekla mi, že na ty naše slavné oslavy do Mikulčic nikdo nepřijel, že o to není zájem a že křesťanství je zde pouze 2  000 let, ale naše kořeny spadají hluboko před křesťanství. Ptala jsem se, proč se vracíme k pravěku, proč používá pouze tyto nástroje a učí nás africké rytmy, písně atd. A taky, že jsem věřící a že je to pro mě nepřijatelné. Dost jsem ji naštvala, neboť následoval dlouhý monolog, na který jsem již potom nereagovala, protože jsem byla utlučena názory, že jsem velmi omezená a bigotní a pokud tímto směrem vedu děti, že mě velmi lituje, protože mám tak zúžený pohled, že jim nedokážu nabídnout nic jiného, ani cestu k vlastním kořenům, můj pohled je zavádějící a nebezpečný.  Cyril a Metoděj se chovali stejně – ostrouhali u nás všechno, co bylo Slovanům milé a nastavili jen křesťanství. Stejně se chová církev, která vypouští krásné chorály z kancionálů a je tmářská a omezená. Ona je prý taky křesťanka, ale své děti tak nikdy nepovede, ať si vyberou sami svoji cestu atd. Sbalila jsem jeden buben do obalu a mlčky ho pomáhala nést k autu. Přišla za mnou nějaká p.učitelka a šeptá mi do ucha: „Já vím, o čem mluvíte, rozumím vám.. A skláním se před vámi, že jste měla odvahu se ozvat..Tu já nemám.“

Vesmírná energie a energie živlů...

S kolegyní jsem si ještě dlouho povídala v autě. Přestože to není praktikující katolička, měla z našeho školení i přístupu paní školitelky velmi rozporuplný dojem a cítila se rozhozená. Je to moje nadřízená a řekla, že něco takového si do školy nepustíme (díky Bohu!). Druhý den jsem to konzultovala s některými kolegy. Kolegyně, která učí náboženství mi povídala, že nějaká skupina v Ratíškovicích, která také čerpá z „ vesmírné energie a energie živlů“ dělává na Náklu – také v místech, kde působil Cyril a Metoděj – „Keltské ohně“ a uctívají pohanské bohy. To samé se děje na svatém místě v Mikulčicích, nechce se mi tomu ani věřit! Je vůbec možné proti tomu nějak bojovat? Jiná kolegyně, která cvičí Tchai-chi mi řekla, že o této terapii ví a že jí to připadá v pořádku. A ať se na ni nezlobím – já prý mám také svůj světonázor, učím ve škole náboženství, spoustě lidem se to nelíbí, vadí jim to , ale musí to respektovat, tak by bylo ode mě vhodné, kdybych stejně přistupovala k jinému pohledu na víru, filozofii i praktiky jiných, když se jim to líbí a pomáhá, ať to toleruju.

Strach vyslovit svůj názor

Ale já vnímám, že jako křesťan musím bojovat proti tomuto obrovskému přílivu New Age, zvlášť, když se to týká našich dětí! Za chvíli budeme jako ta paní učitelka, která mi něco šeptala do ucha, ale bála se to říct nahlas. Ptám se,kam to až povede? Budeme pronásledovaní za svoji katolickou víru jen proto, že máme jiný názor?Stále máme jiný názor – na potraty, antikoncepci, euthanasii, manželství..Stačí si otevřít jedinou debatu na internetu, pustit si TV na toto téma a jste označeni pro svůj názor za tmáře, bigotní katolíky, zpátečníky, církevní zloděje, pokrytce, zabedněnce, omezence..

Nedávno jsem měla rozhovor s jistým manželským párem, ten muž mi řekl, že velmi nenávidí Boha a proto před ním jeho žena nesmí zmínit Jeho jméno. Pokud chce říct: díky Bohu, musí říct – díky, „bubáku“. Nazvali Boha bubákem a ke konci rozhovoru mi řekl, že stejně za jeho nenávist k Bohu (bubákovi) může Církev (že jsme jen černoprd…). Kolik nenávisti, zloby? Ptám se, co člověk kromě modlitby a svědectví vlastního života může udělat víc?  V evangeliu je napsané: Budou Vás všichni nenávidět pro mé jméno. Já bych to převedla do současné řeči : Momentálně jsem nenáviděná v očích druhých za to, že přísluším ke katolické církvi.

Nebojme se!

Chci Vás ale všechny povzbudit- NEBOJME SE, BOJUJME, ŘÍKEJME SVŮJ NÁZOR, NEBUĎME APATIČTÍ K VĚCEM, KTERÉ SE KOLEM NÁS DĚJÍ, NEŘÍKEJME: MĚ SE TO NETÝKÁ. A HLAVNĚ – DRŽME SE DOBRÝCH KNĚŽÍ A BUĎME JIM OPOROU. Čím víc vidím odpadů od víry, rozpadajících se vztahů, setkávám se s bludnými naukami, tím víc vnímám církev jako svůj domov, jako bezpečný koráb uprostřed bouře, a jak měl vidění svatý Jan Bosko – viděl Církev jako loď, kterou vede papež, loď se zmítá uprostřed bouře a drží ji dva sloupy, ke kterým je koráb připoután – na jednom sloupu byla Panna Maria a na druhém Eucharistie…

Přeji všem  pevnou víru, odvahu,  dary Ducha svatého a radujme se společně v modlitbě!              

Markéta Varmužová

Dnes jsem měla úžasné setkání... Potkala jsem dva neuvěřitelné chlapy... Vlastně to byli tatínek se synem. Františkovi je dvanáct a tatínkovi něco málo přes čtyřicet. A co mne na nich tak dostalo? Jejich vztah. Vztah otce a syna, který se dnes už hned tak nevidí... NEbylo to žádné přesládlé kecy typu: "Ťu-ťu, ňu-ňu...," což už by ostatně vzhledem k věku chlapce ani nešlo.

Měla jsem tu čest setkat se s tatínkem a synem, kteří jsou prostě kamarádi, partneři, kteří se vzájemně respektují a uznávají... František je příjemný, naprosto přirozený a nenamyšlený kluk, který si na nic nehraje a nemá také žádné komplexy. Od jeho tatínka, jehož láskou jsou historické motorky a staré věci vůbec, jsem se jen tak mezi řečí, aniž by se jakkoliv chlubil, co pro kluka udělal a dělá, dozvěděla, že syna už ve čtyřech letech naučil jezdit na motorce. Dnes už umí ale řídit i automobil a traktor. Na jedné historické mašině spolu také třeba byli na výletě v Maďarsku u Balatonu a Německu..

"Víte, my tu máme ve dvoře takovou repliku historické chaloupky z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Postavil jsem ji v roce 1999 a postupně vybavil dobovým nábytkem, obrázky i třeba nádobím. Nemusíme nikam jezdit na chalupu. Projdeme jen spojovací chodbu z domu a už jsme na chalupě. Zatopíme si v kachlových kamnech a třeba tady i s Františkem přespíme. Manželka se za námi přijde podívat a donese nám něco dobrého na zub," popsal muž zase jen tak, jakoby se nic nedělo, čas, který tráví se svým synem... Mezi vraty jsem se pak dozvěděla, že na facebooku nejsou, protože na to nemají čas.

Z těch dvou vyzařovala neuvěřitelná pohoda a souhra... Odjížděla jsem od nich s pocitem, že navzdory všem hnusným věcem, které kolem sebe vidím a občas i zažívám, svět není ještě tak špatnej, jak se zdá, když mezi námi stále žije takový táta se synem, pro něž je nejdůležitější čas, který mohou prožít spolu, kdy společně něco kutí, opravují a dělají... Františkovi jsem pak před odjezdem řekla, že ani neví, jak úžasného taťku má, že za něj může jen každý večer děkovat....

A koho by to moc zajímalo, tak tento tatínek se synem žijí v Hluku...

Fascinována jsem dnes koukala na videa, co způsobily bouřky doprovázené přívalovými dešti v Praze a Vrátné dolině na Slovensku. Proč fascinována?

No snad ani nešlo si nevzpomenout na to, jak si člověk v posledních desetiletích hraje na „pána tvorstva“… Se všemi těmi objevy na poli techniky, medicíny a vědy si občas myslí, že pro něj fakt už není nic nemožné…

A potom dojde jedna „blbá“ bouřka s přívalovými dešti, kdy se v Praze proměnily některé ulice v dravé řeky, které rvaly dopravní značení a proud vody unášel auta jako hračky…Pohled na řádění přírodního živlu ve Vrátné dolině je ještě drsnější… Kdo se tam ten den rekreoval, vyrazil do hor na túru či si chtěl užít krásných výhledů z lanovky, určitě ani v duchu netušil, co všechno se může stát, co se stane…

Uvažujeme my pyšní lidé někdy o tom, co všechno se může stát, aniž bychom okem mrkli, aniž bychom se nadáli? No rozhodně nemám na mysli, abychom se báli a kvůli strachu, že se něco může stát, nevystrčili z baráku nos. To vůbec ne! Jen bychom měli být pokornější, sklonit hlavu a přiznat si, že žádní páni tvorstva prostě nejsme., že stačí, aby přišla jedna blbá bouřka s přívalovými dešti a všechno může být jinak… Naše životy se mohou otočit o sto osmdesát stupňů, že nebudeme stačit ani koukat, jak rychle se to stalo..

Katolická charismatická konference v Brně teprve skončila a ač je to k nevíře, existuje už pozvánka na další ročník, který se za rok opět uskuteční na brněnském výstavišti. Krátký videoklip natočil © david.janoska.cz a myslím, že je hodně zdařilý. Velkou roli sehrál výběr výborné písničky, která si na letošní konferenci získala velkou oblibu. No však na to koukněte sami J Kde? Zde  Jen je třeba mít stále na mysli slova, která ve svém kázání pronesl P. Slavík... Na to nesmíme zapomínat...

Po Národní pouti na Velehradě si udělal biskup Václav Malý čas a navštívil opět Blatnici pod Svatým Antonínkem. Přijal pozvání místní pobočky Křesťanské akademie. Kdo na jeho přednášku o současné společnosti a církvi nepřišel, může jen litovat. Byla doopravdy skvělá a dlouho jsem nic tak dobrého neslyšela...

Mluvil třeba o tom, jak za minulého režimu soudruzi nechtěli, aby se lidé shromažďovali. Dnes tomu nikdo nebude bránit, ale rozvrstvená společnost tvoří uzavřené skupiny a lidé se schází velmi minimálně. V církvi tomu tak ale není. Tam se vzájemně setkávají všechny generace a také bez ohledu na vzdělání a společenské postavení. V tom vidí velké pozitivum - velký potenciál církve.

Dále také mluvil o tom, že moderní technologie vedou k zakrňování smyslů, kladou velký důraz na to, co vidíme. Neumíme se už setkávat, vzájemně si povídat a naslouchat si... Komunikujeme přes počítače. Když ale člověk dojde ale do kostela, tak tam má díky kázání i naslouchání, vnímání očima - výzdoba, obrazy, sochy... i třeba čich - vůně kadidla...  Kvůli moderním technologiím zakrňuje paměť - ťukneme a vše se nám objeví na obrazovce, nic si nemusíme pamatovat... Je třeba vytvářet společnost, kde se ještě hovoří, komunikuje, naslouchá. A právě prostředí církve je založeno na setkávání a v tom vidí pro budoucnost velkou devizu.

Dále biskup Malý hovořil o tom, jak je dnes snaha vytěsnit smrt z našich životů. Dělat, chovat se tak, že vlastně ani neexistuje, což je samozřejmě špatně, protože máme žít s myšlenkou, že jednou zemřeme... Chybí přirozené přijetí smrti...

Dále řekl, že není příznivcem církevních mega akcí, kde se jakoby říká: "Jsme tady a podívejte se, kolik nás je..." Vsází spíše na menší skupiny věřících, modlitební skupiny, kde mohou lidé zažít něco duchovního, protože je mnoho lidí, kteří se dnes ptají po smyslu života. Mnoho agresivity vyplývá z toho, že lidé nejsou přijímáni. Přijetí i to, že s druhými komunikujete a nasloucháte mu, je velmi důležité...

Na závěr byl prostor na otázky návštěvníků. Mimo jiné padl dotaz, jak předat víru dál? Dle biskupa Malého je nutné ukázat, kdo to byl Ježíš, jakou dává člověku šanci, důvěru...  Biskup prozradil, že on sám vždy začíná v komunikaci s hledajícími od Ježíše, kdy se jim snaží vysvětlit, co pro něj Ježíš znamená...  Dle Malého mělo být i při velehradské pouti více ukazováno na Ježíše a ne na Cyrila a Metoděje...

Po Národní pouti na Velehradě vyšel zajímavý rozhovor s biskupem Malým také zde

Dnes končí Katolická charismatická konference v Brně. Od středy se zde vystřídala celá řada kazatelů i přednášejících. Hodně silné bylo včerejší kázání P. Michaela Slavíka, který stál před dlouhými lety u zrodu charismatické obnovy v naší zemi. 

Svou sobotní promluvu P. Slavík postavil na příběhu:

U ostrova ztroskotala loď a zachránila se skupina lidí. Usadili se tam, vzájemně si pomáhali, slavili a děkovali Bohu za to, že je zachránil. Pokud tam občas ztroskotala nějaká další loď, tak ztroskotancům pomáhali, ujímali se jich, hostili je... Obyvatelé ostrova se na ně nejdřív dívali s nedůvěrou, protože se chovali jinak, ale časem je začali brát, protože přece pomáhali druhým a nedělali nic špatného...Původní ztroskotanci se časem skamarádili s guvernérem ostrova a pak si řekli, že by pro ty své ztroskotance měli postavit nějakou pěknou klubovnu, kde je budou přijímat, aby se pořád nescházeli v těch svých chatrčích.. .A tak postavili klubovnu, kde se scházeli při výročních schůzích, navrhli si logo a najednou měli spoustu jiné práce, takže když tam jednoho dne ztroskotala loď a nikdo už nešel nikoho zachraňovat...

"Nežijeme v církvi už jen v jakémsi klubu, kde nám jde jen o to logo a posezení u kafíčka?," položil Slavík účastníkům mše svaté otázku. "Jsme ochotni dopustit, aby o nás druzí řekli, že jsme Belzebub? Já znám jednoho člověka, kterého tak nazývají. Je to papež František. Když zadáte na internetu jeho jméno do vyhledávače, tak vám vyběhne spousta odkazů: Papež František - falešný papež.

Když Belzebubem nazvali našeho Pána, tak se tak musím nechat nazvat i já. Pokud chceme žít v Kristu, musíme žít i toto riziko, neomezovat Ducha svatého a nenasazovat mu náhubek. To řekl papež František. Papež nám připomíná to, co je základ charismatické obnovy a to je adorování Boha. Toto je základ pro evangelizaci.

Izajáš: ...I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“

Když jsem do Strážnice jezdívala jako redaktorka týdeníku regionálních novin, musela jsem byt všude. Na titulku šla obyčejně fotka z průvodu, ve kterém se objevovali zajímaví folkloristé z atraktivních zemí. Kvůli tomu jsem téměř nikdy nebyla na celém finále soutěže verbířů. Letos jsem mohla využít svobodného rozhodování. Průvod jsem tedy neviděla ani okem, ale poctivě si odseděla celý program finále verbířů a můžu říct, že celková atmosféra opět neměla chybu.

Mně se opět nejvíce líbili kluci z Břeclavska, protože oni to umí roztočit, a když vidím, jak za nimi létají při tanci ty dlouhé pentle, tak je to prostě fakt potěšení oka… Skvěli ale byli všichni, kdo se probojovali do finále. Radost bylo také pohledět na jejich budoucí nástupce – mladé kluky, kteří dostali prostor v pauze uprostřed programu, kdy se šla porota radit. Byli to vítězové dětských kategorií různých regionů.

Finále Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku

V 17:00 hodin skončila Soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku. Ve finále vystoupilo celkem 18 tanečníků. Z dopoledního předkola postoupilo 10 soutěžících, k nim se připojilo 7 vítězů regionálních kol a vítěz ankety diváků. Hudební doprovod tanečníků zajistily cimbálové muziky Burčáci z Míkovic, OLiNa z Hodonína a Šmytec z Brna. V první přestávce pro poradu poroty proběhla prezentace regionu Uherskohradišťsko s krojovou přehlídkou a ukázkou typických regionálních tanců. Druhou přestávku vyplnili vítězové tří kategorií dětské soutěže v podání Tadeáše Tomšeje, Michala Fraštáka a Robina Feldvabela, která se uskutečnila v Kunovicích.

Členové poroty:

Ing. Rudolf Tuček (předseda), Josef Bazala, Josef Šťastný, Erik Feldvabel, Tomáš Machalínek, Mgr. Miroslav Vymazal, Ladislav Jagoš, Ing. Štěpán Hubačka, Ing. Petr Vozár

Členové seniorské poroty:

Jan Gajda, Ivan Marčík, PhDr. Karel Pavlištík CSc., Jaroslav Švach, Jan Pavlík

Pořadí:

1.      místo Stanislav Popela     

2.      místo Aleš Rada

3.      místo Martin Kobzík          

4.      místo Milan Pokorák

5.      místo Pavel Vařecha          

Cena ankety diváků: Antonín Žmola, Kněžpole

Cena poroty seniorů: Ladislav Jagoš (Jožíček), za osobní přínos rozvoje verbuňku na Horňácku.

Nedávno jsem se snad po roce setkala s kamarádkou. Dlouho jsme se neviděly a za tu dobu se stalo strašně moc věcí. Rozvedla se, zkrachovalo ji podnikání, je v exekuci, a tak si musela najít rychle novou práci. Má střední školu a přestože nikdy manuálně nepracovala, nastoupila do jedné nejmenované fabriky k pásu.

"Víš, minulý týden jsem měla padesát hodin přesčasů, což znamená, jako bych pracovala o týden víc. Děláme ranní, odpolední a noční směny. Musíme chodit do práce i o sobotách a nedělích. Za to vše jsem měla třináct tisíc čistého...," prozradila kámoška informaci, o kterých se v "lepších" společnostech nemluví... A začala prozrazovat další informace. "Práce není náročná. Dáš dvě součástky na stroj, scvikneš a další. Je to takový jednostranný pohyb. Než jsem si zvykla na neobvyklou zátěž, tak mne šíleně bolely ruce. Děcka mně je musely doma mazat a já měla co dělat, abych před nimi nebrečela bolestí. Nestěžuju si ale. Jsem ráda, že mám práci. Horší ale je, že na záchod můžeme jen po několika hodinách práce a máme na to pět minut. Když mám zpočátku menzes, tak se musím přebalovat každou hodinu. To by tady nepřipadalo v úvahu, proto jsem musela jít k doktorovi a ten mně napsal antikoncepci, i když žádného chlapa nemám. Prostě mi tím zastavil menstruaci a já ji teď nemám... Kvůli práci jsem si to prostě nemohla dovolit," svěřila se s lesknoucíma očima kámoška. "Že si tím ubližuju??? Že to není dobré pro mé zdraví??? To vím taky, ale co mám dělat," odpovídala na můj dotaz. U pásu nesmí mít ani jídlo a také neexistuje, že by se bavila se sousedkou nebo si dokonce do uší dovolila pouštět hudbu... Nic...

Když mně to tak všechno povídala, nesměla jsem myslet na to, že před pár lety byla na operaci s nádorem na mozku... Hlavou mi jen letělo, že toto je novodobá otrokářská práce. Zaměstnavatelé jsou přitom raz - dva hotoví... Nelíbí se ti? Tak běž! Za dveřmi stojí zástup nezaměstnaných, kteří rychle vzniklou díru zaplní... Jak se dostat ven z této pasti?

A do toho jedna "chytrá" hlava na facebooku píše, jak je výdělek okolo deseti tisíc hrubého bezva plat. Možná pro ty, kdo mají to štěstí, že jsou dva a dají své výdělky dohromady. Pokud někdo zůstane sám, tak je to hodně drsné z těchto peněz vyžít, když si člověk odečte náklady na dojíždění do práce, bydlení... A nejvíc mne dovede naštvat, když takové moudro o "bezva" platu napíše někdo z vyšších kruhů... Někdo, kdo si jezdí na exkluzivní dovolené třeba do sřední a jižní Afriky... To je potom rozumování někoho, kdo o skutečném životě kdesi ve spodních patrech společnosti nemá vůbec žádné potuchy...

A proč ona žena nezažádala o pomoc sociálku? Má smůlu... V jejich domě má stále trvalé bydliště i bývalý manžel a dospělý syn, který už dávno pracuje a žije někde docela jinde... To byl také důvod, proč jí vzali i přídavky na jedno nezletilé dítě, které vychovává sama... Taková je dnešní realita... 

Kdo ztratí práci a má nad čtyřicet, nebo dokonce nad padesát, tak se v podobné sociální pasti může ocitnout velice snadno. Sehnat dnes dobrou práci v tomto věku bez známých se totiž považuje za zázrak... A můžete být ve svém oboru, jak chcete dobří.. O to ve většině případů bohužel ani až tak nejde... Ona kámoška ostatně říkala, že většina jejich kolegyň u pásu jsou středoškolačky a mnohé mají i bakalářské a magisterské tituly...

Co nám všem na závěr popřát? Aby lidé, kteří chtějí pracovat, měli práci a dostali ji i alespoň trochu dobře zaplacenou...Jinak se doopravdy vracíme někam do časů otrokářů....

Nedávno mne navštívily kámošky a já pro ně při příležitosti mého kulatého životního jubilea připravila takové domácí prostřeno bez kamer a bodování. Připravila jsem i zábavu v podobě promítání starého videa. Dobrou zábavou, co dobrou! špičkovou zábavou, ale bylo vyprávění Jany, jak letěla na Mauritius a uměla jen pět anglických slovíček. Nakonec jsme zjistily, že jich bylo možná patnáct, ale i tak...  No a to její povídání bylo tak zajímavé, že jsme jí s Katkou ukecaly, aby vše sepsala. Jana nás poslechla, a tak tady dnes poprvé zveřejňuji zážitky někoho jiného než své osobní. Jsem ale přesvědčená, že jsou tak zajímavé, že určitě pobaví, zaujmou, ale hlavně přinutí čtenáře k zamyšlení... Tak si to užijte! Její vyprávění právě začíná....

Svatební cesta po dvaceti letech

S manželem jsme se brali v červenci 1994. Oddával nás tenkrát kněz P. Ladislav Kubíček v kapli sv. Antonína Paduánského na Blatnické hoře. Za pár týdnů jsme s tímto knězem jeli na svatební cestu na Ukrajinu, kde se narodil. Po dvaceti letech jsme dostali pozvání na ostrov Mauritius, kde pracovně pobýval můj bratr, který je pilotem. Popravdě řečeno nečekal, že fakt přijedeme. Jsme takové domácí typy. Nikde jsme moc necestovali, ale tentokrát jsme se rozhodli, že cestu na ostrov Mauritius pojmeme jako naši svatební cestu po dvaceti letech. Přiznám se, že jsme ani netušili, kde ostrov leží, a proto jsme vytáhli mapu a našli si nejdříve cíl našeho plánovaného a také dlouhého putování. Poté začaly přípravy. Museli jsme si vyřídit nové cestovní pasy, protože ty staré jsme měli už deset let propadlé... Zajistili jsme si hlídání pro naše dcery, vyřídili pojištění a další nezbytné věci a samozřejmě objednali letenky. Tedy letenku si přes internet objednal pouze můj manžel. Pro mě vyřizoval speciální letenku můj bratr. Jako jeho rodinný příslušník jsem ji měla za velmi výhodnou cenu. Manžel naplánoval náš let se společností Fly Emirates z Prahy přes Dubaj a pak na ostrov Mauritius.

STAND BY

Museli jsme však počítat ještě s jednou možnou komplikací. Moje velmi levná „speciální“ letenka, tzv. STBY, měla tu podmínku, že se dostanu do letadla jenom tehdy, pokud v něm bude volné místo. Pokud ne, budu muset čekat na další let… Bratr mne ale ujistil, že se stává skutečně jen málokdy, že by se člověk do letadla nedostal.

Anglická slovíčka

Moje fantazie přesto pracovala naplno! Neumím anglicky, a co když se nedostanu v Dubaji do letadla?  Jak se domluvím? Vždyť znám snad jen deset anglických slov!!! O manžela jsem strach neměla. Oprášil si angličtinu před rokem, když putoval do Santiaga, ale já znám anglicky pár slov, a když je někdy příležitostně neuváženě použiji, tak mají dcery co dělat, aby nepukly smíchy. Pro jistotu jsem si nechala od bratra přeložit několik vět, které by se mi mohly třeba hodit:

Na letišti:

ZA JAK DLOUHO POLETI DALSI LETADLO NA MAURITIUS?

COZE??

MOHU SI ZDE NA LETISTI NA 8 HODIN SEDNOUT?

NEOBTEZUJTE MNE, MÁM 3 DETI!

KOLIK STOJI PERNAMENTKA NA ZACHOD?

MAM HLAD.

KDE JE V DUBAJI ARMADA SPASY, POTREBUJI PRENOCOVAT.

MYSLELA JSEM SI TO.

NO NIC, VYDRZÍM TO.

PAN BUH VAM TO OPLAT.

KUDY MAM VEJIT DO LETADLA? SILHAM HLADY A VIDIM NEKOLIK GATU.

 V letadle:

NE, MLUVIM JEN SVOU RODNOU RECI.

NEPOKOUSEJTE SE MI NIC VYSVETLIT, JE VAM TO PRD PLATNE, NECHAPU.

NAMALUJTE MI TO.

NECHAPU.

JAK SE ZAPINÁ TATO ZACHRANNA VESTA?

NEMATE VETSI VESTU?

KOLIK STUPNU MA MORE?

NALEJTE MI TVRDÝ ALKOHOL.

REPETE.

UMIM TROCHU RUSKY.

JEDETE ZE SOCI ?

NERIKEJTE!

JMENUJU SE JANA, MUZEME SI TYKAT.

DETI? NE, NEMAM.

ZVU VAS NA DRINK.

"VINEEEEEECKO BILEEEEE"

SBOHEM.

JEEEEE, NEVERILA BYCH, JAK JE KRASNE NA MADAGASKARU.

PUJCITE MI VESTU?

CHCI PREPLAVAT NA DRUHY OSTROV.

Dcera mi z knihovny přinesla několik knížek, které mi poslala knihovnice netušíc, na jakou cestu se chystáme. Jeden titul byl: „Znásilněná v dubajském vězení“.  To jsem se ještě pořád smála… Ale on mne ten smích brzy přešel…

Nesmím letět s manželem

Týden před odletem mně telefonoval bratr a oznámil mi, že na onu „speciální“ letenku nepoletím s Fly Emirates, ale musím letět přes Paříž. Znamenalo to tedy, že poletíme já i manžel každý zvlášť!  Musela jsem se rychle smířit s tím, že na svatební cestu poletíme každý jiným letadlem… Manžel to označil za výhodu, poněvadž se aspoň nepohádáme, a kdyby se něco stalo, budou naše děti polosiroty a ne siroty. Je pravda, že mne těmito argumenty příliš neuklidnil. Řekla jsem si ale, že když jsme se dali na dobrodružství, tak se vším všudy, ne?  S manželem jsme se domluvili, že on poveze zavazadlo se všemi našimi věcmi a já budu mít jen příruční tašku do letadla, abych si cestu moc nekomplikovala.

Vietnamská taška

V rámci posledních příprav jsem  proto vyrazila do Hodonína s cílem koupit si pořádnou tašku, do které bych mohla nacpat osm povolených kilogramů pro mne důležitých věcí. V žádném kšeftu se mně ale nějak nic nelíbilo. Až u Vietnamců mně padla jedna šikovná kabela za dvě stovky do oka!  Je sice pravda, že než jsem s ní dojela těch pár kiláků domů, tak u jednoho ucha uletěl cvoček, ale tak co bych chtěla za ty prachy, že?…

Bolavá záda

Ve čtvrtek večer před odletem mě „chytla“ záda. Doktorka mě nadopovala léky a injekcemi proti bolesti a v pátek večer jsme vyrazili do Malých Kyšic, kde jsme měli u bratrovy rodiny strávit dva dny před odletem.  Odlétali jsme v neděli. Já okolo deváté ráno do Paříže a můj muž kolem páté odpoledne do Dubaje.

Pas a letenka

Utlumenou prášky a injekcí mě manžel ráno odvezl do Prahy na letiště Václava Havla. S dojetím jsme se loučili s tím, že se uvidíme zítra na Mauritiu. Oba jsme v to tedy věřili… Situace se ale nakonec vyvinula trošku jinak… Když jsem si připravovala doklady k odbavení, otevřela jsem pas a ztuhla! Držela jsem v rukou pas i letenku mého muže!!!  Třesoucí se rukou jsem vytočila na mobilu manželovo číslo a přiškrceným hlasem jsem mu sdělila, že mám své doklady i s letenkou na nočním stolku v Kyšičkách. Manželovi se zvedl adrenalin v krvi a posléze i rychlost vozidla. Do půl hodiny byl ale zpět na letišti i s mými doklady! Opět jsme se rozloučili a já jsem měla už nejvyšší čas projít bezpečnostní kontrolou. Musela jsem vyzout i kozačky na vysokém podpatku. Celníci byli tak poctiví, že mě nakonec vyzuli i z ponožek… Všechno ale dobře dopadlo a já konečně seděla v letadle směr Paříž!

Sladká Paříž

Před polednem moje letadlo dosedlo na letišti Charles De Gaulle v Paříži. Uposlechla jsem rady mého bratra pilota a šla jsem s davem. Do odletu dalšího letadla na Mauritius zbývalo pět hodin, takže času jsem měla dost. Dle dalších instrukcí jsem měla najít můstek, kde jsem potřebovala vytisknout palubní lístek do letadla. Stále ale bez přiděleného místa v letadle. Zda je volné místo a já se dostanu na palubu letadla, jsem se měla totiž dozvědět  až krátce před odletem.  K obědu jsem si koupila bagetu a pak podle podrobných písemných instrukcí mého bratra vyrazila hledat svůj GATE -  místo, odkud budu nasedat do „svého“ letadla. Opět bezpečnostní kontrola a opět musely jít moje kozačky z nohou dolů…  Ranní injekce pomalu přestávala účinkovat a já jsem začínala zase pořádně „cítit“ záda. V bezcelním prostoru jsem se ještě zastavila v parfumerii, kde jsem použila několik testrů světových značek. V té době jsem byla ještě  pořád v klidu. Asi půl hodiny před odletem jsem se odvážila přijít za paní, která odbavovala cestující na Mauritius. Ukázala jsem jí svoji STBY letenku a doufala, že pochopí, že potřebuji přidělit místo v letadle. Pochopila, ale já jsem nepochopila, co mi začala vysvětlovat. Zeptala se mě jestli rozumím anglicky. Odvětila jsem, že jen česky a rusky. „Rusiš?,“ubezpečovala se a začala na svém mobilu vytáčet číslo někoho, kdo se se mnou rusky domluví a přeloží mi to, co mi chtěla sdělit. V hlavě mně to začalo šrotovat, že jsem se vlastně rusky učila na základce a potom na střední škole a od té doby už proteklo v řece Moravě hodně vody… Vyhodnotila jsem bleskově situaci a bylo mně jasné, že se po telefonu nedomluvím ani rusky… Černošce jsem honem řekla: „Rusiš po telefonu najn!“

Jak frajérka domachrovala

Vytáhla jsem ale svůj mobil, vytočila bratra a telefon předala oné ženě se slovy: „Zděs maj brádr“.  Zároveň jsem se  modlila, aby vydržela baterka na mobilu než se dozvím, co se děje. Černoška s bratrem mluvila delší dobu a byla velmi ochotná, hledala snad všechna možná řešení a pak mně mobil vrátila. Bratr mně velmi opatrně řekl: „Jani, letadlo je plné, nevezmou tě. Možná tě vezmou do dalšího, ale to odlétá až těsně před půlnocí.. Ale i to už je teď dost plné.“  Zatmělo se mi před očima. Frajérka právě domachrovala. „Ale neboj, zajistím ti nocleh v hotelu nedaleko letiště. Pokud tě nevezmou do letadla, najdeš si taxi a zítra to budeš zkoušet znova,“ slyšela jsem jakoby ve snu bratra. Polilo mě horko. „Pavli, já se z letiště nehnu!,“ řekla jsem odhodlaně. Ale můj bratr mě přesvědčoval, že by to bylo velmi fyzicky náročné čekat tak dlouho, a že se nemám bát, protože mi zařídí ten hotel. Bude prý na mě čekat ať mu zavolám o půlnoci, jestli jsem se do letadla dostala nebo ne, a pak se domluvíme dál. Zlatý bratr. Časový posun je na Mauritiu plus tři hodiny, takže bude na mě čekat až do tří do rána! Z haly jsem uviděla startující letadlo na Mauritius, které ovšem startovalo beze mě. Vzala jsem foťák a aspoň si ho vyfotila. Na památku… Hodná paní viděla můj zoufalý pohled a zrovna mi vytiskla palubní lístek na půlnoční let. Zatím ovšem opět bez přiděleného místa. To se uvidí až těsně před odletem.  Co budu dělat dalších sedm hodin do odletu? Myšlenku, že bych se zašla podívat na zajíce do miniparčíku na letišti u terminálu tři, jak doporučují na internetu, jsem zapudila dřív než mi naskočila. Ze všeho nejmíň mne teď zajímali zajíci.

Další čekání

Půllitrovka obyčejné vody vyšla na letišti na pět euro. Koupila jsem ji s myšlenkou, že mně musí vydržet až do půlnoci a šla jsem hledat svůj nový GATE. Ten byl až na druhém konci obrovského letiště, takže jsem musela využít k cestě vlak. Značení bylo velmi dobré, a tak jsem to zvládla.  Před vstupem na můj GATE jsem musela znovu absolvovat bezpečnostní kontrolu. Když po mně chtěli, abych si v ten den už potřetí vyzula svoje kozačky, napadalo mne, jestli si snad myslí, že pašuju v podpatku kokain??? Dělala jsem, že absolutně ničemu nerozumím a kupodivu prošla i s botama na nohách.  Bála jsem se totiž, že bych se kvůli bolavým zádům už z předklonu nenarovnala. No tak to by mě ještě chybělo! Představovala jsem si, jak bych v předklonu hledala v noční Paříži taxík do hotelu.  Dalšímu pánovi se nelíbila ale moje flaška s vodou. Jednoznačně ukázal, že ji mám vyhodit. Tak to ne! „Vodu nedám,“ řekla jsem česky a ukázala na prstech, že stála pět euro. Dotyčný muž byl ale neoblomný a trval na svém. Celou půllitrovku jsem tedy před jeho zraky vypila na ex! Usmíval se na mě, ale mně moc do smíchu nebylo, protože mně bylo jasné, že minimálně do půlnoci budu bez vody. Šla jsem na svůj GATE a bylo mi špatně. Mimo jiné i ze směsi parfémů, jejichž vzorky jsem neuváženě ve velkém množství  otestovala. V moderní hale byla kromě sedadel i kožená lehátka. Bohu díky za ně! Mohla jsem si tak ulevit svým bolavým zádům! Několik hodin jsem ležela na lehátku ve velké prosklené hale, dívala se, jak zapadá slunko a na letištní ploše nepřetržitě přistávala a odlétala letadla. Pohled na noční oblohu byl překrásný, ale mne začaly svírat pochybnosti.

Tíseň  a pochopení bezdomovců

Padla na mě nepopsatelná tíseň. Tíseň, jakou jsem v takové míře doposud nepoznala. V hlavě se mně rojily otázky: Co budu dělat, když se nedostanu do toho půlnočního letadla? Nedovedu si představit, že bych hledala z tohoto druhého největšího letiště v Evropě cestu ven a pak někde v jednu v noci naháněla taxikáře, nevědíc, kam vůbec jedu. Bratr mně totiž chtěl poslat adresu hotelu přes SMS, kterou bych jen ukázala taxikářovi…Navíc jsem u sebe měla pouhých sto euro, z nichž jsem ovšem už patnáct utratila za bagetu a pití…Budou ty peníze stačit na cestu do hotelu a zpět na letiště????  Kolik může stát taxík, když půllitr vody vyšel na pět euro??? A co když ani zítra nebude v letadle místo. Nabíječku na mobil měl můj manžel v batohu, co budu dělat až se mi vybije mobil?  Osamělost, pocity bezmoci, úzkost. Uvažovala jsem, jak se asi cítí bezdomovci a najednou jsem pocítila hluboký soucit s těmito lidmi.

Slib Bohu

„Bože,“ volala jsem v duchu k nebi, „vím, že mě neopustíš. Pomoz mi víc Ti důvěřovat, i teď, když se cítím tak bídně.“ Měla jsem u sebe Novénu odevzdanosti a začala jsme si opakovat: „Pane Ježíši, důvěřuji Ti! Postarej se o všechno.“ Modlitba mě uklidnila a v této vyprahlosti jsem si najednou vzpomněla na naši dvaadevadesátiletou pratetu, která bydlí v těsném sousedství. Už několik let žije zcela osaměle a opuštěně.  Moc za ní nechodím. Jen občas. Jen když musím. Když jsem tam tak bezmocně seděla na pařížském letišti, přišla mi na mysl prosba: „Pane, chceš, abychom Tě prosili obyčejně a prostě, jako děti a já Tě teď chci poprosit, abys mi držel jedno místo v tom půlnočním letadle. Vím, že je dost plné, ale vím, že ty umíš zařídit všecko. Pokud se do letadla dostanu, tak Ti  jako poděkování slibuju, že se začnu víc zajímat o tetu. Začnu za ní víc chodit, budu k ní laskavější a nenechám ji tam tak samotnou a opuštěnou….“  Blížila se třiadvacátá hodina, hala se začala plnit, cestujících přibývalo a všichni měli namířeno na Mauritius.

Maj bradr is pajlot!!!

Na odbavovacím můstku se objevila mladá žena a začala v počítači uzavírat let. Přišla jsem za ní první a začala: „Please,“ podívala jsem se na ni nešťastně a s naléhavým pohledem jí ukázala palubní lístek STBY. Napadlo mě, že bych ještě měla přitlačit a tak jsem vytáhla jediný trumf. Tím byl naskenovaný pilotní průkaz mého bratra. Vytáhla jsem ho a s moravským přízvukem, odhodláním teď a nebo nikdy jsem strčila papír mladé ženě a před oči a řekla: „Maj brádr is pajlot!!!“ Slečnu to evidentně zaujalo a zeptala se: „Pajlot Air Mauritius?“  „Jés,“ kývala jsem urputně hlavou. Ještě něco řekla a já jen kývala.  Slečna se mile usmála,, něco chvíli hledala v počítači a pak mně vyjela lístek do letadla a s úsměvem mi ho podávala. Byla jsem tak ohromena, že jsme několik vteřin s úžasem stála a jen zírala. Poté jsem jí začala česky děkovat, že je strašně hodná, a že mi zachránila život. Lidé už nastupovali a já se zase dle rady mého bratra „pajlota“ přidala k davu a mířila do letadla. Uvnitř mě ale zastavil jeden zřízenec, podíval se na letenku a ukazoval, že já tam nesmím. Ukázal mi, že mám jít jinou uličkou. Doufala jsem, že to není východ z haly. Nebyl!!! Po chvíli chtěla letuška můj pas a palubní lístek. Podala jsme jí ho, ona ho vložila do elektronické čtečky a pak mi ho vracela s mírným úklonem a ukázala mi cestu: „Please, business class.“  Ohromeně jsem na ni zírala: „Cože? Já? Byznys klas??“ „Yes,“ řekla a možná se divila, že to nevím. Na nic jsem nečekala a šla tam, kam mne nasměrovala. Tak z prvního letadla mě vyhodili a teď se mně málem klaňajú, blesklo mi hlavou. Radost, že poletím, byla ale nekonečná. Brala bych místo třeba i na záchodě, ale v byznys klas??? Tak to by mě ani ve snu nenapadlo! Jenom jsem děkovala Pánu Bohu za vyslyšení mých proseb….

V business class aneb Alenka říši divů

Rozzářená, s vietnamskou taškou na rameni se skoro urvaným uchem jsem vešla do byznys class, kde bylo nezvyklé ticho. Z plna hrdla jsem přešťastně a halasně všechny česky pozdravila, jak mě to naučila mamka, když jsem byla ještě malá děvčica: „Dobrý večér!“ Mých asi dvacet spolucestujících v dokonalém oblečení, příjemně navoněných, se na mne tázavě podívalo a asi si tipovali, odkud jsme tam spadla. Neodpověděli a vážnýma očima se vrátili ke svým myšlenkám. Usedla jsem na sedadlo 1A a vytočila bratrovo číslo. Okamžitě zvedl telefon. Oznámila jsme mu, že sedím v letadle a určitě neuhádne, kde! No v byznys třídě! A za jedenáct hodin, dá-li Pán Bůh, se uvidíme na Mauritiu. Bráška poslouchal, a pak se začal smát a popřál mi dobrou noc. Myslím, že z něho spadla velká starost. Protože navigovat svoji negramotnou sestru není nic jednoduchého. Podezírám ho, že se taky modlil, abych se do letadla dostala.

Noční let

Můj nadšený telefonát bylo to jediné, co ode mě v byznys třídě slyšeli. Pak už jsem jen na vše kývala hlavou a usmívala se. Sedla jsme si do super pohodlného vysokého koženého křesla a vypila nabízené šampaňské. Na to, že beru nějaké prášky proti bolesti, jsem si ani nevzpomněla. Steward brzy poznal, že anglicky neumím ani Ň, tak pak už jsem pila jen pomerančový džus, protože jsem si nemohla za nic na světě vzpomenout na jiné ovoce než orange. Letěli jsme nad noční Paříží. Když jsem pod sebou viděla nasvícenou Eiffelovku, nebylo šťastnějšího člověka na světě než jsem byla v tom okamžiku já. Radovala jsem se prostě jako dítě, že vidím slavnou věž z letadla a ne z okna taxíku.. Když jsem se trochu uklidnila, uviděla jsem kolem sebe dost různých tlačítek, o nichž jsem neměla ani tušení, k čemu slouží. Můj súsed, Francúz, chlapík menší štíhlé postavy, byl zajetý v sedadle, že jsem ho skoro ani neviděla. Nenápadně jsem ho pozorovala, abych věděla, co a jak mám dělat. Byl ale dost rychlý. Zřejmě na rozdíl ode mne neletěl poprvé. Já jsem sice už letěla v roce 1986 do Leningradu s tehdejším JZD Budoucnost Blatnice, ale tenkrát byly v letadle jen bezpečnostní pásy. A teď milion jakýchsi knoflíků, čudlíků a páček, se kterými jsem si absolutně nevěděla rady.. Francouz cosi zmáčknul a šup! Vyskočila před něj obrazovka. Vybral si film, nasadil sluchátka a měl o zábavu postaráno. Já jsem si v duchu jen řekla, že televizu nepotřebuju. Modlila jsem se a děkovala Bohu, že letím.

Hostina

Rozhodla jsem se, že se ničemu nebudu divit, ale stejně jsem za chvilku mírně vyvalila oči a nechápala. Steward nesl něco na tácu. Vypadalo to jak nějaký vysoký šlehačkový zákusek. Myslela jsem si, že nejdřív se najíme a zákusek až na konec. Ale což! Jiný kraj, jiný mrav. Kleštičkama nabral a podal mně jeden. Jak jsem to vzala do rukou, hned jsme poznala, že to není k jídlu a čekala jsem, co s tím bude dělat zkušený súsed... Ten si ruličku rozložil, protože to byl malý nahřátý a navoněný ručníček. Pomalu si otřel tvář a pak ruce. Chvilku jsem počkala, aby nemyslel, že se po něm opakuju a poté jsem vše udělala jako on.  Poté nám přinesli jídelní lístek. Dělala jsem, že mě zajímá, četla si anglické a francouzské názvy jídel a přemýšlela, co si vyberu, když vůbec nevím, co je na lístku napsané a už vůbec jsem netušila, jak řeknu, co chci. Moje obavy byly ale zbytečné. Záhy jsem totiž zjistila, že všechno, co bylo na lístku, jsme dostali postupně na talíř. Ovšem nejtrapnější chvilka měla teprve přijít! Můj súsed si odněkud lehce vytáhl stolek a rozložil si ho před sebe. Těsně před sebe... Došlo mně, že pokud chci jíst, musím udělat totéž… Ale jak?  Zkusila jsem odklopit jeden kryt, jakože něco hledám, ale stolek tam nebyl. Pak jsem uviděla nějakou mezeru, kde byl stolek ukryt a neohrabaným tahem jsem se snažila vypáčit ho z úkrytu, což zní sice neuvěřitelně, ale povedlo se mi to! Rozprostřela jsme ho těsně před sebe, jako můj súsed.  Na tomto místě musím podotknout, že můj súsed měl asi o dvacet kilo míň než já, takže nepřečníval. Já jsem přečnívala, takže stolek, který jsem se snažila rozložit těsně před sebe, byl spíše jakási nakloněná rovina. Hodně nakloněná rovina… Horečně jsme přemýšlela, jak to udělat, aby můj talíř nesjel hned súsedovi do klína.  Napadlo mně zadržet dech, aby stolek trochu klesl. Stolek sice klesl, ale mně vyvstal další problém. Jak budu jíst se zadrženým dechem?  Jak jsem tak přemýšlela a pořád se nadechovala, nechtě jsem do stolku trochu drcla a on se SÁM  POSUNUL tak, že mu už nezavazelo moje břicho. Tak to jsem nečekala!  Jak málo stačí k radosti!!! No a pak začaly hody. Na pěti talířcích přinesli nejdříve předkrm. Že je to předkrm jsem pochopila až v okamžiku, kdy jsem všechno snědla v domnění, že je to hlavní chod. Kdybych víc sledovala súseda, možná bych to pochopila dřív, protože on do každého jídla jen ďobl. Já jsem ale s chutí snědla několik druhů sýra, žampiony plněné špenátem, krém z datlí se sušenýma meruňkama, lahodné paštičky s oříšky a  ke všemu teplé křupavé pečivo. Steward s úsměvem odnesl mých všech pět prázdných talířků a já jsem mu líbezný úsměv opětovala. Kdo ví, co si myslel… Teprve poté následoval hlavní chod. Ryba, rýže, salát, omáčka a nakonec došlo i na dezert a zmrzlinu. Vše bylo chuťově dokonale vyvážené. Prostě to byla jedna lahůdka za druhou, přičemž mnohé z nich jsem do té doby v životě neochutnala. Byla to jednoduše hostina jak v nebi. Po dvou hodinách konzumace jsem už fakt byla plá.

Prdy

Poté jsme dostali  kabelku s potřebami na spaní. Vyfasovala jsem pěknú huňatú deku a ve stejné barvě i polštář. Po hygieně jsem si sedadlo pohodlně snížila, nohy zvedla a vychutnávala si balzám na moje bolavá záda. Znovu jsem se přesvědčila, že je Pán Bůh  borec. Zhasli světlo a já se zabalila do deky. Radost mi kazil pouze fakt, že jsem byla pořád připoutaná. Netušila jsem, že už jsem se mohla dávno odpoutat… Přesto jsem zalehla a spala. Je ale pravda, že jsem registrovala súseda za mnú, který celú noc proprděl. Sice to byly takové ticháčky, ale ten odér byl hodně silný a divný. „No jo… To budou ty luxusní paštičky,“ říkala jsme si už v polospánku.

Konečně v cíli

Jedenáct hodin letu uteklo jako nic. Ráno jsem absolvovala hygienu, ale musela jsem počkat až súsed vstane, protože jsem se bála, že bych ho nepřekročila. Seděla jsem totiž u okna a měla jsem obavu, že bych ho mohla zalehnút, což bych mu tedy fakt nepřála. A pak   se zase jedlo. I snídaně byla dokonalá. Nahřáté rohlíčky, croissanty, marmeládky, sorbet a řada dalších dobrot. Je fakt, že jsem nic podobného v životě nesnídala. A to už jsme se blížili k malému ostrovu v Indickém oceánu. Přistáli jsme a po bezpečnostní a vízové kontrole jsem konečně uviděla bratra i manžela. Čekali na mě v hale a já na ně mávala jako o život. Vyšli jsme ven a první, co jsem viděla, byly palmy. Je pravda, že v kozačkám mi začalo být najednou horko. Jeli jsme do bratrova bytu blízko pobřeží a hned skočili do křišťálově čistého moře. Byl to prostě nepopsatelně silný zážitek. Taková krása nesmírná, že jsem už jenom děkovala, že něco takového mohu vůbec zažít. Bráška se o nás staral jak o vlastní, seznámil nás s českou rodinou, která byla na Mauritiu už půl roku a vozil nás po ostrově na výlety. Viděla jsem ve městě Currepipe nádraží, které pojmenovali po Janu Palachovi, protože právě v roce 1969 získal Mauritius samostatnost. Viděli jsme poutní muslimské místo a byli v rumerii, kde se z cukrové třtiny zpracovává rum. A hlavně jsme denně  chodili na písečnou pláž a do teplého, průzračného moře,. Měli jsme na sebe s manželem čas, bratr mi půjčil čtečku knih, takže jsem za přečetla i nádhernou knížku. Moc pěkné byly večery, povídání, vzpomínání, a vynikající hovězí stejky. Všechno byla zkrátka neuvěřitelná krása a deset dní uběhlo jako nic.

Návrat domů

Cesta zpět byla také do poslední chvíle nejistá. Letadlo bylo sice plné, ale na letišti byl můj bratr, který dokonce už domlouval, že poletím v kokpitu vedle pilota. Nakonec na mě zbylo jedno místo u nouzového východu. Musela jsem sice podepsat papír, že umím anglicky a pokyny, jak se na tomto místěc chovat v případě nouze, ale co by člověk nepodepsal jen aby se dostal domů, že? A tak jsme šťastně doletěli domů. Děti nás vítaly transparentem a já jsem poznala, jak je velmi důležité mít kolem sebe lidi, které máte rádi, a kteří mají rádi vás, že je to největší bohatství na světě.

Poznámka na závěr mého vzpomínání na cestu za hranice snů.. Někdo si řekne, proč to všechno tak dramatizuju, když se dohromady nic nestalo. Stalo. Pro mě ano. Co?

1. Poznala jsem své limity, naučila jsem se větší pokoře, větší důvěře a mám co vykládat. Můj bratr to na začátku naší cesty řekl jasně: „Pořád jen vykládá o tom, jak před dvaceti lety darovala krev, tak ať má aj jiné zážitky.“ Ano, bráško, povedlo se. Zážitky z této cesty jsou neporovnatelně šťavňatější než odběr krve v kyjovské nemocnici.

2. Poznala jsem, že mám obětavého, hodného muže, kterého miluju a on miluje mě.

3. Poznala jsem, že mám skvělého bráchu, který do toho dobrodružství s námi šel, i když si asi ani v tom nejdivočejším snu nedovedl  nepředstavit, co bude muset za mě řešit... Brášku, který nám připravil deset překrásných dní na nádherném ostrově, vařil nám a umožnil nám nezapomenutelné zážitky.

4. Poznala jsem, jakou sílu má víra, že mě Bůh neopustil ani v tak pro mě přetěžké situaci. Dnešní člověk s pomocí Boží moc nepočítá, ale já si myslím, že bez jeho pomoci se neobejdeme. Stačí jenom poprosit.

Někdo si může říct, proč na sebe vůbec prozrazuji takové věci. které se třeba druzí stydí přiznat. Mým vzorem, přítelem a učitelem byl vzácný člověk, katolický kněz MUDr. Ladislav Kubíček. Učil nás otevřenosti, upřímnosti i nadhledu a určité sebeironii. Nebrat se jednoduše moc vážně, proto mi dnes nedělá problém otevřeně a upřímně sepsat všechny peripetie, co jsem prožila. A nestydím se psát ani svoje zážitky a zkušenosti s Bohem. Řečeno slovy jiného kněze: „Když se Pán Bůh nestydí za mne, proč bych se já styděla za něho.“ Jo a svůj slib zatím plním… Naši tetu jsem začala navštěvovat, jak jsem slíbila…  

Jana Ilčíková

Dubňany 22. 6. 2014

Tak tímto letadlem jsem na vysněný Mauritius neodletěla...

Takto Bůh  vyslyšel mé úpěnlivé prosby....

Hned po přistání nás přivítaly palmy...

Na ostrově nese jedno nádraží jméno Jana Palacha...

Při cestě domů pode mnou takto krásně ležely Alpy....

A takto nádherně nás doma zpět přivítaly na naše holky....

To byl tedy fakt den… Ráno jsem se vzbudila přesně v 6:58. „Jsem dobrá! Budím se i bez budíku,“ pochválila jsem se… Budík byl totiž nastavený na sedm, protože jsem věděla, že musím k doktorovi, kde jsem chtěla být okolo osmé. Se zlomenou rukou nejsem v hygieně ani oblékání žádný rychlík, proto jsem počítala s určitým časovým předstihem… Stíhala jsem vše perfektně.

Ve Veselí jsem si uvědomila, že jsem potkala na silnici nějak málo aut a také u Kauflandu jich stálo jen pár. Začalo mně to šrotovat v hlavě, kde se stala chyba. Zcela jasno mně bylo u vlakového nádraží, kde jsem na obřích hodinách zjistila, že je teprve půl sedmé!!!! Já jak ráno koukla na mobil rozespalým okem, tak jsem se prostě o hodinku sekla… Moje nervy… Operativně jsem se rozhodla, že se svým veteránem projedu aspoň myčku, když jsem ve městě s takovým předstihem.

Projela jsem tedy bez jakéhokoliv čekání myčku a při té příležitosti také načerpala plnou nádrž. V tom za mnou vyběhl chlapík z benzínky a prý: „Paní, někde jste ztratila espézetku!“ Kouknu zepředu na auto a fakt! Moje nervy podruhé!!! Valím zpět k myčce, do které už mezitím najelo další auto. Jeho majitelka čekala venku. Na můj dotaz, jestli v myčce neviděla mou značku, řekla, že nee… Když z myčky vyjela, tak jsem se za ní skákla zeptat podruhé, jestli ji tam fakt neviděla při výjezdu. A prý nee… Vzhledem k tomu, že se držím hesla: Důvěřuj, ale prověřuj, tak jsem přes všechna neee dotyčné paní do myčky zašla. A co myslíte? Byla tam moje značka? Byla! Tak jsem s ní vítězoslavně vyšla s radostí v srdci, že nebudu muset na dopravní oddělení městského úřadu, kam už jsem měla namířeno…

V klidu jsem místo toho zamířila k obvoďákovi a potom na chirurgii. Když jsem tam vešla, přivítala mne zcela narvaná čekárna. Okem jsem zhodnotila, že to bude čekání na dvě, nebo spíše tři hodiny. Měla jsem ale v tašce čtečku, tak jsem si řekla, že to dám! S předstihem jsem si na internetu vybrala chirurga pana doktora Surýnka, na kterého lidé v jakési diskuzi pěli samou chválu.

A měli pravdu! Byl úžasnej, takže vřele doporučuji. Navíc mu práce odsypávala od ruky, proto byla čekárna brzy prázdná. Fakt super milé překvapení. Po šílené zkušenosti z pohotovosti v Uherském Hradišti (dnes se tomu říká traumatologie) to byl milý šok. Tamní pan doktor se totiž minulý čtvrtek, kdy jsem si zlomila zápěstí, nejdříve staral především o to, proč jsem jela do Nemocnice v Uherském Hradišti a ne do Kyjova. Když jsem mu vysvětlila, že to mám holt z Blatnice do Hradiště o polovinu blíž a navíc si mohu vybrat ošetřujícího lékaře, tak mně jen řekl: „No to já nevím…“ To by ale jako doktor asi měl vědět…

Jeho kolega, pan doktor Surýnek, mně přesně popsal, co mně je a potom mně ruku zasádrovali s tím, že mám přijít na kontrolu za tři týdny… No a pak se uvidí, jak se zlomenina vřetení kosti hojí… No tak uvidíme…

Všem Vám přeji, abyste se setkávali jen s milými a příjemnými lékaři, když už budete jejich pomoc potřebovat. A ti protivní, kteří dávají pacientům najevo, že je otravují (mám na mysli onu nemilou zkušenost z pohotovosti), tak ti ať jdou třeba péct rohlíky, nebo sázet stromy, když je práce s lidmi nebaví….

Ve čtvrtek odpoledne jsem si zlomila ruku v zápěstí. Stačilo jedno nešikovné uklouznutí a žuch! Spadla jsem jako pytel a ruka je v sádře… Přes obtíže s psaním mně to nedá, abych se tady nepodělila o dnešní úžasný zážitek z koncertu rodin na Antonínku.

V rámci tzv. Hlavní pouti se zde odpoledne totiž uskutečnilo kulturní vystoupení. V posledních letech se z toho už stala taková pěkná tradice. Tentokrát dostaly prostor rodiny, protože je Rok rodiny. O jaké rodiny šlo? No o ty, co zpívají a muzicírují. S nápadem přišla Alka Skřenková z Ostrožské Lhoty, která mívá fakt spoustu bezva nápadů a dělá spoustu věcí jen tak zadarmo. Takže Alka přišla s nápadem a samotné realizace se ujal Kamil Pavelka, který je otec jedné takové úžasné zpívající a muzicírující rodiny. Oslovil více rodin a údajně jich osm slíbilo účast. Nakonec zůstaly čtyři. V nedělním odpoledni dnes vystoupila rodina Pavelkova z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Hanákova z Hroznové Lhoty, Hájková z Ostrožské Lhoty a Bučkova ze Strážnice.

Před všemi z nich fakt hluboce smekám. Všichni zpívali, jak já v životě nikdy a navíc většina účinkujících hrála na nějaký hudební nástroj a někteří dokonce hned na několik! Obdivovala jsem nádherný zpěv jedné z dcer starosty Hroznové Lhoty Petra Hanáka i to, jak během pár písniček zahrála hned na několik hudebních nástrojů. Úžasný smysl pro rytmus měl i jeho syn a hlavně nádherný hlas…

Jedno ale musím přiznat… Jen Pavla, Kamil, Jenda, Markétka a Emička Pavelkovi mne svým zpěvem rozbrečeli. Píseň - modlitba, se slovy Jana Skácela, kterou většina lidí zná v podání sourozenců Ulrychových, mne prostě dostala… Doma jsem si potom tuto píseň našla na internetu v podání sourozenců Ulrychových a nic… Vůbec to se mnou nepohnulo…  Zatímco když zpívali Pavelkovi a jednotlivá sóla jejich děti, tak prostě ta slova zapadala přímo do srdce a slzy, které se draly z očí ven, prostě nešly zastavit… Byla to síla.

A další písnička taky… 

KDYŽ JE MI NEJHŮŘ

(K. Vágner/J. Suchý)

Jo když je mi nejhůř Zvednu oči vzhůru Tam, kde tuším Songy andělskýho kůru Jo, když je mi nejhůř Zvedám oči k nebi Tam. kde tuším ruce, Probodnuté hřeby ú...

R: Já nemám zdání, Kdo ty ruce probod A nevím ani, kde se pomoc hledá Vím jenom o tom, Že když mi teče do bot Je tu něco, co mi oči vzhůru zvedá

možnáa jenom zdají

Možná. že ty ruce se mi jenom zdají ú.... ú á

A andělský kůry vůbec nezpívají nevím nevím

Nevím, kde je pravda já nevím

Vím však, že když zvednu á....

Svoje oči vzhůru nedopadnu ke dnu

Já nemám zdání

R: Já nemám zdání. Kdo ty ruce probod

Kdo ty ruce probod já nevím nevím nevím áa

A nevím ani, kde se pomoc hledá Vím jen o tom

Vím jenom o tom, když mi _ teče do bot

Že když mi teče do bot je tu něco, co mě k nebi zvedá

Že je tu něco, co mi oči vzhůru zvedá

Když jsem nějak nezvládala utírat tu slanou vodu, co se drala z očí, tak jsem si v duchu nadávala, že jsem strašně přecitlivělej blbec, že všichni jsou v pohodě a jen mne to tak bere.. Zpětně jsem se ale dozvěděla, že jsem nebyla jediná, kdo to tak prožíval…

Radek Bartoníček vše nahrával, tak až svá videa zveřejní, dám sem odkaz, i když je mně jasné, že tu atmosféru, která na Antonínku v tom okamžiku panovala, asi nepřenese žádná technika. To se prostě musí prožít… A já tušila, že to bude stát zato, tak jsem ráda, že jsem na Antonínku mohla být…

Tak díky velké obětavosti Radka Bartoníčka jsou videa už na webu. Úvod koncertu a vystoupení rodiny Pavelkovy najdete zde Kdo by nechtěl poslouchat celou nahrávku, protože je nedočkavý, nebo prostě nemá tolik času, tak ty dvě písně, co mne tak dostaly, zpívá rodina Pavelkova od 8:09 minuty. Přeji pěkný poslech!

Končím, protože se začíná ozývat zlomená ruka, že už chce klid….

Všechny zdravím a moc nám všem přeji, aby se stále nacházeli takoví muzikanti, kteří se svým zpěvem a hrou umí dotknout lidských srdcí… A vůbec nemusí být slavní...

Lenka

V pátek jsem se dozvěděla, že bude v Uherském Hradišti slavit sté narozeniny primáš Hudců Pondělníků František Hamada. Přiznám se, že jsem o tomto muži do té doby neslyšela. Je to má vina, má veliká vina… Možná mně může být malinkatou omluvou, že jsem většinu svého novinářského času prožila spíše na Hodonínsku, kde jsem psala do tamních novin, takže mám ten sousední region více zmapovaný.

Na druhé straně je fakt, že je moje omluva neomluvitelná, protože do Hradiště mám z baráku, kde bydlím, prostě blíž než do Hodonína. A přesto mně tato výjimečná osobnost prostě nějak utekla mezi prsty.

Věděla jsem ale, že ta oslava, na kterou měly zamířit a gratulantovi přát hudbou a písní mimořádné osobnosti, bude naprosto ojedinělá. Proč? No prostě mám na tyto věci čuch… A tak přestože nejsem v současné době redaktorkou žádných regionálních novin, chtěla jsem tam být. A podle mého původního odhadu to byl skutečně neobyčejný zážitek.

Vystoupili a vedle sebe zazpívali dnes už pamětníci, střední generace, ale i mladí nástupci. Mezi gratulujícími zpěváky a muzikanty byli například Vlasta Grycová, majstr Martin Hrbáč, Blažena Potyková a její dcera Zlata, Jitka Šuranská, Old Stars Hradišťanu, Gabrielovci, Honza Gajdošík, mladý Marek Pavlica, Jiří Plocek, který se také postaral o průvodní slovo, oslavencovi vnuci i pravnuci a řada dalších. Zazněla nejen lidová písnička, ale také vážná hudba a džez.  Žádný foťák a dokonce ani video či zvukový záznam nemůže zachytit tu atmosféru, která v sále Reduty při tomto setkání panovala. Je to prostě nepředatelné.

Díky své novinářské profesi jsem se v životě už sešla s nemálo stoletými jubilanty. Většina z nich už jen tak nečinně seděla, nebo ležela. Mnozí téměř neslyšeli a jiní neviděli. Na položené otázky za ně většinou odpovídali rodinní příslušníci. Naprostou výjimkou byla v září roku 2012 Marie Janošková, která si při svých 102. narozeninách s jednou ošetřovatelek nezdenického domu pro seniory i zatančila.

No a nyní na mne jako úkaz působil v pátek (6. 6.) stoletý František Hamada z Uherského Hradiště. Vypadá maximálně na osmdesát, vtipně komentuje připomínky druhých, umí „buzerovat“ své kolegy muzikanty – Hudce Pondělníky a mezitím rozdávat úsměvy na všechny strany a občas ještě laškovně mrknout na šikovné ženské. Prostě něco neuvěřitelného…

Ale jak říkám… To vše je nepředatelné. Některé věci, okamžiky, situace musí člověk zažít a dál si je nést jen ve svém srdci a mysli, protože slova nestačí. Františka Hamady se včera nikdo nezeptal na recept na dlouhověkost, jak bývá většinou u takových jubilantů zvykem. V průvodním slově sice zaznělo, že to bylo tím, že byl stále zamilovaný. Oslavenec na ten komentář dotyčného ale zareagoval zamračením a pohrožením prstem se slovy: „Počkej, ty dostaneš!“ Já měla dojem, že se prostě umí radovat ze života a tím si ho tak prodloužil… Těžko říct… Jsou věci mezi nebem a zemí… Každopádně Bohu díky za tohoto výjimečného muže…

Tady je závěrčná písnička Okolo Hradišťa, kterou si s oslavencem zazpíval celý sál. A tady o včerejší oslavě píše Radek Bartoníček, který tam má také hned několik videí...

Stoletý primáš František Hamada

"Tak co? Půjdeme dom?" Ještě ne... :-)

"Hoši, dávejte pozor! Budeme hrát!" :-)

Tato fotka asi nejlépe vystihuje, jak je pan František Hamada mezi  svými Hudci Pondělníky šťastný....

Popřát přišly i děvčice z Hradišťanu..

Tento článek vyšel o panu Hamadovi ve Slovackém deníku:

František Hamada slaví sté narozeniny

Uherské Hradiště - Přesně před sto lety, 6. června 1914, se ve Vídni narodil František Hamada, primáš a spoluzakladatel Hradišťanu, skvělý muzikant a dobrý člověk. Jak ho znám, slavit moc nebude, počká si na své Hudce Pondělníky a další přátele a kamarády, kteří pro něj na zítřek připravili v uherskohradišťské Redutě koncert Hrajeme pro primáše Hamadu.

Vedle Hudců Pondělníků přijdou muzikantsky popřát Cimbálová muzika Stanislava Gabriela, Martin Hrbáč, Věra Domincová, Vlasta Grycová, Jitka Šuranská, Stanislav Gabriel starší a další muzikanti a zpěváci.

František Hamada od svých pěti let žije v Uherském Hradišti. V jedenácti letech dostal pod stromeček první housle a učil se u učitele Kocha. Po maturitě na obchodní akademii hrál v různých hudebních seskupeních (většinou k tanci), doprovázel i němé filmy. Po skončení vojenské služby, kdy inklinoval k taneční hudbě a jazzu, se kolem roku 1938 začal více zajímat o folklor. Učil se zejména od primášů Slováckého krúžku v Uherském Hradišti Františka Němce a Jaroslava Lakosila a zkoušel s Františkem Vyhlídem. Později se stal primášem cimbálovky krúžku, v níž se vystřídala spousta muzikantů Vilém Zahradník, Jaroslav Staněk, Josef Vrzala, Otyn Horký, Josef Horký, Jaroslav Jakubíček, František Vyhlíd, Jan Slováček, Josef Bachan a další.

„Hrávali jsme v Měšťanské besedě každou středu, každý účastník dostal zdarma malý zpěvníček, byly to nefalšované besedy u cimbálu. Později se hrálo na ‚vesláku' u Koruny a nakonec ‚u Fojtů'. Spojovala nás velká soudržnost psal se rok 1939."

„V roce 1940 jsem byl zat- čen gestapem, více než dva roky vězněn, a až do roku 1945 byla moje muzikantská činnost přerušena. Po osvobození se naším druhým domovem stala Slovácká búda, tady se tvořily základy Hradišťanu," vzpomíná František Hamada.

U zrodu Hradišťanu v roce 1951 pochopitelně nemohl chybět, první tři roky se na postu primáše střídal s Jaroslavem V. Staňkem. Spolupracoval i s Cimbálovou muzikou Viléma Zahradníka a tři roky primášoval v souboru písní a tanců při ZK Fatra Napajedla. Éra dnes již legendárních Hudců Pondělníků začala v roce 1981, kdy se starší hudci sešli na pohřbu klarinetisty Hradišťanu Otyna Horkého.

Kromě Františka Hamady byli iniciátory především Josef Bachan a Josef Vrzala. Důvod pravidelného scházení se našel: „Abychom si zahráli, zavzpomínali a dobrým vínkem případně zapili škvarky…" A tak se Pondělníci scházejí nadále, jednou za 14 dní, i když původní sestava se pochopitelně obměnila. Hudební aktivity kapely jsou zachyceny na CD „František Hamada a přátelé" a Hamadův profil zařadil režisér Petr Hajn do jednoho dílu televizního cyklu Folklorika. V roce 2008 byl přijat do Klubu Štěpánů a stal se nejstarším členem této prestižní společnosti přátel vína a písničky, která se každoročně schází v Uherském Brodě mezi Štěpánem a Silvestrem. A není bez zajímavosti, že muzikant Jiří Rohel (klarinetista Cimbálové muziky Stanislava Gabriela) ukončil studium na PF Masarykovy univerzity v Brně diplomovou prací na téma František Hamada v kontextu vývoje lidové hudby na Slovácku. I v poslední době jsme se s Františkem a Hudci Pondělníky mohli setkávat několikrát na Slováckých slavnostech vína, na oslavách 60. výročí Hradišťanu, na Festivalu hudebních nástrojů lidových muzik v letech 2007 a 2009 (připomínám nezapomenutelný souboj primášů s Mirem Dudíkem) nebo na vernisáži prací Kornelie Němečkové před třemi lety Podílel se na CD s názvem Dobrý večer vám… k 85. narozeninám kamaráda Jana Vančury a na CD Pondělníků Na Žižkov a zase zpět.

Město Uherské Hradiště udělilo Františkovi svoji cenu za rok 2013 (na předání ceny si zahrál s Jiřím Pavlicou) a letos získal medaili hejtmana Zlínského kraje za přínos v oblasti lidové kultury. A hlavně pravidelně jednou za 14 dní se schází na „zkoušce" s Hudci Pondělníky. Nezbývá než popřát Františkovi, aby ve zdraví „přežil" stovku a aby se na zkouškách s Pondělníky a dalšími kamarády ještě dlouho setkával. Františku, všechno nejlepší a živijó!

Autor: Miroslav Potyka

A tento článek vyšel v Dobrý den s Kurýrem:

Století Františka Hamady

Uherské Hradiště - V pátek 6. června oslaví krásných 100 let František Hamada z Uherského Hradiště, nejstarší hrající primáš na světě.

"Vede Hudce Pondělníky a jejich pěvecký sbor, předává s laskavým humorem své zkušenosti mladší generaci a baví nejen sebe, ale i ostatní," říká hudebník a kolega Vladimír Stašek.

Právě jeho nejbližší kamarádi pro něj připravili velkolepý pořad Hrajeme pro primáše Hamadu, který se uskuteční 7. června ve velkém sále uherskohradišťské Reduty. Vystoupí na něm takové folklorní legendy jako Vlasta Grycová, Martin Hrbáč, Věra Domincová nebo Lojzík Zatloukal. V hlavní roli zahrají jeho Hudci Pondělníci. Večerem provede Jiří Plocek.

S písničkou jako dárkem přijdou Blažena a Zlata Potykovy, Jitka Šuranská, Old Stars Hradišťanu nebo jeho milovaní Gabrielovci. Lidové písničky na momentky střídá jazz, muziku mluvé slovo a vzpomínky nejbližších, kamarádů a muzikantů.

Spolužák Bati koketoval s jazzem

Rodák z Vídně se v pěti letech přestěhoval s rodinou do srdce Moravského Slovácka. Otec dostal zaměstnání na poště. V roce 1934 Hamada odmaturoval na zdejší obchodní akademii, jeho spolužákem byl i Tomáš Baťa junior. Po ukončení vojenské prezenční služby se pokoušel prorazit na poli taneční muziky a jazzu, natrvalo se ale začal věnovat slováckému folkloru. Společně s klavíristkou Terkou Rašticovou doprovázeli promítání němých filmů v sokolovně.

Jako muzikant se účastnil předválečných tradičních besed u cimbálu. Druhá světová válka poznamenala jeho život a muzicírování, za účast v odbojové skupině byl od roku 1940 do 1942 vězněn. Po roce 1945 se účastnil obnovy Slováckého krúžku, v té době se mu vzory stali především legendární Samko Dudík, primáši Němec a Lakosil. Stal se jedním ze zakladatelů muziky Hradišťanu, primášoval společně s Jaroslavem Staňkem. Bylo to v období změn od tradičních besed k novému jevištnímu projevu. Spolupracoval se Slováckým divadlem na hudbě ke Gazdině robě ...

Hudci Pondělníci - druhá míza

V roce 1981 zakládá společně s Josefem Bachanem a Josefem Vrzalou Hudce Pondělníky, ve kterých se setkali především starší muzikanti, zpěváci a tanečníci ze souboru Hradišťan. Na počátku nového století „adoptuje“ hudební vnuky Stanislava a Tomáše Gabrielovy, kteří jako členové mladé generace čerpají z jeho tvorby a myšlenek.

Natočil hudební nosiče František Hamada a přátelé, Dobrý večer vám k 85. narozeninám Jana Vančury a Na Žižkov a zase zpět. Pro Bayerischer Rundfunk natáčel s Cimbálovou muzikou Stanislava Gabriela, pro Českou televizi Folkloriky Chvála Bohu, že sem sa narodil nebo pořad o Jaroslavu Staňkovi.

V roce 2013 dostal Cena města Uh. Hradiště za uchování lidové písně a o rok později medaili hejtmana Zlínského kraje za přínos v oblasti lidové kultury.

(pas)

Moje starší sestra Blanka chtěla být už od útlého věku vždy nějak výjimečná. A docela se jí to dařilo, čímž naši matku občas přiváděla k šílenství. Ta totiž byla pravý opak typu: Jen být nenápadná a nijak na sebe neupozorňovat a nevybočovat z šedého davu socialismu.

Nevím, po kom to má sestra zdědila, ale je jedno jisté: Na rozdíl od naší matky na sebe chtěla vždy a všude upozornit za každou cenu. Když jí matka ještě na střední škole koupila manšestrový kalhotový kostýmek, tak si mohla být zcela jistá, že až její dcera za čtrnáct dnů přijede z internátu domů, tak kostýmek nepozná. To se také stalo a naši matku málem trefil šlak. A potom ještě mnohokrát.

Když to zkrátím, tak se má sestra už tři roky po maturitě na Střední potravinářské škole v Pardubicích, ocitla s roční dcerkou v Rakousku. A za totality se jí tam podařilo dostat legálně. Mezitím se ale stačila rozvést s prvním mužem, který ji opustil ještě v době těhotenství. Záhy poté ale potkala Rakušáka, kterého si vzala a vyřídila pro sebe i dceru vystěhování. A kdo žil v době komunismu, tak dobře ví, že to nebyla žádná legrace. O dlouhatánských frontách, které kvůli vyřízení papírů musela vystát u policajtů na tehdejší Lenince v Brně, by mohla vyprávět jen ona sama. Většinu těchto „bezva“ návštěv přitom absolvovala se svou několikaměsíční dcerkou v náručí. Tehdy mně jednou řekla: "Když už to dlouho trvalo, tak jsem malou trošku zmáčkla, ona začala řvát a hned mne vzali, protože nechtěli poslouchat ten její řev." Nevím, jestli to byla pravda, protože její dcera docela dost řvala i bez mačkání...

Každopádně ale dokázala v docela rekorním čase vyřídit všechny potřebné papíry a legálně se vystěhovala do Vídně! Tím otevřela cestu na Západ i mně a zbytku přímé rodiny. Bylo to super. V době, kdy "normální" lidé mohli cestovat tak akorát do Polska, DDR (Německé demokratické republiky) a třeba do Maďarska, jsem já od patnácti let jezdila na prázdniny do Rakouska za mou sestrou a malou neteří. Švagr byl totiž velmi často někde v zahraničí na montáži, a tak jsme si to my holky užívaly. Dodnes pamatuji, jak mne poprvé vzala do zmrzlinového salónu Tichy a tam jsem si vybírala zmrzlinu z jídelního lístku! V tehdejší ČSSR to bylo něco nepředstavitelného!!! Dala jsem si meruňkové knedlíky! Dodnes na ně vzpomínám! Byly to koule z vanilkové zmrzliny a uvnitř byly čerstvé!!! meruňky. To vše posypáno oříšky. Dodnes na tu dobrotu vzpomínám a jednou bychom si tomohly po více než třiceti letech zopakovat a třeba bych mohla pozvat svou sestru tentokrát já, protože ona většinou všechno platila sama...

Se svou neskutečnou vůlí se sestra záhy prosadila i za hranicemi naší socialistické země. Našla si dokonce uplatnění v oboru, který vystudovala. Díky chemii, kterou ve škole tak nenáviděla, pracovala v Rakousku dlouhé roky nejdříve v potravinářské firmě a poté ve farmaceutickém průmyslu – vždy v laboratoři.

Když už viděla, že nebude dál růst, dala prostě výpověď a několik měsíců byla doma, nač bych já nikdy neměla odvahu. Ona se v té době vrhla na malování obrazů a za velice krátkou dobu uspořádala několik výstav. Záhy ale zjistila, že ji práce umělkyně neuživí, a tak hledala nové zaměstnání. A nakonec ho doopravdy našla! A nebylo to místo ledajaké! Získala post manažerky pro celou střední Evropu. Co to bylo za firmu vám ale neřeknu. Mne fascinovalo, jak si začala brát hodiny angličtiny a přešla kvůli novému zaměstnání plynule z němčiny na angličtinu, protože byla ve firmě úředním jazykem angličtina. Všechna setkání, konference i prezentace se odhrávaly v angličtině. A pro mou sestru to nebyl problém. Když jí byla přidělena východní část Evropy, tak zase oprášila ruštinu a valila i v ruštině, přestože při setkáních v Rusku byla oficiální řeč angličtina. Domorodce to ale potěšilo, když spustila bez problému rusky… A v Polsku zase polsky…

Má sestra je prostě neskutečná. Ještě než se stala manažerkou, tak dlouhé roky nejdříve jezdila závodně divokou vodu. Dokonce se za Rakousko kvalifikovali se švagrem na mistrovství světa! Na tento sport se totiž dala díky svému třetímu a poslednímu manželovi. Nakonec ale stejně oba skončili u vytrvalostního běhání. A opět. Nemohla běhat jen nějaké desítky, pětadvacítky, půlmaratóny a maratóny…  To ne! To by ani nebyla moje sestra! Po čase běžela i pár ultramaratónu, přičemž jeden byl snad v Alpách a běžel se přes noc. No moje nervy! Samozřejmě, že má doma z té doby hromady pohárů, medailí a diplomů… Je jich tolik, že už je schovala i do sklepa.

No a představte si, že tato hyperaktivní žena ztratila ve svých sedmapadesáti letech práci... Zapomeňte na to, že by se z této situace začala hroutit. Kdepak! Ví ale, že odpovídající práci v tomto věku už nesežene, a tak si začala vyřizovat předčasný důchod, protože v Rakousku to jde. Ostatně má odpracovaných bezmála čtyřicet let, protože doma se nikdy neválela…

Nyní ale doma zůstala. Její doma je ve Vídni i na jižní Moravě, kde má s manželem ve svém rodném městečku barák. Většinu času dnes tráví tady. Kromě onoho baráku má v kopcích také obří zahradu. Zatímco doposud tam s manželem jen v rychlosti vždy posekali trávu a posbírali ovoce, tak nyní se zde pustila do farmaření a chovu slepic.

Jo! Slyšíte dobře! Bývalá ultramaratónkyně a vysoká manažerka dnes okopává záhonky a honí po zahradě slepice. Musím ale uznat, že i tentokrát úročí vše, co se naučila a získala během svého celého života. Práce s internetem jí není cizí, takže si „vygooglila“, kde koupit slepice, jaký druh a jak se o ně starat. Prý už je dokonce v nějaké diskuzním fóru… O slepicích… Moje nervy!

A co mně k tomu nedávno řekla?

„Víš, já jsem byla zvyklá každé ráno vstát, jít k počítači, komunikovat s vedením firmy, se zákazníky, zajišťovat si letenky, hotely, plánovat vše na měsíce dopředu… A najednou nic z toho neplatí. Pustila jsem se proto do farmaření, protože budeme mít aspoň bio zeleninu i vajíčka. Navíc vím, že mám povinnost, musím za každého počasí vstát a jít nakrmit slepice, podívat se, co se stalo na zahradě. Je to docela daleko, tak tam jezdím autem, ale když je pěkné počasí, tak můžu i na kole, nebo tam běhat. Je to prostě každodenní starost. A mám tolik práce, že bývám večer fakt grogy a jako pravý důchodce nemám čas a nic nestíhám,“ smála se při vyprávění.

Svou vytrvalost a běžecký trénink zase využije, když nahání zaběhlé slepice. Kromě toho už byla také u veterináře, protože jedna indiánka (to je druh slepice... Říkám vám, že moje sestra nemůže mít ani jen tak obyčejné slepice! Pořídila si i tzv. indiánky, které mají zelená vajíčka, která jsou prý bez cholesterolu…) měla krev na vajíčku, takže se bála, co se s ní děje… Veterinář dal sestře pro její svěřenkyni jakousi mast.

A tady byl kámen úrazu. Musela dotyčnou slepici chytit a namazat jí mastí konečník. To prý byl nadlidský výkon. Honila ji se sítí v ruce z jedné strany zahrady na druhou a slepice ty závody údajně v jednom okamžiku vyhrávala. To by fakt chtěla vidět J No nakonec se jí podařilo indiánku chytit, namazat jí prdel a ona jí za odměnu snesla vajco už bez krve, ale zato kamsi do keře J Dovedete si představit, jak ještě nedávno vysoká manažerka pro celou střední Evropu nahání slepici, aby jí mohla namazat konečník?

A to se mně na mé sestře líbí ze všeho nejvíc! Když už něco dělá, tak na plné pecky. A když se stane něco nepředpokládaného, tak nezůstane sedět zvadle doma, ale je ženou činu.

Od veterináře se včera dozvěděla, že by jí slepice mohla zadávit kuna. Poté mně došel mail, v němž psala: „Tak jsem si přes internet objednala elektronický dvířka ke kurníku, která se zavírají s příchodem večera. Mají senzor! Teď bude ale ještě záhul naučit slepice chodit do kurníku před setměním dříve než se ta dvířka zavřou! Jo a Bernd (to je její manžel) mne asi zabije až zjistí, kolik ta dvířka stála!“

Nevím, jak ségra naučí ty slepice chodit do kurníku před setměním, ale věřím, že nějak ano. Ona prostě dosáhne všeho, co si umíní. A to je dobře! Jinak to sem píšu s jejím svolením, i když ona chudák neví, co všechno napíšu :-)

A ještě jedna poznámka na závěr. Těch slepic má snad dvacet, a když sadila rajčata, tak jich tam také nasázela bezmála dvacet. Není prostě žádný troškař. Dnes už naší matce dovlekla bednu salátu a první svoje brambory, což naši máti dojalo až k slzám. To není ironicky. Teď nedělám žádnou srandu. To je fakt! Pokud bude mít sestra se svým chovem a farmou nějaké další veselé příhody, tak se tady o ně určitě podělím J

Mějte se všichni krásně a dělejte také vše s takovou vervou a nadšením jako moje starší sestra J Lenka

P. s. Jedno sestřino vajíčko zatím s kompletními náklady včetně dojíždění vyjde asi na 50 Kč, ale takovými malichernostmi se Blanka nezabývá :-) :-) :-) Raduje se z každého vejce, co jí slépky snesou a údajně jich už bylo ke třem stovkám :-)

Včera večer mne zastihla převelice smutná zpráva. Dozvěděla jsem se, že v pondělí 2. června odešla na věčnost milovnice krásných písniček, zpěvu, tance, umění a hlavně lidí, paní Vlasta Smutná... Kdo jste ji znali a měli rádi, vzpomeňte modlitbou na ženu, která díky svému obětavému úsilí dokázala tolika lidem vtisknout do srdce lásku k tradicím, zpěvu, tanci a lidové písni. Díky tomu také spolu s manželem potěšili nejedno lidské srdce.... 

V září roku 2006 jim za jejich dlouholetou práci na poli folkloru udělil hejtman Jihomoravského kraje Stanislav Juránek Cenu Jihomoravského kraje. Na předávání tohoto ocenění jsem s nimi jela do Znojma jedním autem. Znali jsme se ale už mnohem dříve. Potkávali jsme se na mnoha kulturních akcích, které se nějakým způsobem pojily se Štěpničkou či Radošovem. V kontaktu jsme byli ale i díky jejich dceři Aleně, se kterou máme snad už od puberty společnou lásku k běhu a později nás ale obě také skosila zákeřná borelióza. Alena ji ale dokázala překonat a vedle náročné práce vysokoškolské pegagožky stále i ve veteránském věku nad padesát let běhá ultramaratony po celém světě a také se vydává na dobrodružné cesty do hodně nebezpečných míst po celém světě.

Díky své profesi novináře jsem byla v minulých sedmnácti letech hodně také v kontaktu s jejich synem Janem ze Vnorov a jeho ženou Janou. I oni odvedli na poli folkloru ve Vnorovech obrovský kus práce. Paní Jana je navíc ředitelkou Školy lidových tradic v Blatničce, kde se spolu s dalšími ženami stará o obnovu a údržbu lidových krojů mnoha regionů naší země. Aleš, další syn manželů Smutných, je nejen výborným houslistou, ale také dlouhé roky ředitelem Základní umělecké školy ve Veselí nad Moravou, kde se svými kolegy vychovává velké talenty a hlavně se jim snaží vytvořit co nejlepší podmínky pro jejich růst.

Rodinu Smutných znám tedy velmi dobře a zřejmě mne také proto tak zasáhl onen nečekaný odchod paní Vlasty na věčnost. Pro všechny, kdo ji znali, je to velká ztráta. Její nemizející úsměv na tváři, dobré folklorní rady  i povzbudivá slova určitě budou hodně chybět. Dobře to ale na Facebooku napsal Aleš Popelka: "Paní Smutná bude dál žít v našich srdcích." S tím nelze než souhlasit. Ten obrovský kus práce, který s manželem odvedli, stovky písniček, které se jim podařilo při svých výzkumech posbírat mezi pamětníky a vydat ve svých sbornících, tady zůstávají. Stejně jako vše dobré, co zanechala v lidských srdcích... Čest její památce!

Tento článek byl zveřejněný v dnes už zaniklém týdeníku Naše Slovácko vzáří roku 2006

Kraj ocenil dílo manželů Smutných
Jihomoravský kraj ocenil celoživotní dílo folklorních nadšenců Vlasty a Jaroslava Smutných z Veselí nad Moravou V předvečer svátku svatého Václava patřili mezi deset oceněných, kteří v Městském divadle ve Znojmě převzali Cenu Jihomoravského kraje 2006 z rukou hejtmana Stanislava Juránka.
„Máme obrovskou radost. O nečekaném ocenění jsme se dozvěděli ve Španělsku, kde jsme trávili dovolenou. Rekreaci jsme proto přerušili a předčasně se vrátili domů,“ prozradili Smutní.
Manželé cenu získali za dlouholetou sběratelskou činnost lidových písní. Poprvé se do terénu za pamětníky přitom vydali již v době studií na vysoké škole. „Tehdy jsem byl členem souboru Vlajka Mládí. Stejně jako se děti učí psát, aby uměly zaznamenat řeč, musí mít člověk určité znalosti, aby dokázal zapsat píseň. Magnetofony a videokamery v padesátých letech totiž neexistovaly,“ připomněl Smutný. Poté upozornil, že je podmínkou zvládnutí intervalů, podle nichž se při zpěvu zapisují noty. „Já jsem se to naučil v osmnácti letech, když jsem ležel v nemocnici,“ zavzpomínal muzikant.
Za desetiletí se manželům Smutným podařilo společně zaznamenat tisíce písní z Valašska, Veselska, Handlovské doliny, Kopanic, Púchovska a Pomezí. „Manžel byl hlavní osobou. Zapisoval totiž noty a já jenom slova,“ popsala styl práce v terénu Smutná. Díky jejich aktivitě byly knižně doposud vydány Písně z Veselska I, Písně z Veselska II, Svatební písně z Veselska, Balady z východní Moravy, Zpěvník souboru písní a tanců souboru Radošov a tři díly sborníků písní pro různé věkové kategorie školáků Co zpívaly děti z Veselí nad Moravou.  „Když jsme před více než padesáti lety začali chodit po pamětnících a zapisovat starodávné lidové písně, ani ve snu by nás nenapadlo, že bychom za to někdy mohli dostat nějaké ocenění,“ řekla Vlasta Smutná.
Vedle samotného sběru písní vedli manželé také osmnáct let folklorní soubor Radošov. „Původně jsme měli zaskočit na tři zkoušky a nakonec z toho bylo osmnáct let,“ zavzpomínali folkloristé. Manželé neodpočívají ani dnes, kdy už mají oba i dvaasedmdesát let a v polovině prosince společně oslaví zlatou svatbu.
„Třetím rokem chodím zpívat do mužského pěveckého sboru v Kněždubu, kde jsme letos s manželkou také připravovali mladé taneční páry na hodové pásmo. Před prázdninami mě také o spolupráci požádal vedoucí mužského pěveckého sboru v Blatnici Antonín Grňák. Tam zase vedu teprve nedávno vzniklou dětskou cimbálovou muziku,“ uvedl některé z aktivit oceněný muž.
Poté manželé prozradili, že v srdci ještě nosí nesplněný sen. Byli by velmi rádi, kdyby se podařilo knižně vydat písně ze Slovenska, kterých mají v archivu asi tisíc pět set.
„Poslali bychom je pak zpět do dědin mezi Prievidzou a Handlovou, kde jsme žili v letech 1957 až 1960 a v té době je tam zaznamenali. Zpívali nám je lidé, kteří dětství a mládí prožili ještě v devatenáctém století. Písničky znali od svých stařečků. Jsou to unikáty, které se mohou zachovat jedině tak, že je nabídneme městským kulturním střediskům nebo obecním úřadům, aby se vše zarchivovalo,“ nastínili plány Smutní.
Jistě je potěšující, že manželé mají o nástupce postaráno. Ze čtyř dětí se syn Aleš, který je ředitelem Základní umělecké hudby ve Veselí nad Moravou, věnuje hudbě profesionálně a byl primášem v několika cimbálových muzikách. Ve stopách svých rodičů jde i syn Jan s manželkou Janou, kteří společně vedou folklorní soubor Spinek ve Vnorovech.

Lenka Fojtíková

Při cestě do Znojma byl čas zajít i na kávu. S paní Vlastou Smutnou a jejím manželem Jaroslavem se člověk nikdy nenudil. Neuvěřitelné zážitky sypali jako z rukávu.

A tady už manželé Smutní přebírají z rukou tehdejšího hejtmana Jihomoravského kraje Stanislava Juránka Cenu Jihomoravského kraje za rok 2006.

Po dvou letech se nám zase blíží Jízda králů v Kunovicích. Královská družina do ulic vyjede už tuto neděli. Tomuto vyvrcholení bude předcházet už od pátku spousta dalších aktivit. Úžasné zcela jistě bude formanská sobota, kdy se v Kunovicích objeví spousta koní jako za starých časů. Podrobný program zájemci naleznou zde

V této souvislosti mně jdou strašně na nervy řeči jednoho nejmenovaného kolegy, jak už letos jízdy králů ani nebude nikde dokumentovat, že je to pořád stejně to samé do kola. Navíc se k tomu přidaly davy lidí, takže to ničí tu pravou tradici… Nedivila bych se, kdyby po spoustě těchto keců nakonec na všech jízdách stejně byl a „lezl“ ostatním do záběru…

Dle mého názoru nemá pravdu. Přestože se například ve Vlčnově jízda králů jezdí každým rokem, tak je vždy jiná. Nesmíme koukat jen na to, že parta kluků sedne do sedel, jede dědinou a vyvolává: „Hýlom, hálom… Na krála, matičko, na krála…“  To vše sleduje rok od roku více lidí se stále větším počtem foťáků, kamer, iPadů, iPhonů, mobilů a já nevím, čeho ještě.

Nárůst počtu návštěvníků i techniky v jejich rukou prostě nese doba… A každá jízda je vždy jiná, protože minimálně král je ve všech vesnicích vždy jiný. Jiné je také vždy počasí a celková atmosféra, kterou vytváří lidé. Nejenom lidé okolo krále a královské rodiny, ale také návštěvníci. A tak před třemi lety kluci v Hluku jeli, přestože pršelo, jinde se splašili koně a ještě jinde král spadl z koně ještě než vyjel z domu, a proto vyjet ani nechtěl, ale nakonec přesto vyjel…

Tož tak… Navíc věřím, že pokud onen kolega brlá na davy čumilů, tak stačí vyčkat a k jízdě se přidat až skončí oficiality u radnice… Kdo z novinářů mapoval, jaká je jízda králů na jejím samotném konci? Téměř nikdo… Nebo vůbec nikdo? V době, kdy kluci objížďku končí, totiž už většina novinářů buší do počítače články, třídí fotografie, aby vše mohlo být co nejdříve zveřejněno na webu…

Vzhledem k tomu, že jsem tady dlouho nic nepsala, tak se vracím o týden zpět, kdy se na Antonínku uskutečnila historicky první Pouť královských družin z Hluku, Kunovic a Vlčnova. Byla to sláva převeliká. Mši svatou sloužil rodák z Kunovic P. Antonín Hráček, který je od roku 2007 ředitelem pastoračního domu Velehrad v Dolomitech. O kázání se zase postaral rodák z Vlčnova P. Rudolf Repka. Celé kázání můžete najít zde  a pár fotek zase zde

Tady si zase můžete připomenout kunovickou jízdu králů, která se jela v roce 2012.  A tady z Vlčnova ve stejném roce. A tady bylo možné sledovat, jak se takový král strojí.

Kdo má rád tradice, tak se nenechte odradit reptáním a „bezva“ doporučením, že nemá cenu na jízdu králů jezdit, protože to je stejně pořád to stejné… Není!

A tak všem, kdo se nenechají odradit, přeji, abyste si tu jedinečnou atmosféru, kterou lze ve Vlčnově prožít sice každým rokem, ale v Kunovicích pouze jednou za dva roky a v Hluku dokonce za tři roky, pořádně užili!

„Hýlom, hálom… Na krála, matičko, na krála!!!!!

Květnou nedělí jsme vstoupili do Svatého týdne. Papež František měl dnes k věřícím na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu zajímavou promluvu... Vlastně jen kladl otázky... Zvláštní, ale přitom velmi silné kázání...

Tady je část, co jsem zaznamenala...:

"Kdo jsem já před Ježíšem? Neusínám i já ve svém životě jako Ježíšovi učedníci v Getsemanské zahradě? Jsem i já jako oni? Jsem jako Jidáš, který se tvářil, že miluje a políbil svého mistra, aby ho zradil? Jsem i já zrádce?

Jsem i já jako Pilát, když vidím, že je situace složitá, myju si ruce a nedokážu přijmout svou zodpovědnost a nechám odsoudit, nebo já odsuzuji, lidi? Jsem jako ten zástup, který dobře nechápal, jestli je na nějakém náboženském zasedání, u soudu, nebo v cirkusu? A vybrali si Barabáše. Jim to bylo totiž jedno.. Bylo to zábavnější, aby pokořili Ježíše...

Jsem jako ti vojáci, kteří bili Pána, plivali na něj, uráželi ho, bavili se na jeho účet? Jsem jako Šimon z Kyrény, který se vracel unavený z práce, ale měl dobrou snahu pomoct Pánu nést kříž? Anebo jsem jako ti, kdo kráčeli vedle kříže a vysmívali se Ježíšovi? "Takový hrdina ať sestoupí z kříže a potom teprve v něho uvěříme!" Posměch Ježíše…

Jsem jako ty odvážné ženy, které tam byly a v tichu trpěly? Jsem jako Josef, tajný učedník, který s láskou pohřbil Ježíšovo tělo? Jsem jako ty dvě Marie, které zůstaly sedět naproti hrobu, plakaly a modlily se? Jsem jako tito veleknězi a farizeové, kteří druhého dne šli za Pilátem, aby zajistil hrob, protože Ježíš říkal, že vstane třetího dne z mrtvých, a tak chtěli zabránit životu, aby život nevyšel znovu ven...

Kde je moje srdce? Které z těchto postav se podobám? Tato otázka ať nás provází po celý týden…," vyzval na závěr všechny papež...

Když jsem nedávno viděla na Facebooku zprávy, že se stal Alessandro Alagio poradce ministra pro místní rozvoj, tak jsem jen nevěřícně kroutila hlavou, jak se tam tento chlap z Itálie dostal... A ono je všechno jinak... Žádný poradcem není, a pokud byl, tak jen čestným... Kdo ví, proč ho bývalý ministr František Lukl, svým "čestným" poradcem jmenoval... Moooc by mne zajímalo, jak to vlastně bylo... Podrobné informace o tom všem zveřejnil Radek Bartoníček. Vyjádření, jak to s oním "poradcem" vlastně ve skutečnosti je, se můžete dozvědět zde

Jen mně mozek nebere, jak se tento pán dokáže prodat v tolika regionálních novinách a nechá o sobě psát oslavné články, jak zachrání chátrající budovu ZUŠ v Uherském Hradišti, a proto jel s jejím ředitelem jednat na ministerstvo kultury... Celý článek je tady Tak si jen tak v duchu říkám, proč s oním ředitelem školy na ministerstvo nejel jednat někdo z kraje, pod který ona škola spadá... Co tam jel řešit neexistující poradce????? Jak se tam vůbec dostal????? Moje nervy...

Tady se zase vyfotil s hasiči z Blatnice a i pan starosta obce mu uvěřil, že jim pomůže zajistit hasící techniku... Celý článek je zde A chce pomáhat i uherskohradišťské nemocnici!!!! Možná zámeckému pánu křivdím, ale zatím jsem neviděla žádné konkrétní výsledky.... Spoustu slibů ano, ale výsledky zatím žádné, že byl někdo díky jeho pomoci zachráněn... Bylo zveřejněno také hodně jeho fotek s významnými lidmi napříč celou republikou - politiky počínaje, byl mezi nimi i pan prezident, a umělci konče...

Zůstává stále nezodpovězená otázka: Kdo je onen tajemný AA??? Na konci článku na svém webu Radek píše, že chce pan AA kandidovat na senátora... Tak proto ta mediální masáž... No jsem zvědavá, kdo těm všem slibům uvěří a bude tohoto pána volit, pokud tedy bude skutečně kandidovat....

Minulý týden jsem prožívala obrovskou, neopakovatelnou radost, ale také nejdříve starost... V úterý se mně totiž narodil prvni vnouček - Michálek - to byla mega radost! A když jsem uviděla, jak je nádhernej, tak ještě větší. Nechtělo se mu ale moc na svět, tak to byla nejdříve velká starost, aby vše dobře dopadlo, mimi i maminka byli zdraví... A jsou, takže je teď už jen velká radost :-)

Mému synovi, šťastnému taťkovi jsem říkala, že je dobře, že bydlí tak daleko, protože bych jim do všeho pořád kecala - je dost oblečený, napapaný, má pravidelný režim atd., atd., atd... V myšlenkách jsem ale s nimi pořád. Až mně včera syn napsal, abych na Míšu tak moc nemyslela, že jim pořád škytá :-)

Nikdy jsem nechápala ty řeči všech babiček, jak se rozplývaly nad svými vnoučky, jak mně tvrdily, že se všechno změní až budu mít také vnoučata. A měly pravdu! Úplně ho žeru! Jsem z něj zcela hotová :-) Je to prostě naše štěstíčko a dokonce se mně zdá, že je hezčí než byli moji kluci a to už je co říct :-)

Všem přeji, aby také jednou prožili takovou radost ze svých vnoučat, protože v dnešní době je stále větší a větší zázrak, když žena přirozenou cestou otěhotní i porodí.. A tady se mohou zvědavci na to naše zlato podívat :-)

O vývoji budoucí situace na Ukrajině s dopady na celou Evropu výborně hovoří Alexandr Duleba, ředitel Slovenské společnosti pro zahraniční politiku. Celý rozhovor, který poskytnul pro Týždeň, si můžete poslechnout zde Rozhodně těch čtrnáct minut stojí za poslechnutí, protože se celý vývoj situace v Evropě týká i nás...

Mimo jiné připomíná Janukovyčův dekret, v němž uvádí, že země, které podpořily převrat na Ukrajině (jsou to USA, Německo a Polsko), si vyhrazují právo kompenzovat ztráty, které vznikly jejich konáním, že se znárodní majetek jejich občanů na území Ukrajiny. Tím se začíná nové období konfrontace.

Alexandr Duleba upozorňuje, že se náš svět začíná hroutit... Já to tak vidím také... Je zaděláno na průšvih, jehož dopad si dnes nedovede nikdo pořádně představit...

Když jsem dnes po 11 hod. zveřejnila svou úvahu nad vývojem situace an Ukrajině, tak jsem ani ve snu netušila, že ruský prezident vyhlásil pohotovost svých vojsk. Více zde Tím se jen potvrdil má slova, že ta "legrace" na Ukrajině rozhodně nekončí... Modleme se, aby nedošlo k nejhoršímu. Možná si to mnozí ani neuvědomujeme, ale k celosvětovému konfliktu je jen krůček... Jsem doopravdy moc zvědavá, jaký se bude vše dál vyvíjet... 

Nejsem žádný vystudovaný politolog, ale přesto bedlivě sleduji vývoj situace na Ukrajině. Proč? Protože mne zajímá, co se děje ne zase až tak daleko od našich hranic... Porovnávám, co se objevuje v oficiálních médiích i co píší lidé, kteří byli na náměstí a v ulicích mezi demonstranty a mluvili i s obyčejnými lidmi v Kyjevě. Ty názory a informace se v mnohém liší...

Nemusím mít vystudovanou politologii, aby mně bylo jasné, že tady jde až na prvním místě (a jen na prvním místě) o boj o ekonomickou moc ve světě. Jakmile bych toto napsala někde do diskuzního fóra, tak mne část lidí ukamenuje, že jsem na straně rudých Rusů a část lidí se mnou bude souhlasit...

Jsem přesvědčená, že Rusko se Ukrajiny tak lehce nevzdá... Neodevzdá ji Americe a EU na stříbrném podnose. Ostatně zdaleka ne všichni obyvatelé Ukrajiny souhlasí s tím, aby tomu tak bylo.. Z toho zákonitě vyplývá, že stojíme na prahu občanské války... Války, která pokud skutečně propukne, bude hodně jiná než byla ta v bývalé Jugoslávii... Tady půjde o víc... Tady se bude bojovat o moc mezi Ruskem a Amerikou... O nadvládu ve světě... S napětím budu očekávat vývoj dalších dnů... Mohou být naprosto stěžejní pro celý svět... Možná jsme blíž celosvětovém konfliktu než jsme byli v době studené války... 

Dnes jsem na webu našla jeden z mnoha názorů k této situaci:

Hlavní důvod současné krize na Ukrajině a její možné důsledky

Před více než deseti lety jsem četl knihu jednoho z nejvýznamnějších amerických politologů Zbigniewa Brzezinského „Velká šachovnice“ aneb k čemu zavazuje Ameriku její globální převaha. V této nesmírně zajímavé knize je na několika místech uvedena autorova teze, že pokud se od Ruska podaří oddělit Ukrajinu, Rusko přestane být navždy světovou velmocí. Jsem přesvědčen, že právě proto jsme nyní svědky tak urputné snahy o vymanění Ukrajiny z vlivu Ruska a oslabení jeho geopolitické pozice v Eurasii. Putinovo Rusko už totiž není „medvědem na hliněných nohou“ z dob prezidenta Jelcina. Stále více nabývá sebevědomí, čemuž se u 150-ti milionového národa, z mého pohledu, také nelze divit. A tomu je, v zájmu udržení dominantní strategické pozice USA ve světě, třeba za každou cenu zabránit. Tuto cenu také nyní Ukrajinci platí, svými životy!

Účet však zdaleka není konečný. Ukrajina, která má vážné ekonomické problémy, bude jen letos a příští rok potřebovat, jak prohlásil úřadující ministr financí Ukrajiny Jurij Kolobov, zahraniční pomoc ve výši 35 miliard dolarů, tedy téměř 700 miliard korun. Účet by podle všeho, měla zaplatit Evropská unie, která však před nedávnem přislíbila Ukrajině za podpis asociační dohody s EU pouze skromných 650 mil. EUR. To Putin byl štědřejší a nabídl Ukrajincům, pokud zůstanou na straně Ruska, snížení ceny ruského plynu o 1/3 a návdavkem 15 mld. USD. Nyní je však tato přislíbená pomoc velkou otázkou, neboť Rusko se k posledním politickým změnám na Ukrajině vyjádřilo velmi negativně, zejména co se týká nedodržení dohod mezi Janukovyčovou vládou a opozicí, jichž bylo Rusko spolugarantem.

Stejně tak se Rusko, slovy svého ministra zahraničí Lavrova, obává na Ukrajině protiruských nálad a pogromů na ruskojazyčném obyvatelstvu. A lze předpokládat, že se Rusko svých příznivců na Ukrajině zastane.
Olympijské hry v Soči jsou minulostí a Putina již nesvazuje povinnost ukazovat světu svou vlídnější, smířlivou tvář. Domnívám se proto, že Rusko nyní vystoupí velmi razantně na obranu svých strategických zájmů a na ochranu ruskojazyčného obyvatelstva na východě Ukrajiny. První tak může být na řadě poloostrov Krym, kde má Rusko své vojenské základny, kde 80% obyvatel hovoří rusky a který byl také do roku 1954 historickou součástí Ruska. Pokud se tak stane, a mnohé tomu nasvědčuje, bude se jednat o začátek reálného rozpadu Ukrajiny.
Západoevropští političtí představitelé měli a mají plná ústa řečí o snaze o zachování celistvosti Ukrajiny, reálně však činí pravý opak. Jinak totiž jejich proklamace na podporu demonstrací a násilností v ulicích Kyjeva, včetně „pouličních tanečků“ našich politiků, nelze hodnotit. Jejich planá gesta zaplatili Ukrajinci desítkami mrtvých, země je v ekonomickém rozkladu, šíří se chaos. Zemi reálně ovládá „Majdan“, kde již dávno nedominují spolustraníci Tymošenkové ale protiruští, protižidovští ale i protievropští ultranacionalisté ze strany Svoboda, jejichž jedinou snahou je dále situaci vyhrotit. Neexistuje tak prostor pro kompromis s východem a jihem Ukrajiny, kde lze očekávat podobnou neústupnou podporu ze strany Ruska.
Obávám se proto, že je to situace, kdy se Ukrajina nachází na pokraji občanské války.

Ing. Mgr. Milan Šarapatka, PhD. – poslanec a expert hnutí Úsvit přímé demokracie na zahraniční politiku

Facebookem se jako lavina šíří videa, v nichž převážně mladí lidé pijí různé množství alkoholu a vyvádí u toho nejrůznější lotroviny. Tato mánie zasáhla i Českou republiku. Zde se pije převážně pivo na ex... Jakmile ho dotyční vypijí, vše poctivě zdokumentují a nahrané video zveřejní na svém facebookovém profilu, nominují další tři kámoše, kteří musí postupovat stejně. Pokud by se někdo nezapojil, musí zaplatit tomu, kdo ho nominoval, basu piv... Je to prostě taková česká úprava...

V zahraničí je od počátku cílem vypít co nejvíce alkoholu a nějak tím šokovat. Zábava se nazývá NekNominate, což znamená vypít co nejvíce alkoholu a poté provést nějakou šílenost. Údajně se už objevila videa, na kterých opilá dívka vjede s koněm do supermarketu, muž, který do svého piva močí a následně ho pije. Tato nová zábava už má i první mrtvé, kteří zemřeli na otravu alkoholem.

Možná se může zdát někomu jako nevinné, když někdo vypije půllitr piva, natočí se u toho a "nominuje" další tři kamarády, aby udělali totéž. Vlastně se tady ale mladí lidé vychovávají a podporují v alkoholismu... Pivovary jásají... Kšefty se hejbou...

A většina "nominovaných" se jako stádo ovcí k této debilní "hře" přidává a nominuje další a další... O to víc mne nedávno potěšil jeden mladý muž. Když ho kamarádi "nominovali", řekl, že se na to může vy...t, že není žádný tupec, aby dělal to, co všichni... A že se rozhodl, že na ten debilní Facebook bude "chodit" jen jednou za týden, protože nechce být na tomto virtuálním světě závislej, že má kámošku, která bydlí padesát kiláků od něj, pořád si píší přes Facebook, ale už se rok neviděli a nepokecali osobně. A tak se ten ušetřenej čas na Facebooku bude snažit věnovat opravdivým setkáním s živými lidmi, kdy se jich může dotknout a koukat jim při rozhovoru do očí. Má můj obdiv. Za sebe totiž mohu říct, že už jsem na počítači bohužel také závislá... Pokusím se z tohoto mladého muže vzít příklad, protože má naprostou pravdu...

V posledních dnech mne zaujaly dva články na webu. Nejdříve se jednalo o blog Ivy Pekárkové, která v něm píše o klinice nevládní organizace Marie Stopes International v anglickém Brixtonu, kde se provádí potraty, jak jsou tam všichni lidé milí, usměvaví, jak "to" tam jde jako na běžícím pásu a ženy se mohou rozhodnout pro různé druhy potratů... A vše je dokonce zadarmo!!!! Iva tam popsala jeden zážitek... Celý článek si mohou zájemci přečíst zde

Docela mne to zvedlo ze židle a napsala jsem na Facebooku pod tento článek, že je mně z té kliniky smrti na blití. To jsem ovšem neměla dělat. Zastala jsem se nenarozených dětí a to jsem si tedy dovolila moc! Mimo jiné jsem se potom třeba dozvěděla:

1. A z kojeneckych ustavu plnych nechtenych deti, kde je jedna sestra na desitky deti a jejich citova deprivace je uplne nepredstavitelna, Vam na bliti neni?? (pět zvednutých palců)

2. Mezi mladou ženou a blastulou přece jen vidím drobný rozdíl. (dva zvednuté palce)

3. Připadá mi důležitá možnost se rozhodnout a jít někam kde k tomu přistupují zodpovědně a racionálně tzn. že neohrožují život ženy ani zdravotně ani jinak, tedy soudy a odsudky....

4. No, jesteze existuje tahle moznost pro zoufale muslimky. Je to drsne reseni, ale jesteze existuje. Neni to klinika smrti. Je to klinika i nadeje a reseni. Nechtene tehotenstvi je stare jako svet. Radeji by pani Fojtikova mela andelickarky s pletaci jehlici a louhem? (dva zvednuté palce...)

5. Termination, abortion, potrat, interrupce je legalni v UK i CR. Muzete kazat, muzete vytahovat Hitlouse, ale nikam se nedopracujeme. Pro onu konkretni muslimku je stesti v nestesti, ze to mohla vyresit. Dokonce zdarma. Potraty vam vadi, nechodte na ne, modlete se, zijte podle vasich principu, ale nekazte, jak maji zit jini.

Atd., atd... Tak jsem všem účastníkům této diskuze znovu připomněla, že pokud se v oné "bezva" klinice dělají potraty nejrůznějšími způsoby jako na běžícím pásu, tak je to prostě jednoznačně klinika smrti... A že jsem si holt jen dovolila říct svůj názor... Vyjádřila jsem nesouhlas se zabíjením lidských plodů v těle matky... Bytostí, které se proti tomu nemohou nijak bránit - ani slovem... Dovolila jsem si také upozornit, že oběťmi nejsou pouze ony nenarozené děti, ale i jejich matky, které tento zákrok podstoupily... Že většina z nich má v budoucnu psychické problémy a až do smrti výčitky svědomí, trápí je úvahy, kolik by "mu", "jí" bylo roků, co by jejich dospělé děti dělaly...

Za tato upozornění jsem si to náležitě slízla... Od kamarádky jsem se potom dozvěděla, že ani v základních školách se nesmí o potratu mluvit jako o vraždě. Jedna učitelka to ve své třídě kdesi na Slovácku řekla a musela za vedením na kobereček, kde dostala pořádný kartáč, že takto tedy rozhodně ne, protože jsme liberální společnost...

A potom se ve stejný den na iDnes dočtu, že kouření v autě, kde jsou děti, bude v Anglii trestný čin. Celý článek je zde Na jedné straně je tedy zákonem povolené zabíjet nenarozené děti a na druhé se budou trestat ti, kdo dítěti budou kouřit v autě... Trochu nepoměr, že?

V oné vzpomínané facebookové diskuzi jsem také všem, kdo jsou pro zabíjení nenarozených dětí, popřála, aby se tato kultura smrti nešířila dál... Lehce by se totiž mohlo za pár let stát, že tady budou takové zákony, kdy bude povolené díky eutanazii zabít (ano... zabít... nazývejme činy správnými slovy...) staré, nemocné a různě zmrzačené lidi, kteří už holt nejsou výkonní a pro současnou společnost užiteční, důležití... Potom se lehce může stát, že už dotyčný (-á) nebude "chtěný (-á)", jak se tím oháněla jedna žena v diskuzi... Že ona byla chtěná a to je podstatný rozdíl...

Přesně před pěti lety mně vyšel v tehdejším týdeníku Naše Slovácko rozhovor s tehdejším archimadritou Jáchymem z pravoslavného monastýru v Hrubé Vrbce. Bylo to tehdy při příležitosti jeho uvedení do funkce pravoslavného biskupa. Nyní byl jmenován pražským arcibiskupem a postavil se tak do čela pravoslavné církve v České republice. Dovoluji si zde proto znovu zveřejnit a připomenout onen rozhovor, který tuto osobnost Slovácka představil. Rozhovor byl tehdy autorizovaný, takže v něm není zveřejněné nic, o čem by tehdy nově jmenovaný biskup Jáchym nevěděl, s čím by nesouhlasil:

Budoucí biskup Jáchym: Skrze pokoru, pokání a učení se lásce k Bohu i k bližním duchovně rosteme

Nejen vynikajícími zpěváky, nádhernými písničkami a památkovým úřadem chráněnými stodolami se proslavila Hrubá Vrbka. Do povědomí celé země vešla také pravoslavným monastýrem. Pátým rokem zde působí archimadrita Jáchym, který bude 14. února v Olomouci vysvěcený na biskupa. Nejdříve se zdráhal, že by bylo lepší udělat rozhovor po vysvěcení, ale nakonec souhlasil a prozradil spoustu zajímavostí ze svého života a duchovní cesty.

Narodil jste se do pravoslavné rodiny?

S vírou jsem se poprvé v dětství setkal díky babičce. Ke křesťanství jsem konvertoval v době mých studií na gymnáziu, zpočátku to bylo o hledání.

Co vás nakonec přivedlo k pravoslaví?

Prošel jsem různá římskokatolická společenství a křesťanské protestantské církve. Už  na gymnáziu jsem se začal seznamovat s pravoslavím, četl jsem Dostojevského, hodně mne oslovili jeho „Bratři Karamazovi“. Při vysokoškolských studiích v Olomouci jsem pak na privátu bydlel s pravoslavným bohoslovcem. Díky němu jsem se seznámil s pravoslavnou obcí v Olomouci a poté přijal i tuto víru.

Překvapilo vaše rozhodnutí rodiče?

Zpočátku ano. Pravoslaví je v našem národě vnímáno jako něco exotického. Je to kvůli špatné informovanosti. Já jsem v pravoslaví poznal po stránce historické i věroučné především původní křesťanskou víru, a také původní víru našeho národa, kterou nám přinesli svatí Cyril s Metodějem. Západ naše věrozvěsty začal ctít až později,vždyť oni odmítali novoty, které tehdy na západě vznikaly. Pravoslavní je ctili vždy, zachovali nám jejich životopisy a celé dědictví. Začal jsem navštěvovat pravoslavná poutní místa. 

Kam jste zamířil?

 Už v době studií jsem navštěvoval monastýry v Řecku, Anglii a Rusku. Do Řecka jsem třeba jezdil na svatou horu Athos, kde je centrum mnišství. V Anglii jsem zase byl v Essexu. Je tam pravoslavný monastýr, který patří Řekům žijícím v Anglii.

Dočetla jsem se, že jste delší dobu také působil v Rusku.

To bylo až později. Po vystudování pedagogické fakulty jsem byl nejdříve místo vojenské základní služby dva roky ve Vilémově u Olomouce. V té době tam vladyka Kryštof zakládal ženský monastýr a já jsem pomáhal při jeho budování, tehdy jsem byl pomocným duchovním. Nějakou dobu jsem sloužil i v katedrálním chrámu v Olomouci, pak jsem nějaký čas pobýval v Hrubé Vrbce, když ještě žil zakladatel monastýru otec Cyril. V naší zemi bylo pravoslaví po mnoho staletí zakázanou vírou. Až ve dvacátém století rodák z Hrubé Vrbky biskup Gorazd, občanským jménem Matěj Pavlík, pravoslavnou víru v zemi obnovil. Je proto jasné, že je u nás tradice méně zakořeněná než v zemích, kde je pravoslaví tisíc let. Proto jsem odjel na zkušenou do Ruska.

Kdy jste poznal, že máte povolání k duchovnímu životu?

Během mého působení ve Vilémově a Vrbce jsem začal inklinovat k mnišskému životu.

Při odjezdu jste už věděl, že chcete být mnichem?

Ano. Odjížděl jsem tam s tím, že přijmu mnišství.

To bylo kdy?

V roce 1997. Tehdy jsem již ukončil pedagogickou fakultu a třetím rokem jsem dálkově studoval na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Olomouci. Potom jsem studium přerušil a odjel do Ruska do monastýru Trojicko-Sergejova lávra. Je ve městě Sergejev Posad, které leží zhruba osmdesát kilometrů severně od Moskvy. Je to největší ruský monastýr, žije v něm 300 mnichů.

Pojí se s přijetím mnišství nějaké sliby?

Mnich dává slib poslušnosti, chudoby a zdrženlivosti. Pro mne bylo křesťanství vždy vírou, kdy člověk poznává Boha, přibližuje se k němu a bojuje se svými vášněmi, které ho od Boha oddělují. To je úkol a smysl života všech křesťanů. Skrze pokání, pokoru a učení se lásce k Bohu i k bližním duchovně rosteme, což je tedy i hlavní úkol mnišství. Myslím, že v monastýru jsou k tomu, aby člověk tohoto cíle dosáhl, lepší podmínky než ve světě.

Odjížděl jste do Ruska s nějakými představami? Tušil jste, co vás čeká?

Rusko je tisíc let tradičně pravoslavnou zemí. Po Říjnové revoluci v roce 1917 se tam ale zhroutil systém. Bylo zabito několik desítek milionů lidí, třeba v jediném roce 1937 desetitisíce duchovních. Po pár letech vlády Lenina zůstalo z počtu sto tisíc jen asi pět tisíc mnichů. Všichni ostatní byli vyvražděni a odvezeni do koncentráků. Z tří set biskupů zůstalo jen pár. Ostatní byli zlikvidováni. Málokdy si dnes lidé uvědomí, co se tam dělo. Věřící tam zažili sedmdesát let tvrdého pronásledování, které nemá v historii lidstva obdoby. Komunisté zničili pět set  klášterů a třicet tisíc chrámů. Do Ruska jsem přijel v době, kdy prožívalo obnovu. Za posledních dvacet let se zbudovalo třicet tisíc chrámů. 

Co jste tam vlastně dělal?

V Rusku jsem dva roky studoval v Moskevské akademii teologii, v roce 1999 jsem byl vysvěcen na kněze. V monastýru jsem plnil pastorační funkci, kdy jsem sloužil bohoslužby, zpovídal a jezdil jsem sloužit také do okolních chrámů. Kromě toho má v monastýru každý mnich ještě další povinnosti. Já jsem většinou přijímal a ubytovával hosty. Také jsem jim připravoval pohoštění. Dále jsem pracoval v říznici, kde jsem se staral o  chod bohoslužeb, roucha, údržbu svatých ikon a ostatků světců.

Bylo těžké si zvyknout?

Po stránce národnostní mě Rusové přijali jako svého. Jsou to velmi otevření lidé. Žije tam sto národností, takže nemají žádné problémy s xenofobií. Berou nás jako své bratry, necítil jsem se proto mezi nimi nikdy jako cizinec. Zpočátku jsem ale měl problémy s bohoslužebnými a modlitebními návyky, protože jsem na ně nebyl zvyklý. Neměl jsem v sobě návyky každodenního mnohahodinového modlitebního života. Vedle svých povinností čte mnich ve své cele hodinu až hodinu a půl mnišské pravidlo. Je předem dané a spočívá ve čtení Písma svatého, modliteb svatých otců a v Ježíšově modlitbě, kdy se opakuje “Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným“. Dále se všichni mniši ráno a večer scházejí v chrámu při bohoslužbách, na nichž tráví každý den okolo sedmi hodin. Zpočátku jsem měl problémy se soustředěností. Všechno je to o návyku a duchovní práci na sobě.

Proč jste se pak vrátil do republiky?

V roce 2003 mě  olomoucko-brněnský biskup Simeon požádal, abych se z Ruska vrátil do Vrbky, jelikož zemřel tehdejší představený monastýru otec Cyril. Od té doby jsem představeným já.

Jak často v Hrubé Vrbce míváte bohoslužby?

Svatou liturgii s přijímáním vysluhujeme o nedělích, velkých svátcích, a když přijíždějí poutníci. Jinak míváme pravidelně večerní bohoslužby. 

Prozradíte, jak vypadá váš běžný den?

Každý den by měl začít modlitbou a stejně tak by měl i končit. Pokud vznikne pravidelný modlitební režim, vzniká postupně návyk a člověk se pak modlí neustále. To by měl být ostatně cíl každého křesťana, aby se stále vnitřně modlil a stál před Boží tváří ať už dělá cokoliv. Když se člověk modlí, nemůže hřešit a mít hříšné myšlenky. I ty je totiž nutné v mysli odseknout. Pokud není myšlenka, není ani skutek. To je hlavní práce mnicha a potažmo i každého člověka. Kromě modliteb je samozřejmě spousta práce na budovách, protože jsou poměrně staré. Stále je nutné opravovat interiér i okolí.

Žijete tady sám?

Za pět let co zde působím, jsme tu byli někdy tři, dva a občas jsem i sám. Někteří čekatelé na mnišství si to rozmysleli a vrátili se do světa. Někteří jsou nyní v pravoslavném monastýru v Řecku na zkušenou. Věřím, že až získají zkušenosti, tak se vrátí a vznikne zde kvalitní bratrstvo. 

Momentálně jste knězem a mnichem. Jak je to u vás s celibátem?

U nás je tradice ženatého duchovenstva věrná prvním stoletím křesťanské éry, kdy kněz může být ženatý i mnichem. Kněz se před svěcením rozhoduje, jestli se ožení a potom působí jako farář někde ve farnosti nebo přijme mnišství a žije v monastýru jako mnich. Jakmile přijme mnišství, je to doživotní slib stejně jako v západní církvi. Pokud je kněz ženatý a ovdoví, tak pak může přijmout mnišství.

Co je na vaší duchovní službě nejtěžší?

Myslím, že hlavním úkolem kněze i biskupa je vést lidi ke spáse a ke Kristu, což je velmi těžká věc. Když člověk udělá nějakou chybu, má to z hlediska věčnosti nedozírné následky. Svatý Jan Zlatoústý často přirovnával kněžskou službu k lékařské. Tvrdil, že když udělá chybu lékař, může člověka zabít. Člověk by ale stejně jednou zemřel a odešel na věčnost. Pokud ale udělá pastorační chybu kněz, může člověka zahubit na celou věčnost. Z hlediska duchovního vedení jde proto o velkou odpovědnost. Žádný člověk totiž není dokonalý. Každý v sobě máme spoustu chyb a problémů, i my, kněží. Je proto důležité, aby naše vnitřní špatnosti neovlivnily duchovní růst ostatních lidí. Materiální či administrativní věci jsou z tohoto hlediska naprosto druhořadé.

Zvykl jste si na Horňácku? Líbí se vám tady?

Velmi rychle jsem se zde zabydlel a cítím se tu skutečně jako doma. To byl také hlavní důvod, proč jsem požádal biskupa, abych zde mohl i jako pomocný biskup zůstat.  Žijí tady velmi tolerantní, vstřícní a krásní lidé.

Kromě katolické a pravoslavné jsou zde i evangelíci. Nenarážíte na nějakou rivalitu napříč církvemi?

Vůbec ne! Evangelický pan farář je velmi tolerantní. 

V polovině února budete vysvěcený na biskupa. Změní se s novou funkcí nějak váš život?

Budu muset zřejmě více cestovat na různé vizitace do farností a časem asi budu možná přebírat další administrativní povinnosti. Momentálně jsem rád, že budu nejdříve veden zkušenějším biskupem. LENKA FOJTÍKOVÁ

Představený pravoslavného monastýru v Hrubé Vrbce archimadrita Jáchym, civilním jménem Roman Hrdý, se narodil 8. března 1973 v Hodoníně. Dětství a mládí prožil se svými rodiči v Kroměříži, kde vystudoval gymnázium. Poté promoval na Pedagogické fakultě v Olomouci v oboru matematika a biologie. Namísto povinné vojenské služby absolvoval civilní službu v pravoslavném klášteře. Poté dálkově studoval tři roky na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Olomouci. Následně přerušil studium a odcestoval do Ruska, kde v roce 1997 přijal mnišství. Po dvouletém studiu byl v roce 1999 vysvěcený na kněze. V roce 2003 se vrátil do Hrubé Vrbky a stal se zde představeným pravoslavného monastýru. V sobotu 14. února bude v 9.30 hod. v pravoslavném katedrálním chrámu svatého Gorazda v Olomouci vysvěcený na vikárního biskupa Olomoucko-brněnské eparchie.

Pravoslaví

Pravoslavná církev je křesťanská církev složená z vícero územních církví, které dohromady tvoří pravoslavné společenství. Její počátky jsou v prvotní křesťanské obci v Jeruzalému a dále pak ve východní části římské říše, proto bývá někdy označována též jako východní církev zachovávající apoštolskou víru. Její učení bylo formulováno na církevních sněmech, koncilech, mezi nimiž má význačné místo sedm ekumenických koncilů v průběhu 4. až 8. století. Ke konci prvního tisíciletí postupně narůstalo napětí mezi východní a západní církví. Vedlo až k velkému schizmatu (1054), které  dodnes nebylo překonáno. Přesto je nauka pravoslavné církve v některých ohledech relativně blízká nauce římskokatolické a mezi oběma církvemi pokračuje dialog. Obě církve mají například stejné svátosti a také v pravoslaví dochází během svaté liturgie k proměnění chleba a vína na tělo a krev Ježíše Krista. Věřící přijímají podobojí a i u pravoslavných je individuální zpověď, která je podmínkou k pokání před přijímáním a dalšímu duchovnímu růstu. Pravoslavní mají před Vánocemi a Velikonocemi velmi přísné posty, kdy nesmí jíst žádné živočišné výrobky obsahující maso, mléko, vajíčka, sýry a ryby.Všechna nová dogmata přijatá na Západě po roce 1054 jsou neslučitelná s pravoslavnou věroukou a spolu s odlišnou římskokatolickou spiritualitou brání sjednocení římské církve s pravoslavnou církví. K pravoslavné církvi se hlásí nejvíce křesťanů po církvi římskokatolické. K pravoslaví se hlásí především obyvatelé Řecka, Ruska a dalších slovanských zemí. V České republice sem patří dvacet tisíc věřících. Podle odhadu ale stejný počet tvoří dále emigranti z Ukrajiny, Moldávie, Ruska a Rumunska.

Videa Antonína Vrby z uvedení nového arcibiskupa do funkce najdou zájemci zde

Kamarádka udělala z posledního dne semináře P. Eliase Velly v brněnkém kostele sv. Janů u minoritů pár nejpodstatnějších poznámek, které jsou vlastně takovým shrnutím v rozhodování při hledání Boží vůle. Tady jsou pro Ty, koho to zajímá:

Dar rozlišování (mezi dobrým a lepším) není jednorázový dar ani magie, je to cesta. Ta je provázena zápasy. Na této cestě se nevyhnu utrpení ani bolesti, ale naučím se, jak s nimi nakládat.

Na začátku cesty si musím odpovědět na otázku: Chci konat Boží vůli? Pak musím být otevřený, tedy připravený udělat, co po mně Bůh chce - bez diskutování (pokud diskutuji, nedůvěřuji). Ježíš je jediný, kdo mě nikdy nezradí a kdo chce bez jakýchkoli postranních úmyslů moje dobro. Musím bojovat o neustálou otevřenost Bohu (důvěřovat mu, věřit).

Musím znát Boží mysl - co o tom smýšlí Ježíš.  Pak se ale často ocitnu sám, obklopen lidmi, kteří mě kritizují, nechápou, odrazují. Proto Ježíš říká - je-li pro tebe důležitější tvůj manžel, rodina, spolupracovníci, kamarádi,... nemůžeš být mým učedníkem.

Odpovědět si upřímně na otázku: Je Ježíš Pánem mého života (nebo toužím, aby byl)?

Cestou si musím nechat neustále protesávat uši, které mi ohluchly hlasem světa (médií, lidí, ďábla,..), a tak Boží hlas ke mně nedoléhá ve své ryzí podobě.

Bůh může mluvit i uprostřed temnoty, On je světlo.

Neustále potřebujeme moc Ducha svatého - jinak ztratíme sílu, odvahu...

Neustále musíme být křtěni Duchem svatým.

A skrze Ducha svatého se naučíme rozlišovat Boží vůli.

Kdo se do Brna na seminář P. Eliase Velly nedostal, může vidět část z adorace  zde

Z celého semináře byl ale pořizovaný zvukový záznam, který lze objednat na adrese: vacapcz@volny.czvacapcz@volny.czvacapcz@volny.czvvacapcz@volny.cz 

Od neděle do úterý přednáší v brněnském kostele u minoritů v Brně P. Elias Vella z Malty. Tématem je rozlišování duchů. Hned první den se P. Vella zaměřil na Boží vůli. Tady je pár poznámek z prvního dne:

I. přednáška

Pokusíme se nastínit kritéria, podle nichž můžeme rozlišit Boží vůli. My chceme konat Boží vůli, ale neumíme rozlišovat, co Boží vůle je...

Nenacházíme se pod nadvládou osudu. V ten věří jen věštci a psychotronici. Křesťan věří v Boží plán, který nám Bůh vytvořil, když nás stvořil. Narodili jsme se v rámci Božího plánu a ten je pro nás to nejlepší. Můžeme ho přijmout nebo ne. Máme svobodu.

Rozlišování znamená, že si vybereme ten směr, který nás přivede k cíli a vnitřní radosti, pokoji...

Rozlišováním se snažíme najít Boží plán, kterým je sjednotit vše pod jedinou hlavou a tou je Ježíš. Svět nenásleduje plán Boha Otce. Naopak. Snaží se vše udělat podle svého bez Ježíše. Chce vše zvládnout sám. Člověk si vybírá směr, který ho vede ke zničení. Pokud člověk odmítá Boha, nezničí ho, ale zničí sám sebe.

Vše se nachází pod Božím plánem. Pokud Bohu nedůvěřuji, nebude mne zajímat, co po mně Bůh chce. Abychom identifikovali Boží plán, potřebujeme mít Boží moudrost. Často má logika nestačí na to, aby pochopila Boží logiku. Mnoho zázraků se nestane, protože člověk neposlouchá, co mu Bůh říká. Musíme si obléct Kristovu mysl, abychom mysleli a rozhodovali jako On.

Šalamoun žádal od Boha dar moudrosti. Moudrý člověk je ten, který plní Boží vůli a k tomu potřebujeme Boží moudrost. Tento dar jsme dostali při našem křtu. Tento dar ale často zůstává jako semínko, které jsme nepoužili, protože používáme svůj rozum. Často, když se vydáme špatným směrem, musíme za to zaplatit. Cokoliv proti Boží vůli se obrátí proti nám, proto dnes žije tolik lidí ve velkých problémech a nenachází ve svém životě štěstí.

Dokud jsem ve vzpouře proti Boží vůli, nepříchází radost.

Mše svatá (Uvedení Páně do chrámu)

Něco málo z kázání:

Dnešek je dnem světla. Prorok Simeon je symbolem čekání lidu, který 4 000 let čekal na Mesiáše. Je symbolem těch, kdo žijí v napětí, zmatku... Mužů a žen, kteří čekají na lepší časy. S Ježíšem k nám přišlo světlo. S tím přišla úleva, uvolnily se všechny blokády. Simeonovo srdce bylo naplněno. Mnozí lidé žijí svůj život ve stresu a potřebují nalézt Ježíše. Kdo ho nalezne, je vše jinak. Všichni čekáme na den světla. Simeon uviděl světlo a pro celé lidstvo. Dnes žijeme ve světle, které nám dává Ježíš. Často ale žijeme ve smutku, cítíme se sami, jako bychom žili v temnotě, nechápeme, co se děje.

II. přednáška

Boží plán můžeme rozpoznat díky třem krokům: Odevzdáním se (připraveností naslouchat Bohu), důvěrou (cokoliv po mně bude chtít, budu mu věřit, že mne nenechá padnout ať se děje, co se děje. Často nedostaneme od Boha žádnou odpověď, ale musíme mu důvěřovat aniž ho chápeme) a krokem víry (nechat se vést Boží prozřetelností).

Boží plán je tajemství zabalené do temnoty, kde Bůh ukáže jen následující krok a ne celý plán.

Psychotronik vám řekne, co se stane zítra, pozítří..., ale Bůh takto nejedná. On nám řekne, co máme udělat právě teď a zítra nám ukáže další krok...

Bůh nám nikdy neřekne, kam se dostaneme, když ho budeme poslouchat. Je to otázka odevzdání se. Mojžíš také nevěděl, že prožije na poušti čtyřicet let... Ani neznal cestu, kudy má jít, neměl mapu... Vedl ho pouze Bůh.

Když důvěřujeme Bohu, budeme postupně odhalovat Boží vůli, ale nikdy ji nebudeme znát celou. Nemůžeme poučovat Boha, ale jen ho přijmout a tím budeme mít postoj Ježíše. Při modlibě můžeme říct: "Pokud to, zač se modlím, není od Boha, tak to Pane přefiltruj." Jen to, co je podle Božího plánu, je od Boha. Ne vše, co je dobré, je od Boha, a to je těžké rozlišit.

Pokud dělám vše, co po mně Bůh chce, tak se toto všechno stává posláním, protože nás k tomu Bůh posílá. Já mohu dělat mnoho věcí pro Boha, ale ne s ním, protože nás o to Bůh nežádá. Často děláme spoustu dobrých věcí, které ale nepochází od Boha a to, oč nás žádá, neděláme.  Máme dělat věci podle Božího úsudku a ne podle svého. Pokud budu konat věci Božím způsobem, přinesou Boží výsledky.

Ze všech přednášek jsou pořizovány zvukové záznamy, které si mohou zájemci objednat... 

Ve středu 22. ledna oslavil blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka narozeniny a o den později i svátek. Z toho důvodu mu přály při páteční dětské mši sv. děti. Bývá dobrým zvykem, že s gratulací následně při nedělních bohoslužbých přichází i dospělí. Obyčejně se této čestné úlohy zhostili nějací "zasloužilí" farníci.

Dnes těsně před požehnáním vzali do rukou obří kytici manželé Pavelkovi se svými třemi dětmi. Člověk čekal takové nějaké to klasické přání, ve kterém nechybí Boží požehnání, vedení Duchem svatým atd., atd., atd..., nebo něco zveršovaného lidovou tvořivostí... Dnes bylo vše jinak... Rodina Pavelkova své přání nádherně několikahlasně zazpívala a bylo to skutečně krásné, protože se svým zpěvem dotýkali lidských srdcí...Těžce jsem litovala, že jsem nevěděla předem, co se bude dít, že ti krásní mladí manželé s neméně krásnými dětmi se tak úžasným způsobem zhostí gratulace...

Tady jsou slova oné písně:

Už jsem tady o tom párkrát psala, jak jdou česká média do kytek. Ukázkový příklad je ale nyní vidět na událostech v Kyjevě. Naše tištěná i internetová média vesměs přebírají zprávy i fotky od zahraničních agentur. Prolétla jsem pár zpravodajských webů a všude měli fotky z Reuters, AP a něco málo také z ČTK. ČTK zřejmě jako jediná vyslala na místo fotografa a možná i píšícího novináře. Otázkou je, jestli na místo vyrazili jen na pár dnů nebo se tam budou moct zdržet delší dobu, aby vše mohli skutečně poctivě zdokumentovat, mluvit s lidmi a získat pravdivý názor na celou problematiku...

Reflex už byl snad posledním místem, odkud na podobné události vyrážel fotograf Jan Šibík. To už také není pravda. Před Vánocemi byl propuštěn. Stejně si ale myslím, že bylo špatné posílat stále jen jednoho "vyvoleného".. Proč se nedala šance i mladým "drakům", kteří by byli štastní jako blechy, kdyby mohli vycestovat a rádi by v terénu pracovali i za mnohem menší peníze než se platil ostřílený veterán... To už je ale zase jiná věc, i když vše souvisí se vším...

Je smutné, že páni milionáři, kteří dnes rozličná média vlastní, nemají zájem investovat a mít na místech, kde se skutečně něco děje, své lidi - profesionály... Kdo ví... Možná je to ale jen tah mocných, kteří si tento svět rozdělili a stačí jim, co stačí, je jejich záměrem, aby o krizových situacích z míst konfliktů informovaly jen vybrané agentury...

Každopádně místo aby noviny obsáhle informovaly, co se děje jen kousek na východ od našich hranic, tak je na iDnes jen jeden článek a k tomu fotky a videa od vzpomínaných zahraničních agentur... Smutné... Jak smutné... Stejná situace je na Aktuálně a Reflexu... Blesk má jako hlavní zprávu, co popíjela dcera pana prezidenta na večírku..., že jakási mně neznámá Martina dostala k třicátinám rakovinu a kotel dalších věcí, o kterých si vůbec nejsem jistá, jestli někoho vůbec zajímají...

A možná to je cíl nových majítelů médií... Nebudeme čtenáře informovat o podstatných věcech, které se dějí ve světě, ale zavalíme je nepodstatnými blbostmi a uděláme z nich tupé a lehce ovladatelné stádo... 

Ve čtvrtek v noci jsem se na Facebooku dozvěděla, že ten den (9. ledna 2014) odešel na věčnost horňácký folklorista, milovník dobrých písniček a hlavně výborný kamarád Jarek Slovák. Potkávali jsme se dlouhé roky na Horňácku při různých akcích, které se většinou nějak pojily s folklorem a Tondou Vrbou, který byl snad jedním z nejbližších Jarkových kamarádů.

Nedalo mně to, zalovila jsem ve svém archivu a našla pár fotek připomínajících Jarka v dobách, kdy byl ještě plný síly a o nějaké zhoubné nemoci, která dnes kosí lidi bez rozdílu věku či vyznání  a nebere ani ohled na to, jestli je dotyčný dobrý nebo zlý... Třeba někoho z návštěvníků těchto stránek fotky potěší, přinutí zavzpomínat si na společně prožité chvíle a třeba vzpomene na zemřelého i v modlitbě. Fotky jsou k nahlédnutí zde

O smutné zprávě informoval na svém webu také Radek Bartoníček a zároveň zveřejnil videa, která s Jarkem natočil Tonda Vrba. Zájemci si mohou vše přečíst a zhlédnout tady

"Odpočinutí lehké dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí, ať odpočívá v pokoji...."

Včera byla premiéra španělského filmu Poslední vrchol. Na ČSFD má momentálně hodnocení 96 %. Jde přitom o dokument. Více se zájemci mohou dozvědět zde Tak pěkný zážitek přeji všem, kdo do kina vyrazí....

Včera byla zahájena kolektivní výstava fotografů Ohlédnutí 2013. Pořádající Městská kina Uherské Hradiště zde představují snímky, které byly v roce 2013 pořízeny na Slovácku. Laureátem a tedy i celkovým vítězem s právem uspořádat v příštím roce v Kině Hvězda samostatnou výstavu, se pro loňský rok stal ředitel Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě Pavel Popelka. Zároveň byla včera zahájena samostatná výstava laureáta roku 2012 Filipa Fojtíka, který v Kině Hvězda vystavuje soubor s názvem Fašank v Nové Lhotě. Kdo se nedostal na vernisáž a nemá šanci výstavu vidět, tak jsou Filipovy vystavené fotky vidět i zde. Výstavy je možné v předsálí kina vidět až do 10. února. Tady je takový malý sestřih ze včerejšího večera, při němž vyhrávala cimbálová muzika Harafica. Přehled a fotky všech autorů, kteří se do soutěže přihlásili, je možné vidět zde

Dvaadvacátého května tomu bude přesně deset let, co se v rakouském Mariazell uskutečnila Pouť národů. Zúčastnili se jí tehdy zástupci Polska, České republiky, Slovenska, Rakouska, Maďarska, Slovinska, Bosny a Hercegovinya Chorvatska. Pouť provázely přívaly deště, kdy se mlha válela až k zemi. Po snášení fakt výjimečného nečasu na závěr většinu poutníků čekal brutální pochod do hor k zaparkovaným autobusům. Trval mnoho hodin. Někteří odhadují, že mohli tehdy našlapat i pětadvacet kilometrů... Zažila jsem to po čerstvě prodělané borelióze i já a bylo to fakt drsné... Ta pouť s sebou prostě nesla velké oběti... Nešlo o žádnou procházku růžovým sadem s pohodovým dojezdem na místo a stejně pohodovým odjezdem domů. Přesto na tuto pouť všichni účastnění rádi vzpomínají... Možná proto, že nebyla bez námahy...

Koho zajímá, jak to na Pouti národů v Mariazell 22. května vypadalo, může kouknout sem Znovu upozorňuji, že pokud není uvedeno jinak, tak jsem autorkou všech fotek na tomto webu já a mám k nim tedy i autorská práva. Nedávno se mně opět stalo, že jedna "borka" zneužila už před pár měsíci mé fotky a mooooc se divila, že je nemůže použít, že prý však co, když jsou na internetu??? Pokud by v tomto ohledu někdo neměl zcela jasno, může si něco o autorských právech fotek na webu přečíst zde

Adriana, Diana, Liliana, Angelika, Noemi, Naemi, Jessika, Judith a Theodor. Máte dojem, že jde o výčet jmen z nějakého zahraničního seriálu? Chyba lávky! Děti s těmito jmény žijí v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Po revoluci se nám tak seznam jmen, která dávají rodiče svým potomkům, pořádně proměnil. Samozřejmě, že jsou mezi nimi jako kdysi i Anežky, Klárky, Janové, Tomášové, Elišky, Terezky atd...

První seznam ale jasně dokazuje, že i na Slovácku chtějí být mnozí rodiče světoví.  Zůstává ovšem otázkou, jestli jim jejich děti v dospělosti za tuto volbu poděkují. Já si stejně stále myslím, že výjimečnosti a světovosti můžeme dosáhnout i jinak... Možná mám už ale jen staromódní pohled na svět..

Když jsem se na internetu dozvěděla, že palestinský velvyslanec zemřel při výbuchu, tak jsem si hned řekla, že to je tedy průšvih... Při večerních zprávách jsem se potom ovšem nestačila divit, jak policajti přesvědčovali národ, že to byla "náhoda", že nejde o žádný teroristický útok...

Jejich tvrzení bylo tak průhledné, že jsem jim od počátku nevěřila ani slovo... Bylo naprosto zřejmé, jak má být národu "vtlučeno" do mozku, že to bylo tak a rozhodně ne jinak... Už druhý den se ale objevily informace, že v bytě byl celý arzenál nepovoleně držených zbraní... No a dnes dcera velvyslance pro tisk uvedla, že byl její táta zabit... (část citace: „Ta informace o výbuchu bezpečnostního zařízení v jeho schránce není pravda. Trezor se používal denně po 30 let. Je starý, a ne moderní, a nemá žádná důmyslná vybavení,“ řekla podle deníku Právo Džamálova dcera Rana v rozhovoru pro palestinskou agenturu Ma’an. Znovu tak upozornila na nesrovnalosti v prozatím oficiální verzi, že se jednalo o pracovní úraz, kdy při neopatrné manipulaci s trezorem vybuchlo nástražné zařízení. "Otec trezor bez potíží používal už dřív, než před dvěma měsíci odjel do Egypta. Mezitím schránku používali další zaměstnanci budoucí ambasády," odhalila, kdo měl ke schránce přístup. Podle Rany byla bomba umístěna na vnější spodní straně sejfu, je proto přesvědčená, že šlo o atentát s cílem Džamála zabít. Naznačila také, že pachatel mohl nálož na trezor umístit večer před výbuchem. Teprve tehdy totiž schránku do rezidence stěhovala česká firma.)

Velvyslancova dcera tak potvrdila to, co jsem tušila, aniž jsem nějaká vědma, od počátku... No jsem zvědavá, jaký bude mít tato situace další vývoj... Co teď můžeme očekávat? Začnou se i v našem malém rybníku odpalovat atentátníci? Uvidíme...

Kdybyste nevěděli, co dělat v nedělním podvečeru, můžete se vydat do Kina Hvězda v Uherském Hradišti, kde bude od 17 hod. vernisáž Ohlédnutí, což je takové slovácké press photo... K vidění by tam měly být ty nejlepší fotky, které vloni fotografové udělali v regionu Slovácko. Jsou to dost zajímavé pohledy, které už zdaleka nejsou zaměřené převážně na folklor, jak by si někdo mohl myslet... Slovácko však už dávno není jen folklor...

Součástí podvečera bude i zahájení samostatné výstavy Filipa Fojtíka, kterému se podařilo vloni s cyklem Višňový sad, který nafotil ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, přehlídku vyhrát a stal se laureátem. Hlavní odměnou tehdy bylo, že může o rok později uspořádat v kavárně kina samostatnou výstavu... Rok se s rokem sešel a výstava tluče na dveře... Možná by si někdo mohl myslet, že v Uherském Hradišti představí něco z cyklu nemocničních kaplanů, na kterém letos hlavně pracoval a ten od října putuje po celé zemi...

Filip se ale rozhodl jinak... V Uherském Hradišti bude vystavovat docela syrově zachycený fašank v Nové Lhotě z února loňského roku. Jsou to opět černobílé fotky...

Mějte se krásně a užívejte si každý den nového roku... Lenka

Za poslední dny, týdny a měsíce snad nepamatuji den, kdy jsem šla spát dříve než před půlnocí... Je Silvestr, do půlnoci zbývá nějaká hodinka a půl a já se chystám do postele. Proč? Nemám ráda nic, co lidé dělají stádovitě a jakoby na povel. Přímo to nesnáším, a tak budu dnes protestovat po svém :-) Do pelechu si vezmu knížky a budu si to užívat. Než ale usnu, tak bych všem návštěvníkům těchto stránek chtěla také popřát do nového roku.

Dnes jsem dostala od jednoho moudrého muže úžasnou radu. Řekl mně: "Všechno, co jste letos zažila negativního, hoďte do studny a přiklopne víkem. Je to za vámi a něco krásného právě začíná..." Také věřím, že bude líp, protože toho špatného jsem si letos už přece jen vybrala dost...

A tak všem přeji, aby dokázali hodit vše špatné, co v letošním roce prožili, do hluboké studny a přiklopit ji těžkým poklopem Na vše zapomněli, už se tím nezabývali, nezamořovali si špatnými vzpomínkami mysl, protože je to minulost, se kterou stejně nelze nic dělat.

Dále všem přeji, abyste si užívali každý den, který přijde a dokázali ho znovu a znovu vítat, i když u toho nepotečou hektolitry alkoholu a nebudou k nebi létat barevné rachejtle jako dnes. Vždyť to přece není vůbec důležité... Dále Vám přeji, abyste si udělali čas na rodinu a přátele, občas jim zavolali, napsali mail, jak se Vám daří (rozhodně nemám na mysli žádné přeposílačky!!!!), anebo se dokonce sešli a pokecali, jak jde život... Mám to štěstí, že mám takovou rodinu i pár přátel... Vím, že je to velký dar, a tak ho přeji i vyprošuji i Vám...

Když mně bylo letos nejhůř, tak mně připlula od syna Johna tato SMS:

Žalm 23:

Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.

Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod,

naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.

I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.

Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.

Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití...

A já si ta slova potom v následujících dnech, týdnech a měsících znovu a znovu četla a snažila se jim uvěřit...

Věřím, že bude zase líp, že přijde něco krásného :-) A to přeji i Vám...

Mějte se všichni moc krásně a užívejte si každý den nového roku!

Ze srdce Lenka

Po dlouhatánských letech jsem se dnes vydala fotit Živý betlém v Hroznové Lhotě. Uskutečnil se letos už popatnácté. Boží rodinu tentokrát ztvárnili manželé Věra a Kamil Schwarzbierovi s dvouměsíčním synkem Ondráškem. Přesně se chlapeček narodil třetího října. V průvodu byly vidět desítky krojovaných, ale třeba také myslivci, lyžař, filmař, ponocný, řezníci a hasiči. Všichni byli nastrojení v dobových kostýmech. Dokonce přijeli i Gajdoši ze Starého Hrozenkova. U kostela byl opět krásný Betlém, kde děti i dospělí mohli vidět telátko, kozy i ovečku. Zvířátka zapůjčila Horňácká farma z Hrubé Vrbky. Také Tři králové přijeli na koních z Hrubé Vrbky. Koho by zajímalo, jak to v Hroznové Lhotě dnes vypadalo, může se na pár fotek podívat tady

Všechny zdravím a přeji krásný vánoční čas... Lenka

V adventu jsem letos docela dost přemýšlela o Panně Marii a její cestě nejen do Betléma. Bylo to díky úryvku z knihy II. Poema Dell'Uomo-dio, Edizioni Pisani, 1975... Pořád jsem musela myslet na to, jak nereptala, nenadávala Bohu, že když si ji vyvolil, tak měl "urovnat cestu" a zajistit jim s Josefem v Betlémě ubytování na úrovni! V pořádném hostinci, kde je  teplo, jídlo a veškerý komfort, jaký si zasluhuje příchod Spasitele na tento svět... Vůbec ne... Fascinuje mne ta její důvěr v Boha, že se o Svatou Rodinu postará a také její pokora, se kterou bez reptání nesla všechny obtíže cesty i ty, co následovaly po Ježíšově narození.. Zavzpomínejme spolu s úryvkem z uvedené knihy, jak podle všeho vypadala cesta P. Marii a sv. Josefa do Betléma...

..."Nevím, Josefe. Čas se přiblížil, ale což ho Pán nemůže zpomalit, aby tě zbavil této starosti? On může všecho: Neboj se."

"Ale co cesta? Kdo ví, jaký dav lidí tam bude! Najdeme dobré ubytování? Budeme mít dost času k návratu? A kdyby... kdyby ses tam měla stát Matkou, co uděláme? Nemáme tam dům... Už tam nikoho neznáme..."

"Neboj se, všechno půjde dobře. Bůh dá najít útulek zvířeti, které má mít mladé. A proč by ho neměl dát nalézt pro svého Mesiáše? Spolehněme se na Něho, Ano? Vždycky se spolehněme na Něho. Čím je zkouška větší, tím větší důvěru je třeba mít. Jako dvě děti vložme sevé ruce do ruky svého Otce. On nás povede. Zcela se mu odevzdejme. Podívej se, jak nás s láskou vedl až dosu. Otec, ani ten jeleepší otec, by nám nevěnoval tolik pozornosti. Budeme jeho dětmi a jeho služebníky, konejme jeho vůli. ...Neboj se, Josefe. Nejsou-li silnice jisté, je-li pro velké množství lidí cesta obtížná, andělé nás ochrání a obklopí stráží. Ne nás, ale jejich Krále. Nenalezneme-li útulek, skryjí nás pod svými křídly. Nepřihodí se nám nic zlého. Nic se nemůže přihodit: Bůh je s námi."

Josef na ni hledí a v extázi naslouchá. Vrásky n ačele se mu rozplynou, úsměv se navrátí. Vstane, teď už bez obav a smutku...

...Maria jede n šedivém oslu, celá zahalená do tlustého pláště. Vpředu na sedle je opět ono zařízení, viděné už při cestě do Hebronu, na něm kufr s nejpotřebnějšími věcmi. Josef jí kráčí po boku a drží uzdu. Občas e jí otáže: "Jsi unavená?" Maria na nějs s úsměvem pohledné a řekne: "Ne." Potřetí připojí: "To spíše ty musíš být unaven, když jdeš pěšky." ...."Je ti zima? táže se Josef, protože se zvedl vítr. "Ne, děkuji." Ale Josef nedůvěřuje. Sáhne jí na nohy, visící na oslově boku obuté v sandálech, které je možno zahlédnout, neboť nepatrně vyčnívají z dlouhého oděvu. Josef musí shledat, že jsou studené, protože zavrtí hlavou. Sejme pokrývku, kterou nese svázanou přes rameno a peřhodí ji Marii přes nohy i přes tělo, takže i ruce jsou pěkně v teple pod pokrývkou a pláštěm.

..."Konečně jsme v Davidově zemi, Maria. Teď si odpočineš. VYpadáš tak unaveně..." "Ne. Myslela jsem... Myslím..." Maria bere Josefovu ruku a říkám se zařivým úsměvem: "Myslím, že okamžik opravdu nastal." "Milosrdný Bože! Co budeme dělat?""Neboj se Josefe. Nenech se znepokojit. Vidíš, jak jsem já sama klidná?" "Ale ty trpíš hodně?" "Ó, ne. Jsem plna radosti. Takové radosti, tak silné, tak krásné, tak neodolatelné, že moje srdce buší silně, silně a říká mi: On přichází na svět! On přichází na svět! Říká to při každém zabušení: To můj Maličký tluče na bránu mého srdce a říká mi: "Maminko, zde jsem, abych ti dal Boží políbení." Můj Josefe, jaká radost!"

Ale Josef z toho radost nemá. Myslí na to, že musí urychleně najít přístřeší a zrychlí krok. Dveře od dveří žádá o přístřeší. Nic. Všechno obsazeno. Dospějí až k hospodě. Je plná až po venkovské podloubí, které obklopuje velký vnitřní dvůr, lidé se zde chystají přespat venku.

Josef nechá Marii na oslu ve dvoře a vychází a ptá se v dalších domech. Vrací se malomyslný. Nenašel nic. Předčasný zimní soumrak začíná rozpínat své závoje. Josef snažně prosí hospodskou. Prosí cestujíc. Jsou to zdraví muži. Zde je žena, která se chystá přivést na svět dítě. Nechť mají slitování. Nic. A zde je den bohatý farizej ho pozoruje s viditelným pohrdáním, a když se Maria přiblíží, oddálí se, jako by byl v blízkosti nějaké malomocné. Josef na něho hledí a jeho obličej rudne rozhořčením. Maria položí ruku na jeho zápěstí, aby ho uklidnil, a říká: "Nenaléhej. Pojďme pryč. Bůh se o nás postará."

Vycházejí, jdou podél zdi hospody. Obrátí se do uličky vedoucí mezi ní a chudými domky. Obcházejí hospodu. Hledají. A zde jsou jakési, jeskyně či sklepy, tak jsou nízké a vlhké. Nejhezčí jsou obsazeny. Josef je sklíčen.

"Hej Galilejský!" volá na něho zezadu nějaký starý muž. "Tam vzadu pod těmi troskami je jedno doupě. Třeba tam dosud nikdo není." Jdou blíž k tomu "doupěti". Je to opravdu doupě. Mezi troskami rozbořeného stavení je přístřešek a za ním je jeskyně, spíš díra v hoře než jeskyně. Řeklo by se, že jsou to základy nějaké staré stavby, které slouží za střechu trosky podpírané nahrubo otesanými kmeny stromů. Aby lépe viděl, protože se už velmi stmívá, Josef vyjímá křesadlo a zapaluje lampičku, kterou vytahuje z tlumoku. Vstupuje. Pozdraví ho zabučení. "Pojď, Maria, je prázdná, je tam jen vůl." Josef se usmívá: "Je to lepší než nic!"

Maria sestoupí na zem a vejde. ...Maria se přiblíží k volovi. Je jí zima. Položí mu ruce na krk, aby si je zahřála. Vůl zabučí a nechá si to líbit. Zdá se, že rozumí. Podobně, když ho Josef odstrkuje stranou, aby mohl nabrat hodně sena z jeslí a udělat lůžko pro Marii. Jesle jsou dvojí: ty, z kterých žere vůl, a nad nimi něco jako police. ...Unavená Marie sedí na stoličce, pozoruje ho a usmívá se. Už je to hotovo. Maria se usadí na měkkém seně, jak nejlépe dovede, a rameny se opře o trám. Josef dokončuje zařizování tím, že  přes díru, sloužící za vchod, pověsí svůj plášť.

...A světlo sílí stále více. Oči ho už nemohou snést. V něm, jakoby pohlcena závoje rozžhaveného světla, mizí Panna... a vynořuje se z něho Matka. Jakmil se světlo stává snesitelné, je vidět Marii s jejím novorozeným Synem v náruči. Malé, růžové a boubelaté Děťátko, které se zmítá a třepe ručkama... Vůl probuzený jasem povstává za velkého šramocení kopyty a bučí. Osel pozvedá hlavu a hýká...

Klobouk dolů před křesťany v Argentině, kteří svými těly a modlitbami chránili kostel před rozvášněným davem homosexuálů. Ti chtěli totiž kostel zapálit...  Na plivání, nadávky a orgie před jejich zraky odpovídali naprostým pokojem, modlitbami k Panně Marii a trpělivým snášením plivanců, úrážek i sprejování jejich těl i oblečení.

Je zajímavé, že denně je nám v médiích servírováno ve zprávách plno informací, které vůbec nepotřebujeme vědět. Kdo, s kým drží, která celebrita se rozvádí, je nevěrná, jak zbohatla, zhubla, ztloustla... atd., atd..., ale taková zásadní informace se neobjeví. O to víc nám ale bude vloukáno do hlav, jak je "normální", aby si dva chlapi (ženy) založili rodiny a adoptovali děti. V některých státech už se nesmí v dokladech uvádět matka - otec, ale pouze slovo rodič... Kam to všechno spěje??? V posledních dnech se utvrzuji, že se svět řítí někam úplně špatně... Ono video je zde

Ponížit, zesměšnit, ukázat a maximálně zveličit negativní stránky jednotlivce, anebo poukázat na bohatství úspěšných, aby se u převažující části chudých čtenářů vzbudily ty nejnižší pudy závisti a nenávisti. Tak nějak funguje bulvár a bohužel zatím stále sklízí úspěchy. Říkala jsem si to už mnohokrát a dnes zveřejněný článek s titulkem: "Když pracháči tančí! Jak si žijí hvězdy StarDance Bugár, Kuchařová a spol.?" mne o tom znovu přesvědčil. Z pohledu dlouholetého novináře totiž vím, jak silně zavádějící jsou v bulváru právě titulky, které "prodávají"...  Když po senzaci zvěstujícím titulku přečtete samotný článek, mnohdy totiž nakonec zjistíte, že je všechno úplně jinak a "poutač" byl naprosto zavádějící...

Zrovna ve zde zmíněném článku se po přelétnutí textu dozvíte, že herečka Anička Polívková, která patří podle autora článku mezi ony "pracháče" z titulku, vlastně žádnou nemovitost nevlastní... Hvězdní reportéři Blesku totiž účastníky StarDance hodnotili podle toho, jaké vlastní nemovitosti. Na účty a do skříní jim naštěstí nakouknout nemohli... Další z tanečníků má v Praze platit nájem 22 000 Kč měsíčně. Pokud vím, tak je to u většího bytu v Praze docela běžný nájem. Takové jsou holt ceny v Praze a rozhodně s tímto nájmem nepatří mezi nějakou vyvolenou špičku... Ondřej Brzobohatý má mít dle "hvězdných reportérů" Blesku dokonce chatu v hodnotě 300 000 Kč!!!! No to je tedy drahá nemovitost jak sviňa... Moje nervy...

Co za blba psalo tento článek? A proč vůbec? Jakou má sdělovací hodnotu??? No cíl je jasný: aby chudáci záviděli a bohaté nenáviděli. I bulvár by měl ale pochopit, že to tak na světě prostě je... Že vždy byli bohatí a chudí... Tak to prostě je... Někdo se vypracoval sám a někdo měl štěstí, že se narodil se zlatou lžičkou v puse... Má vysoce postavené rodiče, kteří mají kontakty, umetou mu cestičky a dohodí nějakou dobrou práci, kšefty, podnikání... Tak to prostě je...

Táňa Kuchařová vzešla z "obyčejného" lidu, ale měla štěstí, že vyhrála Miss World 2006. Závistiví tupci by měli ale pochopit, že jen krása jí k tomu rozhodně nestačila! Musela umět jazyky a řadu dalších věcí. Zvládnout etiketu a třeba se naučit luxusně tančit, což teď předvádí ve StarDance...

A ještě pár slov k oněm "hvězdným reportérům" Blesku. Když jsem toto označení teprve nedávno zaregistrovala, tak jsem si trošku jednoho z těch "hvězdných" proklepla a podívala se, jak vlastně pracují, co dělají... A jaké bylo moje zjištění? Nagelovaný boreček ve značkových hadřících, který se nakrucuje  a mluví jako ženská, neumí pořádně ani položit otázku... Smutné... Velmi smutné... A zkušení novináři, kteří jsou doopravdy profíci ve svém oboru, získali za svou práci třeba i prestižní ocenění, jsou propouštěni a možná si v oboru už ani neškrtnou... Znovu říkám... Smutné, jak smutné... Znovu se ptám? Kam se tento svět řítí??? Do veliké řiti?

Média jsou v krizi. Na jedné straně se novináři hromadně propouští a na druhé straně školy chrlí další stovky nových. Těžko říct, jestli najdou uplatnění. Možná hrstka z nich. Podobná situace je ale i pro absolventy pedagogických fakult a mohli bychom pokračovat ve výčtu oborů dál. Výborně na toto téma píše Michal Kašpárek zde Se vším, co ve svém blogu uvádí, mohu jen souhlasit. Žijeme v divné době a občas mám obavy, že bude ještě hůř... Kéž to není pravda...

Čas letí jako splašený kůň a včera jsme už zase zapalovali po roce první adventní svíčky na adventních věncích. Ty se ale nejdříve žehnaly v kostele. Pár fotek z toho mám zde

Při dnešní rorátní mši svaté to vypadalo, že se jí zúčastní snad jen dvě děti. Nakonec bylo vše jinak. Těsně před zahájením se jich nahrnulo  několik desítek. Spolu s dospělými byl kostel hodně zaplněný. Nějaké fotky jsou z dnešního rána tady

Jinak dnes slaví svátek všechny Blanky. Je to krásné jméno, na které nemohu zapomenout, protože se tak jmenuje moje mamka i ségra. Všem Blankám tedy přeji jen vše dobré, a aby si svůj sváteční den pořádně užily!!!

Po třech letech jsem si v dnešním odpoledni udělala vycházku do strážnického skanzenu, kde byla připomínka starých zašlých časů, jak se prožíval advent a slavily Vánoce na počátku minulého století...

No byla to nádhera! Jako ostatně vždy... Nejdříve jsem byla v šoku, kolik aut a autobusů obléhalo celý areál, ale nakonec to nebyla taková hrůza. Ty davy se prostě nějak na velké ploše rozešly... Za ty roky, co jsem tam v minulosti jezdila, už vše znám jako své boty, že bych mohla v některých chaloupkách dělat i průvodce. Ve Strážnici se ale stále snaží přijít s něčím novým. Letos tam například byly poprvé Barborky. Alespoň pro mne poprvé... Vloni už tam prý byly... No a jinak jsem potkala spoustu "starých" známých, což bylo moc pěkné.

Kdo neví, co se zítřejším dnem, tak se určitě rozjeďte do Strážnice. Děti si mohou vyzkoušet odlít svíčky z včelího vosku, zazpívat si, zúčastnit se promítání pohádky ze starodávného přístroje a je toho všeho mnohem víc! Prostě si udělejte výlet do Strážnice. Pár fotek, jak to tam dnes vypadalo, můžete vidět zde

Včera se internetovým světem jako blesk šířila zpráva, že z Reflexu vyhodili Jana Šibíka. On sám tedy nejdříve na svém facebookovém profilu zveřejnil prohlášení, že z Reflexu odchází, protože "zbulvarizoval" a už v něm není zájem o reportážní fotky. Nakonec se z této prvotní informace vyklubalo, že byl vyhozen. Jen on sám a jeho šéfredaktor Pavel Šafr ví, jak bylo vše ve skutečnosti, proč k jeho vyhození došlo.

Jedno je ale jisté. Pokud si ještě předevčírem někdo myslel, že Šibík to má v Reflexu jisté až do smrti, tak se hodně pletl. Všechno je jinak. Místo v novinách dnes nemá jisté absolutně nikdo. A může to být hvězda sahající až do nebes. Člověk, který své řemeslo skutečně umí... Pro zaměstnavatele může být takový člověk prostě drahý. K hodně solidnímu platu se dopracoval před lety, kdy šla média nahoru. V poslední době ale zažila neskutečný sešup a platy některým jedincům zůstaly. Nemám teď na mysli právě pana Šibíka. Kdesi jsem četla, že v jeho případě rozhodně nešlo o peníze. O tom ale zase ví jen fotograf a jeho šéf sám... Jen oni dva ví, kde byl zakopaný pes. Znovu musím opakovat. Za dveřmi redakce stojí dlouhatánská fronta fotografů, kteří mají zájem zaplnit jeho místo a dokázat, že také fotit umí. Určitě tady mezi námi takoví mladí dravci jsou. Jen potřebují dostat příležitost, aby mohli ukázat, co umí. Otázkou ale zůstává, jestli za Honzu někoho do Reflexu vezmou... To je další otázka.

O uvedené problematice napsal glosu na aktualne.cz Radek Burda. Koho zajímá jeho pohled, může si ho přečíst zde

Na Facebooku se každý den promele spousta názorů. Někdy jde o blbosti, srandičky, zajímavosti, věci vážné i nevážné... Dnes jsem tam objevila tuto báseň, kterou by si měli vrýt do paměti všichni, co upadají často do smutku. Ať už ke svým smutkům mají důvod nebo ne. Ta báseň je důležitá pro všechny, protože jim může pomoct. Napsal ji malý chlapec v koncentračním táboře. Alespoň tak to bylo uvedeno na Facebooku. Neověřila jsem si, jestli je to pravda. Svým způsobem je ale jedno, kdo ji napsal, protože je i tak velmi pravdivá. Pokud ji ale skutečně napsal chlapec uprostřed hrůz koncentráku, tak o to mají její slova větší cenu a dopad... Tady je:

Stalo se už pěkným zvykem, že v rámci hodů bývá v Blatnici výstava. Tuto tradici před lety založil blatnický rodák a milovník výtvarného umění Vojtěch Petratur. Letos dostali prostor dva mladí umělci (Radim Skočík * 1976 a Štěpán Guman *1989) a Antonín Pojeta (*1904 - 1980). Vedle sebe se tak sešly popisné obrazy krojovaných s moderním uměním mladých. Při vernisáži a poté i v restauraci Roháč zahrála Horňácká muzika Miroslava Minkse. Koho zajímá, jak to na vernisáži vypadalo, může kouknout sem

Jinak nám do rána Blatnici zasypal sníh. Za chvilku bude prosinec, tak co bychom jako chtěli, že? Já se s tím ale budu muset na pár měsíců srovnat, protože miluju jaro, které toužebně očekávám :-)

OPATSKÁ BENEDIKCE P. JÁCHYMA JAROSLAVA ŠIMKA, O.PRAEM.

V pátek 22. listopadu 2013 v 10:00 v opatském kostele Narození Panny Marie v Želivě

přijmul z rukou královéhradeckého biskupa Mons. JUDr. Ing. Mgr. Jana Vokála, JU.D.

opatskou benedikci nově zvolený opat Kanonie premonstrátů v Želivě

P. PhDr. ThLic. Jáchym Jaroslav Šimek, O.Praem. 51. želivský opat.    

Fotky ze slavnostní bohoslužby jsou zde Nafotil je Filip, který se do Želivu dostal jako oficiální fotograf. V padesátých letech zde byl přitom s mnoha dalšími knězi zavřený nejen P.  Antonín Šuránek, ale také Filipův prastrýc - katolický kněz a rodák ze Strážnice P. Jan Hořák... Je to prostě neuvěřitelná smyčka... Věřím, že to není žádná náhoda...

Známý,  a v České republice velmi oblíbený, exercitátor P. Elias Vella z Malty má nové webové stránky. Jejich správcem je překladatel Václav Čáp. Zájemci na nich najdou nejen fotografie ze seminářů a exercicií, které P. Vella v minulých letech vedl v České republice a na Slovensku, ale hlavně termíny akcí pro rok 2014.

Webové stránky P. Eliase Velly najdete zde Věřím, že mnohé tato informace potěší, proto ji zde zveřejňuji.

P. s. A já mám radost, že většina fotek na uvedeném webu je mých, že jsem se mohla na jeho tvorbě také podílet...

Čejkovice byly jedním z prvních míst, kde vinaři začali představovat v rámci svátku svatého Martina svá mladá vína. Možná byli zcela první, ale tuto informaci nemám ověřenou. V jejich šlépějích každopádně následovaly další obce a města, takže se dnes Svatomartinské víno žehnalo na místech, kde by to člověk ani nečekal, protože nejde zrovna o vinařské oblasti. A další budou následovat ještě ve dnech budoucích... No jo... Kšeft je ale kšeft, takže se nějaký důvod, proč žehnání udělat i "u nás", vždy najde.

Fotoreportáž z žehnání Svatomartinských vín v Čejkovicíh je k vidění zde

V rámci slavnostního nedělního odpoledne Svatomartinských hodů byl dnes zahájen Strážnický salon Františka Cundrly. Tento slavný rodák a výborný malíř by se 25. 11. dožil sedmdesátých narozenin. Salon se tedy nesl především v duchu vzpomínání na Františka Cundrlu. V prostorách Kulturního domu Strážničan je nyní až do 15. listopadu k vidění průřez malířovy tvorby. Dále jsou zde vystaveny sochy vynikajícího sochaře Olbrama Zoubka. Mladou generaci potom zastupuje talentovaná malířka Martina Smutná (24), která v současné době studuje malbu na UMPRUM v Praze.

Zítra to budou přesně tři roky, co jsem s Františkem mluvila naposledy. Tehdy jsem o tom setkání napsala toto a tady je připomínka textu, který vyšel při příležitosti jeho pětašedesátých narozenin v časopisu Mikroregionu Strážnicko a já jej zveřejnila i zde na tomto webu den po jeho úmrtí v roce 2011...

Všechny zdravím a přeji klidný týden bez zbytečných nerváků.... Lenka

Dnes mi už počtvrté přistál v elektronické poště mail se žádostí, abych podpořila petici za propuštění unesených dívek Antonie a Hanky v Pákistánu. Přiznám se, že je mně jich moc líto. Na druhé straně si ale říkám, proč tam kurnik lezly? Jsou to vzdělané dívky, takže určitě musely vědět, do jaké "kultury" jdou a co je tam může čekat!!!! Dvě mladý holky mezi muslimskými barbary, kterým na nějaké životu ženských vůbec nezáleží...

Dále si říká, jestli má vůbec taková petice, která má být doručená matkám únosců, smysl. Zase mi přichází na mysl... Jakého ražení jsou matky únosců? Pokud vím, tak některé muslimky schvalují, aby se jejich děti staly sebevražednými atentátníky... Nechají se drsní únosci ovlivnit nějakou peticí? Netuším... A tak tady dávám odkaz na onu vzpomínanou petici. Petici si mohou zájemci přečíst a podepsat tady

Holkám přeji, aby to přežily a ve zdraví se dostaly domů. Mohly by potom dělat přednášky a varovat ostatní mladé lidi od takových šílených cestovatelských nápadů...

Na Velehradě žije okolo třiceti řeholních sester sv. Cyrila a Metoděje. Přestože jsou některé z nich už hodně pokročilého věku, nenechaly si ujít volby do Parlamentu České republiky. Volební komise přišla až za nimi do kláštera. Koho zajímá, jak tam volby vypadaly, může se podívat zde

Přestože sestry zažily dobu nacismu i komunismu, jsou plné naděje a věří, že má Bůh vše pevně v rukou. Za budoucnost národa se ale modlily a modlí i dál.... Při čekání na volební komisi bylo zajímavé sestry sledovat. Některým bylo okolo devadesátky a byly plné humoru a dovedly se zdravě "štengrovat". Líbilo se mně také, když jsem jednu sestřičku, kterou stáří a zřejmě nějaká nemoc ohnuly téměř do pravého úhlu, chtěla vyfotit, tak zareagovala tím, že si musí upravit svůj závoj :-) To bylo pěkné.... Prostě jako správná ženská chtěla vypadat na fotce upraveně :-) Mezi sestřičkami bylo fakt moc dobře...

V neděli jsem se odpoledne dostala do sklepa manželů Jurečkových ve Bzenci. Tam bylo taky moc dobře. Potkala jsem spoustu známých, se kterými se znám roky a mám si s nimi hlavně co říct... Pavel a jeho žena Miluška mne zvali už mnohokrát, ale nějak to nikdy nevyšlo... Tentokrát jsem ale nemohla odolat. Jejich dcera Lenka, skvělá malířka, uvedla do společnosti svou třináctiměsíční dcerušku Magdalénku, která v ten den dostala další jméno. Od neděle se jmenuje Magdaléna - Pálava. Proč? Všichni vnuci manželů Juečkových totiž dostávají další jméno podle nějaké odrůdy vína. Nedávno narozená Eliška se bude jmenovat zase Lipka.

Ze Bzence jsem to domů vzala přes Hodonín, kde jsem se mohla alespoň chvilku zúčastnit oslav 95. výročí vzniku Československa. Pořadatelé připravili velmi důstojnou oslavu kulatého výročí. U sochy T. G. Masaryka se sešly stovky obyvatel Hodonína. Potěšující bylo, že přišlo hodně mladých lidí, kteří přivedli své děti vybavené lampiony. U sochy stáli čestnou stráž členové historického oddílu v československých, italských, ruských a francouzských uniformách z první světové války. V historických krojích nechyběli ani zástupci Sokolů. Mladou generaci potom zastupovali skauti. Pár fotek mohou zájemci vidět zde

Když jsem tak koukala na ten dav lidí, který přišel uctít památku prvního československého prezidenta a připomenout si vznik první republiky, říkala jsem si, že pokud by se podobná akce konala ve Veselí, tak by tam byli zřejmě jen skauti a Sokoli...Ve Veselí totiž lidé nemají nějak moc o nic zájem... Tak to vidím já, ale možná se pletu...

Od památníku T. G. Masaryka se potom lampionový průvod vydal na Masarykovo náměstí, kde byly oslavy zakončeny ohňostrojem. V té době jsema ale už ležela a odpočívala v teple domova...

Musela jsem se sama pro sebe usmívat, když jsem viděla, že dvě fotky z Blatnice byly zveřejněné na hlavní stránce Evropy zpravodajské agentury Demotix. Jak k tomu došlo? Udělala jsem prostě pár fotek ze sčítání volebních lístků, když se dnes ve 14 hod. v Blatnici uzavřely volební místnosti. Z pohledu světa se tak nepatrná vesnice, kdesi pár kiláků od slovenských hranic, dostala mezi zpravodajské události z Evropy. Koho zajímá, co na nich je, může kouknout sem

S úsměvem, ale možná ještě víc s hořkostí, vzpomínám na porevoluční dobu, kdy se mimo jiné s odporem komentovaly pořady a seriály, jimiž vedoucí komunistická strana krmila prostřednictvím televizních stanic svůj lid. Řekla bych, že čtyřiadvacet let po revoluci jsou lidé krmeni možná ještě většími sračkami než za komančů.

Zájemci dnes totiž mohou kromě "bezva" seriálů z dob totality sledovat také nekonečné seriály současné domácí i zahraniční produkce. Kromě toho se ale také snad na všech televizních kanálech neustále vaří. Nejrůznější pokrmy pod bedlivým dohledem kamer vaří prostý lid i celebrity. Většinou jde o nějaký druh soutěží, aby se "herci" snažili... Tuto "vybranou" společnost televizních pořadů doplňuji nejrůznější reality show.  

V současné době tak například běží VyVolení. Bandu lidí produkce zavřela do baráku prošpikovaného kamerami, kde bojují o pět milionů korun. Na webu občas mrknu, oč tam jde, jaká tam panuje nálada. Zajímaly mne především psychologické reakce lidí zavřených v malém prostoru. Produkce pro ně vymýšlí nejrůznější "hry" a situace, které mají vést k jejich odhalení až na kost, k vyhrocení konfliktů. Hlavním cílem je ale člověka ponížit a vyrazit z něj ty nejnižší lidské pudy. Co si budeme namlouvat, je jasné, že v hraničních situacích je člověk schopný lecčeho a někdo čehokoliv...

Účastníky do reality show láká možnost rychlého zbohatnutí. Vyhrát ale může pouze jeden. Ostatním zbyde jen z ostudy kabát... A tak si říkám, kam nejen ten náš národ, ale svět celkově, spěje. Ať mi nikdo netvrdí, že "to" lidé chtějí! Nechtějí... Je jim to prostě servírováno jako duchovní strava a to je tedy doopravdy v pr...i. Jasné... Nikdo na televizi nemusí koukat, ale když je diváků masově servírován brak den za dnem, tak to prostě musí většinu lidí nějak ovlivnit.

Nevím proč, ale nějak mám dojem, že tady někdo chce, aby většina populace byla stádo tupých ovcí, které se nechají lehce zmanipulovat a ovládat. No nic... Jdu si číst. Ještě, že jsou tady knihy a já si můžu vybrat z přebohaté nabídky...

Filip má za sebou další vernisáž svých fotografií. Tentokrát se uskutečnila ve Fakultní nemocnici Olomouc. Nese název Být nablízku a zachycuje práci nemocničních kaplanů. Filipovy snímky, které vznikaly čtvrt roku, dokumentují, jak moc je práce nemocničních kaplanů potřebná.

Vedle vzpomínané výstavy ve FN Olomouc mohou Filipovu práci vidět také návštěvníci kavárny Inkognito v Plzni, kde je vystavený cyklus Stáří až do 8. listopadu 2013.

Stejně mně ale nějak mozek nebere, že stále někdo projevuje zájem, aby Filip někde vystavoval své fotky, ale stálou práci nemůže sehnat. V posledních dvou letech tak žil od projektu k projektu. Nejdříve spolupracoval s Ligou lidských práv a v posledních měsících s Arcibiskupstvím olomouckým. Za oba projekty byl moc vděčný, protože mu nabídly poznat úžasné lidi a dostat se do prostředí, kam se třeba jinak hned tak nedostal.... Uvidíme, co bude dál.... V pátek 22. listopadu bude oficiálním fotografem opatské benedikce pro nově zvoleného opata želivské kanonie premonstrátů P. PhDr. ThLic. Jáchyma Jaroslava Šimka. Více najdou o této slavnosti zájemci tady.

Kdo by chtěl zhlédnout tři minuty z nedělní vernisáže, tak krátké video nalezne zde Vystavené fotky sem záměrně nedávám, protože je mnohem lepší snímky vidět jako zvětšeniny ve výstavních prostorách. Nyní by měla být výstava tří týdny ve Fakultní nemocnici v Olomouci, odkud poputuje na Teologickou fakultu Olomouc, kostela na Svatém Kopečku a počátkem února se přesune na Pražský hrad. Takový je alespoň plán hlavní koordinátorky celé výstavy Marty Hošťálkové. V příštím roce by měly být tyto fotky k vidění také třeba v Masarykově onkologickém ústavu v Brně na Žlutém kopci či v sále kardinála Špidlíka při Dnech lidí dobré vůle na Velehradě. Uvidíme, jestli vše bude pravda. Možná jsem skeptik, ale mnohému věřím až když se tak fakt stane... :-)

Každopádně by výstava měla po České republice putovat až do počátku roku 2015... 

Všechny zdravím a přeji krásný podzimní den Lenka
 

Všechny srdečně zveme na Filipovu další vernisáž, která se uskuteční v neděli 20. října ve Fakultní nemocnici Olomouc. Vše začne v tamní kapli ve 13.30 mší svatou, na kterou naváže zhruba ve 14.30 vernisáž.... Jedná se o cyklus fotografií mapující práci nemocničních kaplanů.

Často slyším spoustů keců, proč něco nejde, že jsou mladí k ničemu, jen sedí u počítačů, myslí sobecky hlavně na své zájmy, lidé se už neschází, aby se společně užili, komunikují především virtuálně, a že dnes vlastně nikdo není ochotný něco dělat zadarmo. Někteří připustí, že by něco i zorganizovali, ale už předem ví, že by stejně nikdo nepřišel. Včera jsem zjistila, že jsou to všechno kecy v kleci...

Vše výše uvedené se mně honilo v hlavě, když jsem v nedělní odpoledni viděla přijíždět na Antonínek jedno auto za druhým. Hrnuli se z nich převážně mladí rodiče se svými dětmi. Občas se objevili i senioři s vnoučaty. Zdaleka nebyli jen z okolí. Někteří přijeli i z Brna a celkem jich bylo na sedm stovek!!!! Většina byla vybavena různě barevnými a vyzdobenými draky. Při Drakiádě ale na všechny čekalo mnohem víc než jen pouhou pouštění draků.

Padesátka mladých děcek z okolí Antonínku pro příchozí připravila devět stanovišť se spoustou zábavy. K mání byly buchty, desítky litrů čaje i osmdesát kilogramů špekáčků. TO VŠE ZADARMO!!! Kdo chtěl, mohl přispět na Dětský domov v Uherském Ostrohu. Pár fotek a oficiální zprávu najou zájemci tady a tady

Na všem mne fascinovala ta ochota a nadšení mladých děcek udělat něco zcela zdarma pro druhé. Odměnou všem určitě byly spokojené tváře všech účastníků a radost, kterou organizátoři způsobili v srdcích stovek lidí. A byla skutečně radost koukat na kopec pokrytý barevným listím podzimu, na kterém se pohybovalo tolik dětí s rodičí. Tentokrát nepřevažovaly stařenky o berlích, které se belhají ke svému "Antoníčkovi". Samozřejmě, že proti nim nic nemám!!! Staré lidi mám naopak ráda, ale tento kopec potřebuje obnovu skrze mladé! Rodiče a jejich děti jsou totiž budoucností tohoto národa, takže velké Bohu díky za to, že někdo myslí právě na tuto věkovou kategorii!!!!

Všem nám přeji, aby se vždy našli ochotní lidé udělat něco dobrého pro druhé. Čím jich bude víc, tak tím to bude v naší zemi lepší... Mladí organizátoři na Antonínku v nedělním odpoledni ukázali, jak se dá zlepšit špatná nálada v naší společnosti, takže velké díky  jim!!!!  Lenka

Před dlouhými a dlouhými lety jsem byla po svém nástupu do nové práce po mateřské dovolené přinucena, abych si zřídila svůj účet, kam mi bude zaměstnavatel posílat výplatu. Po žádném účtu jsem tedy rozhodně netoužila. Jsem "stará škola", takže jsem byla do té doby zvyklá, že se mně vyplácela mzda pěkně proti podpisu do ruky. Přestože jsem po vlastním účtu netoužila, musela jsem srazit paty a příkaz poslechnout. Jinak bych měla prostě smůlu a peníze nedostávala...

V dalších zaměstnáních, která pak následovala, bylo naprosto automatické, že budu mít svůj účet. To už se nikdo neptal, jestli mám, ale rovnou chtěli číslo. Za účet se samozřejmě ale platí... Máte na něm svoje prachy, kterými může disponovat někdo jiný a vy mu za to musíte platit... Krapet nelogické, že? U většiny bank je to ale realita... K používání účtů byla většina lidí přinucena i tím, že pokud jdou provést platbu přes poštu, jak bývalo "v pravěku" vždy zvykem, je to tak drahé, že si každý hooooonem účet zřídí...

Před lety jsem tedy byla přinucena zřídit si účet... Minulý týden jsem byla stejnou bankou donucena používat bezkontaktní platební kartu. Samozřejmě, že jsem ji nechtěla, protože k tomuto "bezva" vynálezu nemám důvěru... Pokud totiž tuto kartu ztratím, tak si s ní může bezkontakntě někdo nakupovat... Že jen malé částky???? No ale já si nejsem jistá, jestli nemůže obrazit v jeden den xobchodů, kde provede nákupy za pár stovek, takže v konečném důsledku z toho budou tisíce...  

Štve mne, že mi zase někdo něco vnutil, co jsem vůbec nechtěla... Zašla jsem tedy na poštu, kde jsem se od milé paní na přepážce dozvěděla, že u Poštovní spořitelny jinou než bezkontaktní kartu dnes už mít nemůžu... No bezva... Minulý týden se mně podařilo několikrát poplést heslo do internetového bankovnictví - omylem jsem zadávala heslo do bankomatu... Okamžitě jsem psala na Help linku prosbu o radu, jak postupovat dál... Hned mně odpověděli, že aby mi poradili, potřebují číslo k přihlášení do internetového bankovnictví (ne heslo) a mé rodné číslo... Obratem jsem jim vše poslala, abych se dozvěděla, že musím zajít na poštu a vyplnit tam formulář 663!!!! No moje nervy!!! Proč po mně tedy chtěli všechna ta čísla??? Prý proto, že ještě nejsem zaregistrovaná v modernějším systému era. Kdybych byla, tak by mi to prý odblokovali on-line... Takto čekám několik dnů... Bordel nad bordel...

Kdybych neměla účet a prachy měla doma "pod peřinou", tak do prd... toto všechno nemusím řešit! A to nemluvím o tom, že se mně může někdo do účtu nabourat. Pravda, v posledních měsících by to pro dotyčného zrovna výhra nebyla, ale mně by chybělo i těch pár tisícovek...

No a poslední kapka byla, když jsem si na Britských listech dnes přečetla tento článek:

13. 10. 2013 Mezinárodní měnový fond navrhuje pokrýt státní dluhy zdaněním fyzických osob Mezinárodní měnový fond navrhuje řešit stále se zhoršující stav veřejných financí v mnoha zemích zavedením jednorázové rovné 10% daně na osobní úspory a bohatství. Taková daň by měla být uvalena "než bude možno se jí vyhnout", a pokud budou lidé věřit, že se tento krok nikdy nebude opakovat, nemělo by to změnit jejich chování, protože daň bude považována za "spravedlivou", domnívá se MMF.

Takové daně existovaly v Evropě po I. světové válce a v Německu a Japonsku také po II. světové válce. Data ukazují, že daň musí být zavedena náhle, aby nevznikl prostor pro rozsáhlé daňové úniky a únik kapitálu. Daňová opatření musejí snížit veřejný dluh na úroveň před finanční krizí z roku 2007. Toho by mělo být dosaženo 10% zdaněním všech domácností, které nejsou finančně v červených číslech, tvrdí MMF. MMF úzce spolupracuje s EU, ECB a národními vládami, mj. diktuje podmínky zadluženým zemím jako Řecko nebo Kypr.

Znovu se tedy vracím k tomu, co jsem napsala výše... Pokud bych neměla žádný účet a prachy mně ležely doma ve skříni, tak mně NIKDO nemůže najednou jen tak lážo-plážo peníze na účtu zdanit deseti procenty, aby se naše země oddlužila. Do pr.. já jsem ji nazadlužila!!!!! Tomuto, co navrhuje Mezinárodní měnový fond, říkám ZLODĚJINA!!!!

Všem přeji den bez zbytečných nerváků, které nám přináší "moderní" doba.... Lenka

Dnes bylo moc pěkné setkání s přáteli na Antonínku. Slavili jsme tam společně svátek sv. Václava - patrona naší země. Trochu více textu a pár fotek najdou zájemci zde

Všem přeji krásný zbytek víkendu!!! Pokud byste zítra nevěděli, co dělat s volnou nedělí, zajeďte si na jablečné slavnosti do Hostětína!!! Mají tam připravený bohatý program!!!!!  Užívejte si krásných dnů! Lenka

Vernisáž putovní výstavy "Být nablízku" o službě nemocničních kaplanů

Poslední dny, týdny a měsíce prožívám velmi náročné období, což byl také důvod, že jsem se tady na dva měsíce odmlčela. Přes všechny obtíže a překážky jsem v této době poznala, kdo je skutečný přítel. Dnes v noci mi ale došel mail od kámošky, který mne fakt dostal.  Přes slzy jsem se musela smát. Nejde se o něj nepodělit. Mne nakopnul, potěšil a vlil novou sílu. Znamená pro mne ale mnohem víc než jsem schopna slovy vyjádřit. Tady je:

Víš,
představuji si Tě na pustém ostrově, kde není vůbec nic k jídlu, je tam jen chabý potůček pitné vody. Máš tam ale svůj foťak, papíry a tužky, ale na ostrově není nikdo kdo by Tvé články četl, ani ocenil Tvé krásné fotografie. A kolem dokola samé moře. Plavat sice umíš, ale na rekord to není a ani Tě to nijak zvlášť nebaví.

CO UDĚLÁŠ?
Podle mě posháníš dřevo, co kde leží, nějak zmatláš vor (při té práci nafotíš a popíšeš zajímavosti ostrova) a vyrazíš nazdařbůh. Při plavbě se budeš krmit hnusnýma rybama, neboť si je nebudeš mět jak udělat, jelikož nejsi kuřák a nebudeš mět sirky, ale hlady neumřeš. Při té cestě se spoustu nového naučíš, zdokumentuješ a zapíšeš, co vidíš a cítíš a pak konečně jednoho dne narazíš na pevnou zem. Pak vydáš všechny své nasbírané poklady (UTRPENÍ, HLAD, ZOUFALSTVÍ ZE SAMOTY A BEZNADĚJE) a vše se Ti stonásobně vrátí zpět.

Tak to vidím já, obrázku.

A já mohu říct jediné: "Díky, díky, díky...!!!!"

Všem věrným návštěvníkům těchto stránek přeju, abyste také měli takovou kámošku, která Vás nějakým způsobem podrží, když Vám bude nejhůř... A znovu opakuji: Já mám to štěstí, že mám takových kámošů víc. Ta, kterou zde cituji, to navíc dokázala úžasně hodit na papír.... Fakt velká vděčnost....

Přiznám se, že mám radost. Pomaličku se chýlí ke konci práce mého syna Filipa, který dostal šanci dokumentovat práci nemocničních kaplanů. Dnes vyšel týdeník 5+2 dny, kde bývalá kolegyně Jana Rohanová o celém projektu píše. Do novin se ale vše nevešlo, takže rozsáhlý článek byl zveřejněný na webu týdeníku. Kdo má zájem, může podrobné informace i pár fotek najít zde

Mám fakt radost, že Filip mohl zase pár měsíců pracovat na něčem smysluplném... Po spolupráci s Ligou lidských práv to byla další velmi zajímavá zkušenost. Jen je škoda, že stále nemá stálou práci, po které tak touží... Tak uvidíme, co bude dál...

Všechny po dlouhé době zdravím a přeji Vám krásný podzim. V hlavě nosím nějaké věci, o kterých bych sem chtěla napsat, ale nějak jsem neměla v posledních týdnech motivaci a sílu. Věřím ale, že bude líp a zase se rozepíšu...

Mějte se krásně! Lenka

Nemám televizi ani stálé připojení na internet, jak jsem byla roky zvyklá... Dnes jsem si proto v práci pustila ze záznamu adoraci na Světovém setkání mládeže v Rio de Janieru...

Při pohledu na papeže Františka, když na tuto adoraci přijížděl, jsem si znovu a znovu říkala, že tento muž je už nyní svatý... Úplně  bylo vidět, jak je jeho srdce otevřené, jak se zcela dává druhým. Z otevřeného vozu neúnavně všem žehnal a očas slíznul i nějakou ránu plyšákem, vlajkou, polštářkem a já nevím, čím vším ho chtěli mladí takto obdarovat... Všem podával ruce a pokud mu někdo chtěl políbit prsten, tak rychle ruku stáhl pryč... Bylo naprosto evidentní, že si na nějaké okázalosti nepotrpí... Na podium nešel "důstojně", ale pěkně zostra :-)

Je to borec, který je fakt svatý už dnes... Ne podle toho, že se mu kromě papež, říká také Svatý otec, ale prostě proto, že skutečně svatý je... A to se samozřejmě ne každému líbí... Tak se za něj modleme... Potřebuje to a my (rozuměj dnešní svět...) potřebujeme papeže, jako je právě František...

Milá babí,

dlouho jsem Ti nepsala, ale v hlavě Ti píšu hodně často... Jen nějak nebyl čas sednout a psát doopravdy... Tak teď už jsem si ho udělala a píšu...

Často jsem na Tebe myslela už za svého nedávného tříměsíčního pobytu v Praze, když jsem se nechtě zúčastnila farmářských trhů v Karlíně. A myslím dál, když zaslechnu různé zmínky o farmářích, jejich produktech a bio potravinách... Že nevíš, co to všechno je? No mně taky jde na nervy to slovo farmáři - farmářské trhy - farmářské produkty... Víš, babí, my Češi musíme pořád někomu lézt do řitního otvoru... Za komančů byli našimi vzory Rusáci, tak se náš slovník obohatil o kolchozníky... Teď zase lezeme do zadku Amíkům, tak se tady vyrojili farmáři. Jasně! Máš pravdu! Tady byli odjakživa sedláci než tedy vše komunisté znárodnili a pobrali...

Teď ale máme farmáře! A cože to prodávají za zázraky přírody? No to, nač jsi byla zvyklá za svého dětství! Obyčejnou zeleninu a ovoce hnojenou hnojem a pokud je to i bez chemických postřiků, jak to bylo za Tvého mládí, tak to už jsme v kategorii BIO. Ovšem ne každý sedlák (rozuměj dnešní řečí farmář) má bio produkty, protože by jim mnohé "zdechlo", nenarostlo by toho tolik, jak chtějí, anebo by to sežraly různé potvory, které možná za Tvého mládí ani nebyly...

No a tito soukromí zemědělci své produkty nabízí na Farmářských trzích, které jsou dnes snad v každém městě. Dostaneš tam nejen zeleninu a ovoce z našich polí, sadů a zahrad, ale také dobré maso a mléčné výrobky, ve kterých bys neměla najít antibiotika. Se divíš? No jo... Poláci k nám dnes valí maso plné antibiotik a různého jiného bordelu. Posypovou solí počínaje a jedy na krysy konče... Že to nechápeš? Babí, já taky ne a většina lidí už vůbec ne... Na těch trzích také najdeš výrobky od našich menších pekařů, ale viděla jsem tam i holandské sýry... Ty už nevím, jak moc jsou farmářské...

Když si koupíš na takovém trhu mléko, tak světe div se, ono doma po nějakém čase zkysne - jako za Tvých mladých časů... Že je to normální??? Babí, není!!! Dnes si kupuješ ve kšeftě mléko v krabici s trvalivostí i několik měsíců... Když se toto mléko časem "pokazí", tak nezkysne, jak jsi to znala Ty, ale stane se z toho hnusná, páchnoucí, hrudkovitá a nepoživatelná břečka... Stejně by mne zajímalo, co to je za hrůzu v těch krabicích, které nesou označení "Trvanlivé mléko..."

To jsem ale odbočila... Zpět na ty trhy... Můžeš tam tedy koupit všelijaké dobroty z Tvého dětství, ale má to jeden háček... Že bys nakupovala jen tam? No to babí asi ne... Proč? No protože bys na to jednoduše neměla prachy... Čtvrtka másla od "farmáře" - sedláka - totiž vyjde i na osmdesát kaček a litr onoho mléka třeba na čtyřicet... No a na to bys ze svého duchodu určitě neměla... Tož tak... O tom by Ti zase mohli spíš vyprávět důchodci, jak se jim žije z důchodů... Jsou na to ale svým způsobem dobře, protože pro nastupující generace bude hůř.. A naše děti prý už nebudou brát žádné důchody...

Babí, myslela jsem na Tebe ale i dnes, kdy jsem ráno před osmou začínala svou túru k prameni Labe. Rozhodla jsem se totiž, že sjezdovku do stanice Medvědín vyšlapu a nevyužiji lákavé nabídky lanovky... Ušetřila jsem tak 140 Kč, přišla ale o hodinu a půl času a asi tisíc kalorií, což tedy žádná škoda není, protože i tak je mne dost. Měla jsem ale dobrý pocit, že jsem to zvládla. Když jsem potom připutovala nádhernou krajinou na Labskou boudu, zastavila jsem se u stánku s občerstvením. Malinovku tam nabízeli za čtyřicet korun, grilovanou klobásku za sedmdesát, hranolky za padesát a tatarka k tomu za osm... Bufík jsem hrdě minula obloukem a kráčela dál k prameni Labe... Když jsem se ale vracela, tak jsem nad malinovkou neodolala a koupila ji. Můžu říct, že byla vynikající! Ledová, tak v tom vedru přišla vhod a fakt osvěžila...

No budu pomalu končit toto dnešní psaní... Snad jen ještě poznámka k tomu, jak dnes všichni naříkají, jaké bylo vedro. No je vedro, ale je léto, tak co by chtěli??? Já si pamatuju, že když jsem byla malá holka a chodila za mamkou do Hrušovan u Brna do jeslí, tak jsem chodila přes park a potom polama, jak všichni říkali. A když tam zrálo obilí, tak se tam vzduch horkem jen tetelil a ještě dnes cítím tu vůni zrajícího obilí. Taky bylo prostě vedro jako sviňa a nikdo se nedivil a také nikdo nevěděl, že ten vzduch k nám fičí přímo z Afriky. Možná to někdo tedy věděl, ale nebylo to v novinách ani v televizi...

Tak jo babí... Mysli tam na věčnosti na nás, protože my tady zase myslíme na Tebe...

Tvoje Lenka

Má krásná, chytrá a hlavně milá neteř Veronika měla dnes svatbu. Já vše dokumentovala. Koho zajímá, jak to na svatbě vypadalo, tak se více dozví zde

V kostele mne to docela v jednu chvíli dostalo...Člověk si uvědomil, že měl ve stejném kostelíku na Antonínku taky svatbu a nevyšlo to zrovna, jak si předstävoval a emoce pak rychle pracovaly... Věřím, že Verči to s Jarkem vyjde... Jejich svatba byla krásná také díky jejich víře...

Včera jsem začala číst knihu P. Zdeňka Čížkovského, který byl více než čtyřicet let misionářem v Jihoafrické republice a po revoluci byl jmenován prvním porevolučním národním ředitele Papežských misijních děl v České republice. Kniha se jmenuje V Africe mi říkali Sípho a já ji zhltla jedním dechem.

Zdaleka tam přitom nejsou jen nějaké "špeky" a zajímavosti z misijního života. To vůbec ne! Autor popisuje svůj vlastní život od dětství, jak byl spíše takový uličník, který na škole dělal rodičům jen samé starosti a problémy, proto mu maminka nikdy nedovolila, aby s bratry ministroval....

Ještě hltavěji jsem četla, když jsem zjistila, že P. Čížkovský žil také ve Bzenci a nějaký čas po válce učil v Domaníně. Nakopala bych se do zadku, že jsem takový nevzdělanec a nevěděla jsem to, když jsem tak dlouhou dobu pracovala právě v této oblasti v regionálních novinách... Nafackovala bych si, že jsem to při své práci nezjistila a P. Čížkovského ještě za jeho života nevyhledala a něco s ním nenapsala... 

Jasně! On už všechno, nebo alespoň většinu, řekl ve své knize a v další knize, kterou s ním napsal Aleš Palán (tu jsem ale ještě nečetla), ale přesto jsou tato setkání cenná... Zvlášť, když ze své emigrace vzpomínal, jak mu v zahraničí pomáhal františkánský kněz P. Šimon!!!! Jsem přesvědčená, že to byl rodák z Uherského Hradiště P. Šimon Zuska, se kterým jsem po jeho návratu po revoluci ze Španělska dělala jako první novinář velký rozhovor. Chtělo se mně úplně brečet (a nějaká slza i ukápla...), když jsem si uvědomila tu neuvěřitelnou provázanost, že bych se také P. Zusky při našem setkání na P. Čížkovského zeptala! (Více o p. Zuskovi najdete zde ) No už je to pryč... Oba jsou na věčnosti, a tak věřím, že si vše dovykládáme až tam budu taky :-)

Při čtení té knihy mně ale hlavou letělo hodně věcí, vzpomínala jsem na všechny ty úžasné kněze, s nimiž jsem se mohla setkat, rozmlouvat díky své novinářské profesi. P. František Adamec, želivský vězeň a potom traťový dělník P. Pavel Zíbal, salesián Václav Filipec, P. Josef Malár, který většinu života sloužil věřícím v Bavorsku... Celá řada jich byla... Co člověk - to silný příběh...

A teď jsem tedy četla další silný příběh obrovsky naplněného života. Člověk, který si na nic nehrál, nehrál si na žádného svatého, jak už to obyčejně u svatých lidí bývá.... Ti jsou prostě svatí a nemusí si na nic hrát, tvářit se zbožně a vznášet se při tom půl metru nad zemí...

Jo a ta kniha je fakt dobře napsaná, proto ji člověk tak pohltal, i když vedle ležela hromada prádla, kterou jsem měla ten den ještě vyžehlit... Od čtení se prostě nešlo odtrhnout... Dětství - studia - totální nasazení - gestapácké vězení - krátké učitelování v Domaníně - komunistický puč - útěk přes hranice - pobyt v emigraci v Rakousku, Německu, Francii, Lucembursku, Švýcarsku a nakonec v Jihoafrické republice. Stručný popis jednotlivých období, které by určitě samy vydaly na knihu... Čtivá kniha, která se absolutně nedala srovnat s jednou "sračkou" rádoby mladého cestovatele, co se mně nedávno dostala do rukou a dodnes jsem ji nebyla schopná dočíst do konce. Proč? Je to prostě sračka plná vaty - vaty, kdy si autor hraje na velkého spisovatele... Ach jo...

Takže co říct na závěr? Knihu V Africe mi říkali Sípho prostě a jednoduše doporučuji k přečtení... Zvlášť lidem ze Slovácka, aby si připomněli, jaký borec ve Bzenci prožil několik let svého mladého života...

Všem přeji krásné dny! Užijte si je, jak chcete, ale já bych se ráda v neděli dostala ke kuželovskému větráku.... :-) A také Vám přeji, abyste si všímali lidí kolem sebe, protože často vedle Vás mohou být doopravdy živoucí legendy, se kterými stojí zato se zastavit a popovídat... A věřte, že to obyčejně nebývají lidé profláknutí v bulváru... Žijí si tiše a nenápadně... Jen je třeba je objevit...

Lenka